U příležitosti výročí britského zrušení obchodu s otroky se konečně i v Čechách vynořilo důležité téma světových dějin, které přímo souvisí se vzestupem (a nakonec s hanbou a rozpačitým pokáním) Evropy a euroamerické civilizace v posledním půlmiléniu.
Otrokářství se stalo neuralgickým tématem moderních dějin a jeho nehumánní stopa přežila dokonce i století dvacáté. Bylo by ovšem ahistorickým omezením zabývat se pouze britskou říší nebo jen britskými državami v Americe, kam usnesení britské vlády z roku 1807 především mířilo. Ekonomická povaha křesťanské expanze se projevovala nejničivěji v Africe. Přinejmenším od roku 1444, kdy Lanzarote Pessanha zajal na západoafrickém pobřeží přes dvě stě domorodců a v Lagosu jich několik desítek prodal, se z černocha stal otrok určený pro službu a práci v Evropě, později v obrovských rozlohách Ameriky, ale také na jimi exploatovaných ostrovech Atlantského i Indického oceánu. Třebaže otrokářstvím byla postižena a zdecimována celá černá Afrika, každý z afrických regionů měl poněkud jinou historickou zkušenost s povahou, intenzitou a orientací obchodu s otroky. Zejména části Afriky ovlivněné Portugalci dokazují variabilitu, ale také vleklost „konfliktu civilizací“ v dlouhém časovém období od dobytí marocké Ceuty (1415) až do zrušení posledních právních reliktů rasové nerovnosti (1961). Obě největší portugalská kontinentální teritoria, Angola a Mosambik, naplno prožila tragédii černého světadílu. Angole při pobřeží Atlantiku přidělila historie plná strašlivých masakrů smutnou roli „černé matky“ portugalské Brazílie. Také Mosambik, geopoliticky nasměrovaný do Indického oceánu, zažil lovy na lidi organizované bělochy, Araby i domácími válečníky.
DESPOTOVÉ A PODDANÍ Africké náčelnické domény ustavované charismatickým lovcem-šamanem často spočívaly na despotické moci, která z lidí činila vlastnictví vůdce. I když existovaly kategorie plné svobody a fyzické závislosti (která nemusela být trvalá), sám způsob života a uspořádání afrických komunit stíral rozdíl mezi „svobodným“ prostým příslušníkem kmene či klanu a „otrokem“. Četné obřady od korunovačních lovů na lidi až po masové lkaní u hrobů zemřelých náčelníků – doprovázené pleněním a zabíjením – svědčily o bezprávné pozici každého jedince, který nepatřil k nejvyšší klanové aristokracii. Portugalští dobyvatelé a misionáři hodnotili chování lokálních afrických despotů velmi příkře, jak to zachytil například misionář António da Conceiço ve svém Pojednání o řekách Cuama (1696): Monomotapa nutí své černochy obdělávat pole o fantastické rozloze. (…) Nakonec při sklizni dostává z těchto nesmírných a nedohledných lánů dost produktů, aby mohl pohodlně žít i se svými ženami po celý rok. Už v 16. století se portugalský král pokusil ovládnout slibné končiny kolem řeky Zambezi tak, že udělil nezřetelně vymezené úděly svým poddaným jako transkontinentální feudum na lhůtu „tří životů“; poté měla být kultivovaná země předána státní-koloniální správě. Tak vznikly prazos da coroa – „korunní lhůty“. Od 17. století bylo ale zřejmé, že se kolonizační úmysl nezdaří. Vlastníci prazos se obklopili černošskými otrokyněmi a namísto hájení portugalské obchodní politiky se věnovali vlastním zájmům. Pro posílení své pozice a svých obchodů budovali armády z cvičených otroků (a-chicunda) a ve třetí generaci už byli fyzicky i mentálně k nerozeznání od sousedních čistě afrických náčelníků. V době, kdy v Evropě převládl zájem o lidské zboží, se právě tito Afričané s portugalskými jmény intenzivně věnovali lovu otroků a devastovali rozlehlé kraje středního Mosambiku. Mosambická historiografie periodizuje několik období podle komodit nejžádanějších při obchodu na pobřeží. „Fáze zlata“ začala už roku 1505, kdy Portugalci začali stavět pevnost v Sofale, aby odtud odváželi žlutý kov vytěžený ve vnitrozemní říši Monomotapa. Velké povstání v roce 1693 vyhnalo bílé obchodníky z vnitrozemí a ponechalo poslední zlaté doly v západomosambické Manice domorodcům. Pozornost bělochů i orientálních obchodníků či podnikatelů přicházejících hlavně z Goy a severozápadního pobřeží Indie (Baneanes) se upřela na další komoditu vyžadovanou jako luxusní či ceremoniální materiál v Asii i v Evropě: „fáze slonoviny“ způsobila vyhubení tlustokožců v 18. století. Pak bylo třeba hledat jiný zdroj. I když se první mosambičtí otroci dostali až do Brazílie už v době, kdy Angolu v letech 1641–1648 ovládli Nizozemci, teprve v polovině 18. století převážili jako obchodní položka vyrovnávající vyschlé zdroje zlata a slonoviny. Na základech bezprávného postavení velké části afrického obyvatelstva začala „fáze otroků“.
POPTÁVKA Z MASKARÉN V roce 1638 se ve sféře vlivu Francouzů ocitl úrodný ostrov východně od Madagaskaru, který nejprve nesl jméno Bourbon a později La Réunion. Ze sousedního ostrova vytlačili Francouzi v roce 1715 definitivně Nizozemce a na rajské půdě svého Île-de France (dnešní Mauritius), začali pěstovat tropické plodiny. V té době se už Francouzi uchytili také na několika místech madagaskarského pobřeží. Pro tyto osady, zejména pro úrodné a dříve neobydlené Maskarény, potřebovali nutně pracovní sílu, kterou jim odmítal poskytnout silný madagaskarský stát Imerina. Nejbližším zdrojem otroků, kteří by svým potem zhodnotili zakládané francouzské plantáže, se tak stal Mosambik. Portugalsko se tzv. Methuenovou smlouvou z roku 1703 stalo spojencem Británie, a tedy nepřítelem Francie v době války o španělské dědictví. Portugalské zákony zakazovaly s Francouzi obchodovat i v koloniích, s výjimkou případů extrémní nouze. Ale vzdálená zámořská území nechtěla a mnohdy ani nemohla respektovat evropskou dvorskou politiku. Místokrále portugalské Indie, hraběte z Ericeiry, obrali při návratu z Indie piráti o loď hned na začátku cesty. Šlechtic se ocitl na ostrově Bourbon a za dopravu do Evropy slíbil Francouzům, že jim napíše doporučující dopisy pro generálního kapitána Mosambiku. Tak připluly, zřejmě v roce 1721, k pobřeží „Portugalské východní Afriky“ lodě Duchesse de Nailles a L´Indien. Naložily nemnoho drahých otroků. Na rozpačitý počátek navázala mnohem úspěšněji loď Vierge de Grâce, jejíž kapitán v roce 1733 nakoupil v Mosambiku 368 otroků. Pak už se rozvíjel stále čilejší obchod. Marně se královský list z roku 1748 pokoušel zastavit takové kontakty s „nepřátelskými“ Francouzi. Naopak, generální kapitáni Francisco de Melo i Castro (1750–1758) a Pedro de Saldanha de Albuquerque (poprvé 1758–1763) pochopili, že právě tyto styky dávají smysl i perspektivu portugalské přítomnosti na mosambickém pobřeží. Správní reformy na počátku vlády markýze Pombala oddělily v roce 1752 Mosambik od správy portugalské Indie. Portugalští administrátoři své vyšší pravomoci využili pro zintenzívnění obchodu s otroky. Francouzi buď předstírali poruchy na lodích, aby mohli kotvit a nakupovat v portugalských přístavech, nebo připlouvali z Maskarén bez jakýchkoli záminek třeba s potravinami, které Portugalci vždy uvítali. Dokumentace zachovaná z oficiálních transakcí zachycuje do nejmenších podrobností počty, částky a komodity. Tak třeba na francouzskou loď, kterou dovedl do přístavu na ostrově Mosambiku s nákladem rýže a másla počátkem listopadu 1752 její kapitán Monsieur de Ville Neuve a která odplula koncem měsíce, prodal jistý Sebastio Roiz dva Kafry a jednu malou černošku jménem Marie, stejně konkrétně zaznamenané „zboží“ předali další Portugalci, Indové a Svahilci. Kuriózní přízeň projevovali Francouzům zejména dominikáni na ostrovech Querimbas u mysu Delgado na nejsevernějším pobřeží dnešního Mosambiku. Mnich Joo de Meneses, který řetěz malých, ale lidnatých a obchodně aktivních ostrovů ovládal v letech 1742–1749 jako skutečný feudál, prodával Francouzům otroky z pevniny, aniž by odevzdával clo vlastní koloniální správě. Jeho nástupci v této praxi pokračovali a vybudovali důležité středisko otrokářství na ostrově Ibo chráněném pevností. Francouzi se pokusili kolem roku 1762 založit vlastní obchodní stanici v Maputské zátoce, ale byli odtud vypuzeni – Angličany. Právě k roku 1762 se vztahuje psaný dokument, který dokládá, že z Mosambiku bylo vyvezeno do všech směrů 1100 otroků. Všemocný ministr Pombal se marně snažil tuto ekonomiku drancování lidských zdrojů nahradit produkčním hospodářstvím, ale lisabonských příkazů daleko v Africe nikdo nedbal. Navíc vládní výnos z roku 1787 usnadnil lovy na lidi tím, že legalizoval prodej střelných zbraní domorodcům. S „černou slonovinou“ se už obchodovalo po celém pobřeží.
VRCHOL OTROKÁŘSTVÍ Napoleonské války změnily také poměry ve východní Africe a v Indickém oceánu. Spojenectví Portugalska s Anglií v evropských konfliktech ochladilo i obchody mezi Portugalci a Francouzi. Zatímco kolem roku 1802 bylo z Mosambiku vyváženo na francouzské ostrovy v Indickém oceánu kolem 2500 otroků ročně, v roce 1807 poklesl vývoz na 1500. Zdá se ovšem, že oficiální položky nahradil ilegální kontraband. Hlavní destinací mosambických otroků se nyní stala Amerika. Průmyslová revoluce v Anglii změnila mezitím pohled nejaktivnější námořní mocnosti na pracovní sílu. Nekvalifikovaný otrok pracující z donucení a bez zájmu byl nadále vnímán jako přítěž industriálního věku, který pro složité mechanismy vyžadoval kvalifikovaného svobodného dělníka. Proto se Británie z největšího obchodníka s otroky v 18. století změnila už na počátku 19. století v energického potlačovatele otrokářství. Po ztrátě USA se změnil i britský kolonialismus; namísto přímých anexí akcentovali Britové free trade jako metodu k nepřímému ovládnutí velkých částí světa. Portugalský dvůr, který na přelomu let 1807–1808 s britskou pomocí utekl před napoleonskými vojsky z Lisabonu do brazilského Rio de Janeira, byl donucen roku 1808 otevřít všechny portugalské přístavy plavidlům „spojeneckých národů“, tj. britské flotile. Roku 1810 si pak Britové vynutili na portugalském princi-regentu Janovi částečné zrušení obchodu s otroky v Atlantiku severně od rovníku. Téma omezování otroctví nastolil – alespoň ve verbální rovině – také Vídeňský kongres svým Závěrečným aktem z roku 1815. To všechno se ovšem zatím nedotklo Angoly ani Mosambiku. Tam se naopak začal projevovat boom brazilských statků i bavlníkových plantáží na jihu USA a poptávka po otrocích neustávala. V letech 1808–1821, kdy portugalský dvůr zůstával v Brazílii a evropské Portugalsko zbídačené válkami ovládali britští správci, se Mosambik vymkl účinné úřední kontrole. Přístav Quelimane ležící v severním ústí rozsáhlé delty Zambezi, s lidnatým zázemím zambezijských prazos, se stal střediskem mosambického otrokářství. Z obchodu s otroky žili bílí správci i černí náčelníci; koloniální administrátoři ani nemuseli rozvíjet produkční zemědělství, protože rýži a maso nakupovali za otroky. Počátkem 30. let se už všichni nečetní Portugalci v Mosambiku včetně státních úředníků oddávali obchodu s otroky. Guvernér Paulo José Miguel de Brito (1829–1832) se vyjádřil přiléhavě: obchod s otroky je strom, jehož chutné ovoce chtějí jíst všichni. Tento obchod však vyvolával rozvrat postihující nejen africké domény, ale i koloniální správu. Každý z Portugalců se snažil na konjunktuře obohatit a nehleděl už na předpisy ani na disciplínu. Skupina vojáků z kontingentu, který měl hlídat severní zátoku Ferno Veloso, napadla a okradla svého velitele dodržujícího zákony a deset z povstalců uprchlo se zbraněmi a otroky na ukradené lodi na francouzský Bourbon-Réunion. Lisabonská vláda tedy sledovala i svůj vlastní prospěch, když se odhodlala zastavit tento vývoj. Ministr Sá de Bandeira vydal 10. prosince 1836 dekret, jímž napodobil po třiceti letech britský vzor: zakazoval obchod s otroky na zemi i na moři ve všech portugalských državách ležících na sever i na jih od rovníku. V roce 1837 přijel tento dekret prosadit guvernér Joo Carlos Augusto Oeynhausen, markýz z Aracati. Narazil na obrovskou nevoli a nevraživost bělochů i černochů. Až z Rio de Janeira v nezávislé Brazílii zasahovala do dalekého Mosambiku konspirační společnost obchodníků, kteří penězi i politickým vlivem podporovali dovoz otroků do Ameriky a nyní otřásali půdou pod nohama lidumilného guvernéra. Markýz z Aracati nenalezl spojence a v roce 1838 vzdornému tlaku podlehl a zemřel. „Vládní rada“, která převzala správu Mosambiku na dva další roky, se skládala z notorických otrokářů. Pak se 29. března 1840 ujal guvernérství Joaquim Pereira Marinho, který hodlal potrestat všechny, kdož nerespektují zákaz obchodu s otroky, zvláště některé členy prozatímní vlády. Ve stálém boji s okolním chaosem Marinho vydržel ve funkci jen do roku 1841 a v dalším roce raději z Mosambiku utekl. Jeho následovníci přežívali ve vysokém úřadě o něco déle jen proto, že zavírali oči před všeobecným otrokářstvím. Jeho intenzitu ztlumila až síla velkého spojence. Londýnský parlament pověřil v roce 1839 britskou flotilu, aby v Mosambickém průlivu zajímala lodě podezřelé z převozu otroků. V roce 1842 podepsaly vlády v Lisabonu a Londýně novou smlouvu, podle níž se obě zavazovaly potlačit obchod s otroky v zámoří, výslovně také u mosambických břehů. V Atlantiku zastavily anglické anti--slavery patrols příval afrických otroků do Ameriky, tvrdé zásahy britských kapitánů až na pevnině donutily Brazílii koncem 40. let zásadně omezit dovoz Afričanů. Kolem roku 1850 se k západu už téměř žádná otrokářská loď neprobila. Ale do Indického oceánu přece jen britský vliv tolik nedosahoval.
KONEC OTROCTVÍ? Mosambická „fáze otroků“, která měla skončit v roce 1836, pokračovala i po roce 1850. Otrokářství jako instituce nebylo zrušeno a pro ukonejšení mezinárodní filantropie stačilo přejmenovat uloveného a prodávaného Afričana na „smluvního pracovníka“, ve francouzské verzi užívané na Maskarénách libre engagé. Roku 1851 přijeli francouzští kapitáni s dvěma loděmi k severomosambickému pobřeží, aby tu nakoupili otroky, které osvobodí poté, co je vláda ostrova Bourbon zaměstná na pět let. Přijížděly další lodě „najmout osadníky“, některé však také bez obalu po staru nakupovat otroky. Portugalská vláda se bránila vývozu „svobodných dělníků“, ale guvernér Vasco Guedes de Carvalho Meneses (1854–1857) povolil „rekrutování najatých dělníků“ na Réunion. Úředníci hlásili ministru Sá da Bandeirovi, že v Lourençu Marques se plní francouzské lodě z Réunionu náklady černochů ozdobených nenápadným označením najatých dělníků, ale s železným obojkem kolem krku. V depeši z ledna roku 1857 psali správci do Lisabonu, že trvá export najatých dělníků (otroků) na Bourbon ve velkém měřítku: šest nákladů bylo provedeno na ostrově Ibo, šest na ostrově Mosambiku, a šest lodí odplulo do Quelimane nakládat stejné zboží. Taková praxe pokračovala, třebaže portugalský ministr Sá de Bandeira si stěžoval francouzskému vyslanci v Lisabonu markýzovi Lisle de Sirvymu na nekalou aktivitu jeho občanů. Francouzům ovšem šli na ruku portugalští úředníci: Carvalho Meneses obhajoval vývoz „pracovníků“ tím, že práce na francouzských ostrovech je prý zcivilizuje a že si „divoši“ – po pěti letech práce propuštění na svobodu – vlastně polepší. Sá de Bandeira raději Menesese odvolal. Zřetelný soumrak otrokářství navíc povzbudil k horečné aktivitě arabské a svahilské obchodníky v západní části Indického oceánu. Pro otroky si k severovýchodnímu pobřeží Mosambiku přijížděly běžně používané menší lodě (pangaios), které buď unikaly pozornosti britských a portugalských dělových člunů, nebo na ně střílely, jak se stalo roku 1862 u Pemby, kde otrokáři z pangaia palbou odehnali portugalský hlídkový člun. S otroky však obchodovali stále ilegálně i usedlí Portugalci: v roce 1864 nastupovali otroci na portugalskou loď Flor d´Angoche na ostrově Búzio. Místní vojenský velitel si zoufal: Už rok se v tomto okrese nedělá nic jiného než otrokářství a o ostatním nikdo nechce nic vědět. V únoru roku 1869 lisabonská vláda zrušila všechny formy otroctví ve všech teritoriích pod portugalskou správou; vzhledem k nemožnosti vyplatit majitelům odškodné zákon stanovil, aby takto „osvobození“ otroci označovaní jako libertos zachovali dosavadní podřízenost „pánům“ do roku 1878. V Mosambiku neměl výnos žádný ohlas a prozatím ani nic nezměnil. Arabské i francouzské lodě dál přijížděly k pobřeží a obchod poněkud podvázali jen Britové, když donutili zanzibarského sultána podepsat závazek, že ukončí své otrokářské transakce. Anglický diplomat hlásil do Londýna, že francouzská loď Etienne et Laurence naložila v roce 1873 v Quelimane poslední lidi na Réunion; kapitán s touto lodí však připlul k mosambickému přístavu i v příštím roce. Angličané odhadovali k roku 1875, že jen na Madagaskaru už žije bez naděje na návrat domů na 200 000 Mosambičanů. Orientace evropských vládců Afriky na efektivnější využití pracovní síly k pěstování tropických plodin a těžbě afrického přírodního bohatství v této době už většinou nedovolovala plýtvat lidmi při lovech na otroky a obchodu s nimi. V tak zaostalé končině, jakou byl Mosambik, však portugalská správa nedokázala žádné efektivní podnikání zorganizovat, a tak se nový směr exploatace Afriky znovu obracel proti obyvatelům země, kterým nebylo dopřáno věnovat se obvyklému místnímu zemědělství a pastevectví. Po roce 1878, kdy v portugalských koloniích konečně formálně skončilo otroctví, převáděly dohody s Brity a Francouzi najímání mosambické pracovní síly na právní platformu rekrutování svobodných dělníků ze země do blízké i vzdálené ciziny. To nemělo k násilí a otroctví daleko. Navíc portugalská autorita nesahala příliš daleko od pobřeží, a tak v náčelnických a válečnických doménách otroctví pokračovalo. Posledními otevřenými obchodníky s otroky se stali muslimové z Arábie, jejich partnery pak náčelníci a šejkové státečků a domorodých monarchií severovýchodního Mosambiku. V roce 1886 se poručík António Simeo de Oliveira pokusil odehnat otrokáře od pláží v Quizungu severně od delty Zambezi; černí obchodníci se však bránili a koloniálního důstojníka na místě umučili. Zděšená vláda vyhlásila v roce 1888 blokádu celého mosambického pobřeží a poslala do akce devět válečných lodí, které měly zabránit obchodu s otroky i se střelnými zbraněmi.
OBTÍŽNÉ DĚDICTVÍ Teprve koncem 19. století za evropského „závodu o Afriku“ se Portugalci odhodlali prosadit „civilizované“ normy nešťastně silovými metodami. Jakmile byl koncem roku 1895 poražen a zajat Ngungunhane, válečník, otrokář a „král“ jižního státu Gaza, obrátila se portugalská energie proti severním šejkům. V říjnu 1903 byl odsouzen pro otrokářství Suali ibn Abdalláh, pak se museli podřídit náčelníci žijící z obchodu s otroky jako Molidi-Volay, angošský feudál Farelay (Farlahi), šejk ze Sangage Músa-Phiri a drobní náčelníci ze severu, takže Portugalci těsně před první světovou válkou snadněji dokončili okupaci celého mosambického území. Ani potom však otroci nevymizeli. Zůstali součástí tradičně žijících komunit a do jisté míry přešli do kategorie odsouzenců na „nápravné práce“ i nuceně pracujících „smluvních dělníků“ povinných platit koloniální správě daně. Až výbuch války v Angole v únoru 1961, po dekolonizačním „roce Afriky“, přinutil lisabonské ministry odstranit všechny pozůstatky nerovnoprávnosti včetně neplnoprávné kategorie „domorodců“ (indígenas) a garantovat Afričanům práva portugalských občanů. Dlouhá tradice otrokářství a odboje stejně jako změněný světový řád však už vedly k odmítnutí jakékoli vazby na bývalou koloniální autoritu. Také Mosambik se dlouhou válkou z let 1964–1974 postavil proti Portugalsku a 25. června 1975 vyhlásil nezávislost. Vlastenecké zanícení prvních let svobody přineslo zvláštní paradox: pro domácí historiografii se stali někteří otrokáři oslavovanými hrdiny protikoloniální rezistence. Dnes už to však neplatí; v odborných i politických kruzích převažuje objektivní pohled na minulost, z níž se ovšem stále vynořuje příliš mnoho brutality a utrpení. Také proto zcela nezmizel onen nehmatatelný důsledek těžkých staletí: apatie, nedůvěra v sebe, „otrocký komplex“ Afričana deptaného příliš dlouho strašlivou praxí otroctví a vystaveného neustálému ponížení a despektu. Bude třeba dalších staletí, aby Mosambik spolu s celou černou Afrikou odpustil Evropě nehumánní degradaci člověka v dobách otrokářství.
LITERATURA R. Howard, Black Cargo, London 1972; M. Newitt, História de Moçambique, Lisboa 1997; R. Pélissier, História de Moçambique, formaço e oposiço 1854–1918, I–II, Lisabon 1994; J. Capela a E. Medeiros, O Tráfico de Escravos de Moçambique para as Ilhas do Índico, 1720–1902, Maputo 1987; C. Serra, Como a penetraço estrangeira transformou o modo de produço dos camponeses moçambicanos, I–II, Maputo 1986; J. Capela, Escravatura, a empresa de sangue – O abolicionismo (1810–1875), Porto 1979; J. M. Filliot, La traite des esclaves vers les Mascareignes au XVIIIe sicle, Paris 1974.
Jan KLÍMA (nar. 1943) přednáší obecné dějiny v Ústavu historických věd Univerzity Hradec Králové se zaměřením na dějiny portugalské a španělské jazykové oblasti.