Jak píše v úvodu své stati polská historička umění Maria Poprzęcka, ilustrace bývá zpravidla považována za uměleckou disciplínu minorum gentium, za jakéhosi chudého příbuzného mnohem významnější malby. Recenzovaný sborník vzešel z konference pořádané na pařížské Sorboně a tématu středoevropské ilustrace se věnuje v jeho plné šíři. Historikovi nepřísluší hodnotit opodstatněnost názorů, vývodů a argumentace historiků umění, může si však z jejich debaty odnést mnoho podstatného. Zvláště v Čechách je tradice takovéhoto dialogu položena na pevných základech: od roku 1981 se v Plzni konají sympozia, na nichž se setkávají historici, historici umění, literární historici a muzikologové, aby společně hledali určující znaky kultury 19. století. Není proto náhodou, že editorkou sborníku, který se pokouší o podobný pohled, je Markéta Theinhardtová, jejich účastnice. Spolueditorem je významný francouzský znalec Kupkova díla a pařížský galerista Pierre Brullé.
Pařížské konference se zúčastnily všechny významné osobnosti středoevropských dějin umění a byly zde zastoupeny všechny významné středoevropské instituce. Schází snad jen Slovensko, což je škoda. Většina statí řeší vztah ilustrace a textu. Tento problém se projevuje hned v několika rovinách, nejlépe dokumentován je však na příkladu Františka Kupky, kterému je ostatně věnována větší část sborníku. Strach z nebezpečí, že Kupkovy ilustrace budou jako všechny ilustrace vyprávět svůj vlastní příběh, byl velký: odmítá je proto pro své texty Mallarmé i F. X. Šalda, když píše o Kupkově ilustraci poezie A. Sovy. Zásadní přelom pro vnímání vztahu textu a ilustrace však představuje Kupkův cyklus ilustrací Písně písní. Biblická Píseň písní nebyla často předmětem ilustrace, neboť interpretačně se jedná o složitý alegorický obraz Boží lásky. Teprve Kupkova vyobrazení přinášejí nový pohled vycházející z jiné, nealegorické interpretace. Tento ilustrační cyklus vznikající v letech 1904—1931 tak otevírá a zároveň stvrzuje nové postavení ilustrace ve 20. století.
Předchozí téma je vymezeno samotnou koncepcí sborníku. Historik však objeví i další témata, která sice nejsou definována explicitně, objevují se však zejména pro 19. století s železnou pravidelností: je jím problém tzv. "národního umění". M. Poprzęcka na toto téma naráží ve své stati o A. Grottgerovi a jeho cyklech Varšava, Polonia, Litva a Válka, které se staly téměř kánonem národního umění. V jejím textu je patrný výrazný interpretační posun v polském kontextu marxistických interpretací: zatímco tyto interpretace kladly důraz na "polskost" A. Grottgera, Poprzęcka tento přístup kritizuje, neboť paralyzoval možnost otevření tématu a jeho nových interpretací. Text Petra Štembery, který je ostatně velmi propracovaným pohledem na velmi známou, leč přesto nedostatečně prostudovanou osobnost L. Marolda, obsahuje stejnou otázku, kterou si však se stejnou naléhavostí kladla i česká společnost 19. století: co bylo v Maroldovi českého a co pařížského? Stála u zrodu jeho slávy jeho "pařížskost" nebo českost? Stejný problém nalezneme i v textu Krisztiny Passuthové: vděčí Rippl-Rónai za úspěch svému rozchodu s maďarským uměním a příklonu k jiným zdrojům, nebo je tomu naopak? Přínosem velké většiny textů je zohlednění dějin recepce jednotlivých děl, z nichž jasně vyplývá nacionalistický vztah k umění všech středoevropských společností přelomu 19. a 20. století.
Sborník úspěšně vyvrací několik umělecko-historických mýtů: mýtus bohatého Pařížana L. Marolda, mýtus národního mučedníka A. Grottgera atd. Některé zase naopak přebírá: úsměvně působí snaha dokázat, že anglický vliv na maďarské umění je v 19. století veden prohlubováním maďarsko-britských vztahů po potlačení revoluce a války z let 1848—1849 a snahou vymanit se z vlivu Vídně. Velká vlna obdivu k Anglii se totiž vzedmula v celé Evropě již ve čtyřicátých letech 19. století a výjimkou nebyly v té době ani Uhry.
Problém ilustrace tedy není okrajovým problémem umění, jak by se mohlo zdát, ale vzhledem k nástupu masové kultury v 19. století se jeví jako zcela zásadní interpretační problém i pro badatele dalších oborů. První díl z plánovaného širšího cyklu věnovaného středoevropské ilustraci tedy shrnul stav poznání a bádání, čímž nasadil dalšímu pokračování laťku velmi vysoko.
Markéta Theinhardt — Pierre Brullé (eds.), L'Illustration en Europe centrale aux XIXe et XXe siècles. Un état des lieux, CIRCE, Paris 2006 244 s. + 40 s. obrazových příloh