Další příspěvek do edice Dějiny států, věnovaný tentokrát dvojici státních celků, které od 16. do počátku 19. století tvořily v rámci španělské koloniální říše jeden politický komplex, si zachovává standardní podobu. Vypisuje osudy obyvatel určeného území od prvních stop lidského osídlení po nejnovější události, přičemž se soustřeďuje především, i když ne výlučně, na dějiny politické. V závěru jednotlivých oddílů shrnuje "kulturu" konkrétních časových období ve smyslu "vysoké tvorby" (tedy literaturu, divadlo, hudbu či malířství), přidává informaci o vztazích českých zemí s daným regionem. V závěru nechybí chronologický přehled událostí, seznam nejvyšších představitelů, bibliografie a rejstřík. Standardem, který naplňuje i tento svazek, je přitažlivá grafická úprava, kultivovaný jazyk a přehledné členění textu.
Tak jako v případě jiných multietnických společností musel autor čelit problému vyváženého podání jednotlivých historických etap i rozmanitosti historických metod. Bohumír Roedl se v Dějinách Peru a Bolívie snažil rozdělit svou pozornost rovnoměrně mezi dvě hlavní skupiny dodnes dominující latinskoamerické společnosti, tedy Evropanů a Indiánů. Jeho exkurzy do andské archeologie i charakteristika indiánských kultur v předkolumbovské době jsou obsažnější, než bývá zvykem u takto široce pojatých prací. Zároveň pro Roedla indiánská otázka nekončí příchodem španělských dobyvatelů, zůstává klíčovou součástí koloniálních i moderních dějin jak Peru, tak Bolívie. Je jen škoda, že stejnou pozornost nevěnoval dalším skupinám, které obohatily genofond i kulturní tradici tohoto regionu. Černoši (pro koloniální období) a imigranti z Asie, především Číňané a Japonci (pro 19. a 20. století), figurují v jeho výkladu maximálně jako položky v demografických statistikách.
To ovšem platí o knize jako celku — Roedl dává přednost "tvrdým faktům", číslům, datům a jménům, před exkurzy do sociálních dějin, kulturních dějin (v antropologickém slova smyslu), dějin mentalit nebo jiných "spekulativních" disciplín. Zároveň jej limitovaný rozsah donutil soustředit se na hlavní trendy, nikoli výjimky; jinými slovy, jeho práce představuje klasické dějiny metropolí. Ať už se jedná o problematiku bourbonských reforem na sklonku koloniální doby (jejichž konkrétní podobu rozhodně neurčovaly jen královské depeše z Madridu), o války za nezávislost, do nichž se opět promítlo široké spektrum místních zájmů, nebo o nespočetné převraty a puče, které v Roedlově pojetí zůstávají prostě a jen vojenskými převraty a puči, bez zhodnocení širšího kontextu, v němž se odehrály, i ohlasu, který vyvolaly (nebo nevyvolaly) mezi prostým obyvatelstvem. Nepovšimnuta zůstala zemědělská komunita, která od pravěku až do dnešních dob představuje základní stavební kámen andské společnosti, východisko lokálních, regionálních a — jak tvrdí někteří historikové — dokonce i národních identit. Mezititulky jednotlivých kapitol názorně dokumentují, že pro Roedla jsou dějiny Peru a Bolívie ve 20. století dějinami jejich prezidentů, jejichž epiteta („Alan García aneb Apristé konečně u moci“, „Vláda japonského technokrata“, „Alejandro Toledo — nepravý Pachacúec“) charakterizují dané časové úseky. Prezident určuje dobu, a ne naopak.
Na druhé straně ovšem byla edice Dějiny států zamýšlena jako série příruček poskytujících základní údaje — a těm Roedl věnoval úzkostlivou péči. Seznam literatury navíc nabízí bohaté spektrum aktuálních titulů k tématům, na něž v textu nezbyl dostatečný prostor.
NLN, Praha 2007, 366 s., 325 Kč