Dějiny a současnost

Přemýšlet o nemyslitelném je v jaderném věku údělem vojenských stratégů bez ohledu na míru demokratičnosti politických systémů, ve kterých žijí. Jak přesvědčivě doložil Petr Luňák ve své nové práci právě s titulem Plánování nemyslitelného: Československé válečné plány 1950—1990 (ÚSD AV ČR, Dokořán, Praha 2007), existuje ovšem přece jen významný rozdíl, jak ke svému úkolu přistupovali a přistupují. Ojedinělá edice dokumentů z českých archivů dokládá, že zábrany, které politici i zdravý rozum přisuzovali západním plánovačům při zahrávání si s jadernými zbraněmi, zcela postrádal jejich protějšek, Sovětský svaz a jeho satelité ve Varšavské smlouvě. Megalomanské představy o rychlém postupu do Západní Evropy (za týden jsme ve Francii), kilotuny a megatuny (při prvním jaderném úderu použít 41 raket a atomových bomb, určuje plán z roku 1964) a naprostý nezájem o jiné než příznivé výsledky atomového válčení. Zdá se, že na socialistického člověka má záření jiné účinky než na imperialistu. Děs a běs jde z té knížky. Jak Luňák připomíná, v situaci, kdy západní stratégové uznali absurditu možného vítězství v jaderné válce, sovětští maršálové ji chápali jako cestu k vítězství socialismu. Příznačné. (caj)

Nová kniha Ludvíka Vaculíka Hodiny klavíru (Atlantis, Brno 2007) lecčím připomíná jeho proslulé dílo Český snář. I v tomto případě jde o deníkové zápisy, ve kterých autor tentokrát reflektuje nedávnou minulost let 2004—2005. Vaculíkovy cizelované záznamy, psané snadno rozpoznatelným a nezaměnitelným rukopisem, zachycují stesky i popuzenost starého muže, jeho vzpomínky, otravné povinnosti i záliby, které autor pěstuje s tvrdohlavostí sobě vlastní. Jeho postřehy jsou mnohdy trefné a závěry často provokativní a nekritické, byť se autorův věk projevuje i jistým odstupem a nadhledem. Zápisy tak oscilují mezi dvěma základními tématy: hodinami klavíru u mladé učitelky a líčením situace v redakci Literárních novin. Autor pochopitelně reflektuje současnost v širším měřítku, ale i některé vzpomínkové pasáže čtenáře překvapí. V několika záznamech se tak například vyrovnává s Kunderovým Žertem, knihou, která se ve své době stala i díky studii Václava Černého jakýmsi protipólem Vaculíkovy Sekyry. S jejím autorem se Vaculík kdysi dělil o literární cenu a k její četbě se odhodlal teprve nyní. (jde)

Zcela jiný typ deníkových záznamů představuje kniha Warthegau: Deník z let 1941—1942 (přeložila Veronika Dudková, Revolver Revue, Praha 2007), jejíž autor — tehdejší starosta jednoho správního obvodu v okupovaném Polsku — se skrývá pod pseudonymem Alexander Hohenstein. Kniha je pozoruhodným příběhem průměrného, v jádru slušného člověka, úředníka, jenž se z titulu své funkce ocitne záhy před zásadním rozhodnutím. Okolnosti jej přinutí volit mezi kariérou a spokojenou existencí, jež ale bude vykoupena nesnesitelnými mravními ústupky, a zachováním alespoň částečné sebeúcty za cenu možného sebezničení. Úřednicky svědomité záznamy, které tomuto abstraktnímu dilematu vtiskují brutální konkrétnost, nabízejí strhující alternativní úhel pohledu na každodenní život v okupovaném zázemí a především na postupnou likvidaci židovského obyvatelstva. Kniha názorně ukazuje, jak snadné je zaplést se s režimem, jako byl ten nacistický, a jak bláhová je domněnka, že lze z takového poměru vyváznout bez poskvrny. (jde)

„Jako by čas už neprobíhal přímo před náma v tratící se čáře, ale teď jako by probíhal rovnoběžně mezi náma jako šňůra se smyčkami...“ Citát z Faulknerova románu Když jsem umírala, který je vepsán jako úvodní motto knihy Utonulá (přeložila Magda de Bruin-Hüblová, Paseka, Praha — Litomyšl 2007) Margrit de Moorové, více než předznamenává klíč k tomu, jak na následujících stránkách příběhu autorka přistoupila k úloze času v životě lidském. Zápletka příběhu, který se odvíjí od tragické události spojené s katastrofálními záplavami, jež postihly Nizozemsko na přelomu ledna a února 1953, je také jakousi variací na stále zmiňovanější způsob hledání identity, místa ve světě. Dva životní příběhy sester se vinou náhody slijí v jeden. Jaký a čí život to však je — na to čtenář najde odpověď ve strhujícím příběhu z pera jedné z nejvýznamnějších osobností současné nizozemské literatury (v češtině již vyšla Kreutzerova sonáta a Šedá, bílá modrá). Utonulá není první prací Margriet de Moorové (vystudovala hudební vědu a velice si oblíbila Leoše Janáčka), v níž se nechala isnspirovat historickou událostí (dále např. román Virtuos, který líčí příběh neapolského pěvce-kastráta z 18. století). (ivc)