Podle Heideggera byl lidský život bez jakýchkoli perspektiv, bezvýchodný. Nicotnost je jeho principiální výchozí teze. Lidská existence je podle něho nicotná. Co takováto subjektivistická absurdita je schopna dokázat, prokázaly dostatečně dějiny druhé světové války. Tento nihilismus, mysticismus a konzervatismus, oblečen do uniforem SS, přízněný s fašistickou státní doktrínou, zlomil život čtyřiceti miliónům lidí. A většinou takových lidí, jejichž život byl vyplněn bojovým optimismem marxistické ideologie. (...)
Často slyšíme, že existencialistická filosofie je produktem úpadku kapitalismu. Tato definice není postačující. Výbojný imperialismus je též produktem všeobecné krize kapitalismu. Potřebuje ideologické zdůvodnění a aktivní ideologickou podporu. Heideggerův existencialismus, vzniknuvší na stejné půdě jako nacismus, byl vítanou ideologickou pomocí panující třídy Německa a podílel se na "procitnutí Německa". Afekty bezvýchodnosti, zoufalství, nicotnosti se zvrhly, byly kompenzovány snahou zničit vše, co bylo pro pokrok a rozvoj individuálních a společenských sil. To je konkrétní forma jeho přeludů bytí. (...)
Existencialistická filosofie a její témata nejsou problémy minulosti, jsou stále aktuální. Imperialisté by rádi rozšířili úzkost, zoufalství a strach a používají jich jako základních faktorů své psychologické války. (...)
Boj proti odcizení ("desalienaci") člověka nelze vést s iluzí, že jde o emancipaci člověka od vlivu společnosti. Toto pojetí, jež je vlastní existencialismu, není více než fantastickým mýtem. Skutečný boj za emancipaci člověka, tj. boj za emancipaci společnosti a člověka v ní, nelze vést jinak než bojem za komunismus.
Dějiny a současnost č. 10/1965, s. 9—12.