Když diktatury 20. století slibovaly lepší zítřky, znamenalo to pro jedny naději a příležitost, pro druhé zoufalství a ohrožení života. Víra v "nový počátek", hlásaná totalitní mocí, podnítila brutální útok na veškerou humanistickou tradici. Celé oblasti duchovní kultury, postavené do služeb totalitní vlády, se proměnily v politické doktríny, směšující vědecké poznatky s iracionálními postoji a s čirou mystikou. Takový byl i osud dějepisu umění v nacistické třetí říši. Je dobře známo, že po roce 1933 opustili Německo a Rakousko nejvýznamnější představitelé disciplíny E. H. Gombrich a E. Panofsky, ale také R. Arnheim, P. Frankl, N. Pevsner, F. Saxl nebo R. Wittkower. Jejich odchodem německy mluvící země ztratily v tomto v oboru svou někdejší převahu. Co se však dělo v německém dějepise umění té doby? Byli zbylí učenci oběťmi tohoto dění, nebo aspoň částečně také jeho strůjci?
...
N. Doll, Ch. Fuhrmeister, M. H. Sprenger (eds.), Kunstgeschichte im Nationalsozialismus: Beiträge zur Geschichte einer Wissenschaft zwischen 1930 und 1950, Weimar 2005, 360 s.