Tomáš Kulka je estetik sečtělý, vzdělaný, kultivovaný a navíc obdařený vypravěčským talentem, stejně jako schopností psát lehce a srozumitelně. Jeho nová kniha nese atraktivní titul i sexy obrázek na obálce (ovšemže originál!) a při prvním prolistování jeví veškeré znaky svižného eseje "vysokého" anglosaského univerzitního střihu. První a zjevně zdařilejší část díla tento dojem potvrzuje. Kulka zde podrobuje kritice své význačné předchůdce a kolegy estetiky, kteří se otázkou teoretického uchopení problému originálu a falza zabývali před ním. Jeho analýzy jsou intelektuálně pronikavé a nadto vtipné, byť pochopitelně lehce manipulativní. Čtenář autorovi rád odpouští lehkost, s jakou do kategorie „falza“ či „napodobeniny“ zahrnuje zcela nesouměřitelné výtvarné kategorie, jako dobové i pozdější kopie, repliky, varianty a skutečné padělky. Přenést se lze i přes očividné banality, jichž nás vážený akademik snad mohl ušetřit (Aby byl obraz esteticky správně hodnocen, musí být správně interpretován. A k tomu je třeba znát vše, co je k takové interpretaci potřebné.). Čím dále se však začítáme do druhé části knihy, tím více s úžasem zjišťujeme, že obdobné perly se nám servírují pod rouškou přísně vědecké teorie stále častěji. Kulka tu přináší vlastní inovaci, již nazývá „dualismem“. S její pomocí obšírně dokazuje, že umělecké dílo nelze beze zbytku vyložit pouze z jeho „estetických“ kvalit, nýbrž že je třeba vždy souběžně přihlížet i k roli, jakou ten který výtvor sehrál v celkovém kontextu uměleckého vývoje (tzv. umělecká hodnota). Můžeme samozřejmě přijmout Kulkovy defi nice typu obecný význam inovace exemplifi kované dílem pro „svět umění“. Ve skutečnosti ale nejde o nic jiného než o rozvíjení prostého zjištění, že konkrétní umělecká díla mohou jinak hodnotit současníci a jinak potomci, kteří je dovedou zasadit do širších souvislostí dějin uměleckých stylů. Jeden příklad za mnohé. Kritikům v 70. letech 19. století se impresionismus zdál jako rouhavé popření „renesanční“ tradice malířství, zaměřené na optickou iluzi. My v něm dnes naopak spatřujeme logické vyústění této tradice, ba dokonce její poslední výhonek. Řadu takovýchto příkladů Kulka skutečně uvádí a dokládá je proseminárními ukázkami hodnými Pijoanových Dějin umění. Autor si ovšem nikde neklade otázku, do jaké míry jsou tyto obecně sdílené „příběhy dějin umění“ instrumentalizované, dobově podmíněné a proměnlivé v čase i prostoru. Škoda; možná by ho pátrání po odpovědi dovedlo k poznání, že jeho „dualismus“ se v dějinách umění zcela samozřejmě aplikuje déle než sto let, minimálně od časů vídeňské školy. Snahy části moderních estetiků o oproštění pohledu na umělecké dílo od „historických“ komponent pak čerpají své metodické oprávnění právě z potřeby revidovat tuto praxi. Jistě, pod zorným úhlem tohoto nepřekvapivého poznání by Tomáš Kulka na shrnutí svých úvah nepotřeboval knihu, bohatě by mu stačila několikastránková polemická glosa v odborném periodiku. Pointa Umění a falza nicméně překvapivá je. Kulka se vrací ke známé kauze holandského malíře Hana van Meegerena, aby jím padělané Vermeery charakterizoval z dualistického pohledu jako triviální a pro umění dvacátého století zcela nepřínosné. To je ovšem dokonalý zásah mimo terč. Přesvědčivost van Meegerenových falz ve skutečnosti nespočívala v napodobení známých prací Vermeera van Delft, nýbrž ve „vytvoření“ obrazů raného Mistrova období, o kterém se tehdy vědělo (a dodnes tuší) jen velmi málo. Van Meegeren – řečeno Kulkovými slovy – zásadně pozměnil svět umění sedmnáctého století v očích století dvacátého. Dodal zcela novou uměleckou hodnotu dávno mrtvému malíři – vždyť pod dojmem jeho padělků vědci přehodnocovali např. fenomén caravaggismu! Zde se ocitá v koncích dualismus stejně jako monismus a jediné, co zbývá, je připustit, že ona verze „příběhu“ dějin umění, na níž Tomáš Kulka staví jako na axiomu, možná nebude tou jedinou možnou. Seznam literatury, jenž knihu doprovází, je v každém směru užitečný. Škoda, že obsahuje tituly výhradně v angličtině a ještě ne vždy nejčerstvější (např. u Thomase Hovinga se zmiňuje jen jakýsi článek ze 60. let, ovšem novou, gruntovní monografi i False Impressions už Kulka nezná). Chápu, že se to čas od času stává provinčním americkým doktorandům, ale u odborníka Kulkova formátu a zázemí prostě nevěřím, že by si neuvědomoval význam přinejmenším prací francouzských a německých. Z nich refl ektuje pouze to, co bylo náhodou přeloženo do angličtiny, takže pomíjí mimo jiné i klasika evropského bádání o falzech Alfreda Donatha! Známou knihu Franka Arnaua Kunst der Fälscher – Fälscher der Kunst cituje autor v anglickém překladu, jako by nevěděl, že česky vyšla už v roce 1973 (obdobně Gombrichovu klasiku Art and Illusion vydali v Odeonu roku 1985). Kulka v závěru knihy píše: Navržený alternativní model dualistického hodnocení uměleckého díla je samozřejmě pouhým nástinem, který si žádá dále propracovat. Vřele souhlasím s touto sebereflexí. Neodpustím si však otázku, proč musel autor svému nepropracovanému nástinu věnovat celou knihu, v níž vedle jistých limitů v oboru „praktických“ dějin umění prokázal především mistrovskou schopnost vlamovat se do otevřených dveří.
Odborná a jazyková revize textu Jiří Našinec Academia, Praha 2004, 184 s., 195 Kč