Albánská spisovatelka a politoložka Lea Ypi si všimla, že v osmdesátých i devadesátých letech 20. století žila v různých mytologiích svobody. V osobním vyprávění líčí údiv z toho, jak si jsou různé způsoby zakrývání bídy a nesvobody blízké (Svobodná. Jak jsem vyrůstala na konci dějin, přeložila Ester Žantovská, Host, Brno 2023). Od dětství za Envera Hodži se dostává k podvodům a surovosti kapitalismu, k rasismu, válce i k pokusům o útěk: Dřív by se pokus o emigraci trestal vězením. Když už nám v odchodu nikdo nebránil, nechtěli nás pro změnu na druhé straně. (…) Riskovali jsme, že nás zatknou nikoliv jménem naší vlády, ale jménem oněch cizích států, jejichž představitelé nás v minulosti vybízeli, ať se osvobodíme. Po několik desetiletí Západ kritizoval Východ za jeho zavřené hranice a odsuzoval nemorálnost států omezujících právo odejít ze země. Naše exulanty vítali jako hrdiny. Teď se k nim chovali jako ke zločincům. Možná že o svobodu pohybu nikdy nešlo. Snadno se obhajovala, když špinavou práci věznitele odváděl někdo jiný. Ale jaký smysl má právo na odchod, když neexistuje právo na vstup? (…) Západ si brzy osvojil dokonalý systém, jak odmítat ty nejzranitelnější a přitahovat ty nejschopnější, zatímco chránil svoje hranice a s nimi „náš způsob života“. Právě po takovém životě ale všichni toužili. Nejenže potenciální emigranti nepředstavovali pro západní civilizaci hrozbu, naopak byli jeho nejhorlivějšími zastánci… A dnes Evropská unie znovu hodlá nechávat špinavou práci věznitele uprchlíků právě na Albánii.
-mš-