Za hlavu stíhané skupiny byl označen politik a právník Gustáv Husák, který odcházel po vynesení rozsudku s doživotním trestem. Za její další protagonisty byli považováni Ladislav Novomeský, Daniel Okáli, Ladislav Holdoš a Ivan Horváth. Samotný pojem buržoazní nacionalismus je v soudobém dějepisectví chápán jako ideologický konstrukt, vytvořený v napjaté atmosféře z doby počátků studené války. Většinou bývá používán v kontextu roztržky mezi Josifem V. Stalinem a jugoslávským prezidentem Josipem B. Titem, jehož politika, prosazující silnější nezávislost balkánské federace, byla sovětskému vůdci trnem v oku. V satelitních státech východního bloku tak započalo na základě sovětských instrukcí období hledání vnitřní- ho nepřítele. [...]
Na základě svědectví sovětského špiona, amerického diplomata Noela Fielda se činnost bezpečnostních složek zaměřila na odhalování rozsáhlého mezinárodního spiknutí, které mělo sahat až do vysokých pater stranické hierarchie. Do zrádcovských rolí byli pasováni politici spojovaní s koncepty národní cesty ke komunismu, ať to byl v Polsku Wladysłav Gomułka, János Kádár v Maďarsku, Trajčo Kostov v Bulharsku, anebo Lucreţiu Pătrăşcanu v Rumunsku.
V Československu byl i na základě tlaku ze strany sovětských poradců za vůdce zločinecké bandy vybrán ministr zahraničí, právník a nonkonformní levicový intelektuál Vladimír Clementis. V jeho případě mohlo být zjevné, proč mu úloha „černého Petra“ připadla. V roce 1939 totiž vyjádřil odmítavý postoj k německo-sovětskému paktu Ribbentrop–Molotov, posléze, o rok později, i k sovětskému napadení Finska. Z komunistické strany byl vyloučen a válečná léta strávil v londýnském exilu. V poválečném období mu bylo členství v KSČ navráceno a Clementis nastoupil strmou politickou kariéru. Tu pak korunovalo jeho obsazení do křesla ministra zahraničí ve vládách Klementa Gottwalda a později i Antonína Zápotockého. Staré viny mu však odpuštěny zdaleka nebyly.
Obvinění proti Clementisovi byla přitom připravována již v době Rajkova procesu, k zatčení slovenského politika však nakonec došlo až v únoru 1951. Jestliže měl tento proces původně odpovídat svým významem přelíčení s Rajkem, o tři roky později byla situace odlišná. Do popředí se dostal boj proti sionismu a hlavní politický proces vedl k pádu generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. V něm byl také k trestu smrti odsouzen v roce 1952 Vladimír Clementis, který se měl podle obvinění účastnit pokusu o puč proti gottwaldovskému vedení. Do čela buržoazních nacionalistů tak byl místo něho v obžalobě dosazen Gustáv Husák. [...]
Mezi čechoslovakismem a luďáctvím
Značná část obvinění vznesených proti skupině buržoazních nacionalistů se vztahovala k jejich činnosti ve válečném a poválečném období, některá z nich však sahala až do dob meziválečné republiky. Kořeny ideologické diverze měly vést ke skupině slovenských komunistických intelektuálů sdružujících se kolem levicového avantgardního časopisu DAV (davisté). V jeho čele stál právě Vladimír Clementis a v okruhu redakce se pohybovali také Gustáv Husák, Ladislav Novomeský a Daniel Okáli. V počátečních letech republiky přejímalo komunistické hnutí na Slovensku původní marxistické teze s jejich odmítáním nacionalismu i představami o národnostní indiferenci dělnické třídy. Těžištěm jeho programu bylo naopak řešení sociální otázky a hlavním protivníkem klerikální a autonomistická Hlinkova slovenská luďová strana. Davisté se až do konce dvacátých let vůči asymetrickému čechoslovakistickému modelu řízení státu nikterak nevymezovali. Coby představitelé mladé generace (narozené krátce po roce 1900) podpořili také nové vedení KSČ kolem karlínských kluků Klementa Gottwalda, které vedlo k bolševizaci strany. V rámci strany navíc představoval DAV spíše okrajovou (byť intelektuálně mocnou) skupinu, která měla malý vliv na politické rozhodování uvnitř slovenského komunistického hnutí.
V krizové etapě třicátých let však vedle marxistického sociálního programu začíná skupina kolem DAVu akcentovat i národní otázku; a odkazuje na Leninem proklamované teze o právu národů na sebeurčení až do odtržení. Součástí odmítání čechoslovakismu však byl i kritický vztah k centralistickému řízení KSČ z Prahy – ani na Slovensku neexistovala autonomní organizace komunistické strany. V politickém rozhodování však mělo nad davisty ve vedení slovenského komunistického hnutí převahu dělnické křídlo, reprezentované loajálními politiky jako Viliam Široký, Július Ďuriš nebo Karol Bacílek. [...]
Chvíle nejtěžších zkoušek přišly ve válečných letech, kdy v novém samostatném státě vznikla ilegální Komunistická strana Slovenska (KSS). Zatímco Clementis prodléval v londýnském exilu, někteří z dalších davistů se do protinacistického odboje zapojili spíše opatrně. V průběhu války však došlo k několika událostem, které byly v následujících letech zneužity právě ke konstrukci procesu s buržoazními nacionalisty. Mezi ně patřila například exkurze komunistických novinářů a intelektuálů na nacisty okupovanou Ukrajinu, kterou v rámci nacistické propagandy zorganizoval ministr vnitra Alexander Mach. Jedním z účastníků této anabáze, která měla ukazovat předchozí sovětská zvěrstva, byl i Gustáv Husák. Stejně tak Novomeského návštěvy v ministrově kanceláři, kde se básník přimlouval za propuštění uvězněných účastníků odboje, byly v politickém procesu interpretovány jako projev náklonnosti k vysoce postavenému funkcionáři luďáckého režimu.
Rozhodné chvíle však přišly až ve druhé polovině války. Značná část vedoucích osobností KSS byla pozatýkána a na základě moskevských instrukcí se v roce 1943 zformovalo poslední, V. ilegální stranické vedení. V jeho čele stanul někdejší poslanec Národního shromáždění Karol Šmidke, který k sobě do vedení přibral i Husáka a Novomeského. Členové nové stranické kliky pak spoluvytvořili Slovenskou národní radu ve spolupráci se silami nekomunistického odboje (což jim bude v procesu přičteno k tíži) a v roce 1944 se podíleli na přípravě Slovenského národního povstání. Zároveň však prosazovali požadavek poválečné federalizace obnoveného společného státu, který se v dubnu 1945 objevil v Košickém vládním programu.
Jedním z lapsů Husákova vedení však bylo jeho váhavé stanovisko k osvobození významných komunistických funkcionářů z věznice Krajského soudu v Nitře roku 1944 . Tehdy nakonec ze strachu z okupace německou armádou Husák celou akci odložil. K příchodu německých vojsk však přesto nakonec došlo a část internovaných vězňů byla později popravena. Uvěznění funkcionáři pak měli Husákovi za zlé, že jim svou liknavostí znemožnil účast na Slovenském národním povstání a v období politického procesu s buržoazními nacionalisty bylo jeho rozhodnutí posuzováno jako vědomá sabotáž. [...]
Vina, nevina a výčitky
Poválečné období bylo pro slovenské národní komunisty časem kariérního vzestupu. Ladislav Novomeský, který se v meziválečných letech držel spíše stranou stranické politické politiky, zaujal ve Sboru pověřenců (který na Slovensku zastupoval výkonnou moc) resort školství a osvěty. Gustáv Husák zase nastoupil do funkce pověřence pro dopravu a veřejné práce. Přesto měli důvod být v některých ohledech poúnorovým vývojem zklamáni. Meziválečný koncept čechoslovakismu byl sice opuštěn coby imperiální ideologie buržoazního státu, k vyrovnání česko-slovenských vztahů formou federalizace však přesto nedošlo.
Vrátíme-li se zpět k procesu s buržoazními nacionalisty, můžeme konstatovat, že obvinění, která proti nim byla vznesena, měla vlastizrádný charakter. Kromě separatistických tendencí, podpory luďáckého režimu a spolupráce se slovenskými buržoazními stranami jim bylo vytýkáno i potlačování práv maďarské menšiny. Samotné věznění a výslechy nepochybně představovaly tvrdou zátěž pro psychický stav všech obviněných.
Gustáv Husák pobýval po svém zatčení během února 1951 v ruzyňské věznici. Zde sice pod vlivem brutálního fyzického násilí nejprve přiznal snahu o vytváření záškodnické frakce uvnitř strany, svůj podpis však nakonec odvolal jako vynucený. Naproti tomu fyzicky i duševně zlomený Novomeský vypovídal jak proti Clementisovi, tak proti Husákovi, z celé skupiny pak odcházel od soudu s nejnižším, desetiletým trestem. [...]
Pozoruhodný je i příběh dalšího vězně, Ladislava Holdoše, který o mnoho let později poskytl otevřenou výpověď historiku Karlu Bartoškovi. On sám měl za sebou dramatický život, působil za španělské občanské války v interbrigádách, byl internován ve Francii a později v německém koncentračním táboře Buchenwald. Jako člen Sboru pověřenců se podílel v počátcích padesátých let na církevních perzekucích. S Bartoškem hovořil o pocitech strachu i hanby, přehodnocoval celou svou politickou činnost. Bartošek později v archivech objevil doklady o jeho vynucené policejní spolupráci během věznění, kterou snad ze studu Holdoš v rozhovorech zatajil.
Rehabilitační průlom
V období destalinizace byli nakonec postupně propuštěni všichni vězni z vykonstruovaného procesu. V uvolněné dekádě šedesátých let byli pozvolna rehabilitováni. Ke zproštění ze značné části obvinění došlo na základě závěrečné zprávy stranické komise, vedené tajemníkem ÚV KSČ Drahomírem Kolderem, v roce 1963. Poté byly Husákovi i Novomeskému navráceny stranické legitimace. Gustáv Husák v průběhu šedesátých let nadále bojoval za další přehodnocení celého procesu (například na stránkách slovenského reformistického časopisu Kultúrný život), odmítal samotný koncept buržoazního nacionalismu jako deformace z éry takzvaného kultu osobnosti. [...]
Paradoxní dozvuky měl celý příběh v normalizačních letech, kdy Husák zaujímal nejvyšší státní i stranické pozice a došlo i k realizaci federalizačního modelu státu. Někdy mu bývá vytýkána nevděčnost až proradnost vůči perzekvovanému historikovi Milanu Hüblovi, který se v šedesátých letech podílel na rehabilitaci jeho jména v rámci barnabitské komise. Koryfej normalizační historiografie Václav Král se naopak nemohl dlouho dočkat od prezidenta udělení profesorského titulu, protože v šedesátých letech na pokyn Novotného stranického vedení napadal Husákovu obhajobu i jeho interpretaci Slovenského národního povstání.
S odstupem sedmdesáti let od procesů s buržoazními nacionalisty a jedenatřiceti let od rozpadu federativního státu se celá kauza jeví jako pozapomenutá kapitola uzavřené části historie česko- -slovenských vztahů. Ona snaha o „zapomenutí“ ostatně provázela i dobu kampaní proti buržoaznímu nacionalismu, kterou na příkladu Clementisovy vyretušované fotografie z doby únorového převratu ironicky popsal v první kapitole Knihy smíchu a zapomnění spisovatel Milan Kundera. [...]