Jak byste přeložila název své knihy do češtiny a proč?
To je velmi těžká otázka. Doslovný překlad by zněl Červený pásek, ale s přihlédnutím k dobovému kontextu je přesnější spojení Rudý pásek – s odkazem na Rudé právo atp. Ale red tape má v angličtině kromě odkazu k materiálu magnetofonového pásku ještě jeden význam – znamená byrokracii ve smyslu nějakého nelidského politického systému… Chtěla jsem tím zkrátka poukázat na oba pilíře své knihy: rozhlas a politiku.
Rozhlas se potkává s „velkými“ dějinami především v květnu 1945 a srpnu 1968. Vaše kniha se ale věnuje období mezi těmito milníky, které máme především v padesátých letech spojené s tvrdou cenzurou a propagandou. Co vás k tomuto časovému zacílení vedlo?
Rozhlas byl v těchto letech v Československu médiem číslo jedna. Vycházím z teze historika technologie Davida Edgertona, který píše o tzv. shock of the old. Říká, že dějiny technologie sice sledují novinky na poli vědy, ale že v širším měřítku je vlastně pro technologie důležitější moment, kdy se už stanou běžnou součástí každodennosti.
Vlastnit rozhlasový přijímač bylo za první republiky elitářskou záležitostí. V průběhu druhé světové války ale nacisté vynaložili velké prostředky na rozšíření rozhlasových přijímačů do domácností a vylepšení rozhlasové infrastruktury. Bylo v jejich zájmu, aby lidé poslouchali rozhlas, který se stal mocným nástrojem propagandy. Po válce navíc zůstala na rozdíl od Německa rozhlasová infrastruktura v Československu dobře zachovaná, a proto se zrovna v tento moment rozhlas ocitá na vrcholu sil. Přispěly k tomu i události květnového povstání 1945, kdy se rozhlas stal symbolem boje za svobodu. [...]
Na jakých pramenech jste svůj výzkum rozhlasového vysílání založila? A v jaké míře jste měla možnost pracovat se zvukovými nahrávkami?
Na začátku jsem si myslela, že přijdu do rozhlasového archivu a budu moci poslouchat vše, co mě napadne. Ve skutečnosti to tak samozřejmě nebylo. Pásek byl ve čtyřicátých a padesátých letech drahý, bylo ho málo, a proto se recykloval. V roce 1968 zase například zahraniční zpravodajové své archivní záznamy preventivně zničili sami, aby zabránili jejich předání do špatných rukou. Archivy tak mají mnoho mezer a musela jsem pracovat s jinými typy pramenů – pozůstalostmi rozhlasových novinářů nebo cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, s filmy, memoáry nebo také posluchačskými průzkumy Svobodné Evropy.
I když jsem své bádání nemohla plně opřít o zvukové nahrávky, mám za to, že ten zvukový charakter přenášené informace byl jak pro posluchače, tak pro politiky nesmírně důležitý. Například Jiří Dienstbier se ještě po invazi v roce 1968 stal zahraničním zpravodajem ve Spojených státech amerických, ale jak někde vzpomíná Petr Pithart – nebylo mu dovoleno namlouvat vlastní reportáže. [...]
V čem je práce rozhlasových redaktorů důležitá pro pochopení československé společnosti v poválečném dvacetiletí?
Při práci s rozhlasovým archivem jsem si uvědomila, že dosavadní definici rozhlasového vysílání jako nástroje propagandy v tomto období chybí pár důležitých prvků. Především se umenšuje vliv novinářů. Propaganda v tomto podání přeceňuje politiky, kteří jsou chápáni jako tvůrci rétoriky rozhlasu, společnosti atd. Ale z mého výzkumu vyplynulo, že novináři byli pro formování jazyka socialismu také velmi důležití, dávali mu tvar v dialogu s posluchači a také s politiky, kteří novinářský jazyk často přejímali. Rozhlasoví novináři byli samozřejmě v té době jednou z dalších komunistických elit, ale vlivnější, než se může zdát.
A pak bych ještě podtrhla, že Československý rozhlas byl státní institucí, se kterou lidé na rozdíl od jiných úřadů nebo podniků přicházeli do styku rádi. Myslím, že rozhlas byl během mnou sledovaného období milovaný – možná to zní přehnaně, ale z analýzy posluchačských dopisů vyplývá, že posluchači nevyjadřovali kladné emoce k rozhlasu z čiré nostalgie, ale také ze sympatií a obdivu ke konkrétním reportérům.
Začátek padesátých let je ale zároveň obdobím politických procesů, které v Rozhlasových novinách vedle populárních cestopisů Hanzelky a Zikmunda akcentoval i rozhlas. Ve své knize tyto vykonstruované procesy sledujete z pohledu rozhlasové formy v kontextu poválečných trestních tribunálů s nacisty v Norimberku a s K. H. Frankem v Praze…
Procesy v rozhlase nebyly na začátku padesátých let nic nového, posluchači na jejich vysílání v těch nejdůležitějších denních blocích byli vlastně zvyklí. Samozřejmě mezi poválečnými procesy s válečnými zločinci a procesy v padesátých letech byly velké rozdíly a například zatčení vrcholných komunistických kádrů nenechalo veřejnost netečnou. Ale z rozhlasové perspektivy bylo nejsložitější zajistit, aby procesy s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským a spol. zněly jako ty s válečnými zločinci, a bylo tak splněno očekávání posluchačů. Proto organizátorům těchto technologicky náročných přenosů radil třeba i František Gel, slavný hlas Norimberského procesu a později také jeden z nejdůležitějších hlasů procesu s Frankem.
Když si poslechnete některý z vykonstruovaných procesů, obzvlášť se Slánským, tak cítíte, že je to celé inscenované. A já se domnívám, že s přípravami těchto procesů, které měly znít rozhlasově, pomáhali rozhlasoví novináři. [...]
Posuňme se k období destalinizace. Přináší zkoumání rozhlasové historie o tomto období nějaké nové poznání?
Určitě. Za katalyzátor destalinizace je často považován Chruščovův tajný projev. Na základě svého bádání v rozhlasových pramenech si ale myslím, že vztah ke komunismu se v Československu mění trochu dřív a dost veřejně. Pro změnu politické rétoriky je důležitý režim Zápotockého, tedy režim bývalého rozhlasového novináře.
Tento obrat jsem nezkoumala na žádném projevu určeném úzké skupině mocných, ale na rozhlasovém, tedy veřejném vysílání. Zaujal mne totiž fenomén tiskových konferencí s reemigranty, které rozhlas do vysílání nově zařadil. Reemigranti se během tiskovek omlouvali za to, že prchli. Je to hodně ritualizované, ale tato sebekritika probíhá před novináři, nikoli před soudem. A to je velmi důležité. Myslím si, že je to vzkaz veřejnosti: státní násilí je na ústupu, soudit a hodnotit, co je pravda a co není, mohou spíše novináři než bezpečnostní složky apod. Že tyto tiskovky neměly zdaleka takový efekt, jaký na posluchače mít měly, je věc druhá. Ale signalizovaly, že člověk může udělat chybu, omluvit se a že následky nemají být tak tvrdé jako před dvěma třemi lety.
Ve své knize se také velmi detailně zabýváte zahraničními vlivy, které do Československa přicházely prostřednictvím cizích rozhlasových stanic nebo díky zahraničním zpravodajům. Zaměřila jste se především na působení dlouholeté korespondentky z Afriky Věry Šťovíčkové. V čem bylo povolání zahraniční zpravodajky Československého rozhlasu v šedesátých letech specifické?
Rozhlasoví zahraniční zpravodajové byli vlastně poválečný „vynález“. Toto povolání vykonávali během následujících dvou desetiletí až na výjimky stejní lidé, ale zaměření profese se proměňovalo. Krásným příkladem je právě Věra Šťovíčková, která do rozhlasu nastoupila ve čtyřicátých letech a zahraniční zpravodajkou se stala v následujícím desetiletí.
Jak případ Šťovíčkové dokládá, spolu s dekolonizací vzrostl zájem o dění v afrických zemích. Na první cestu byla vyslána do Polska, v roce 1958 už ale odjela jako propagátorka dekolonizace na dva roky do Guineje. Ve svých textech se distancuje od cestovatelů Hanzelky a Zikmunda tvrzením, že na místech svého pobytu skutečně žije a pracuje, čímž na rozdíl od nich v duchu socialismu staví mosty mezi národy a učí se porozumět druhému. [...]
Nakolik se zmiňovaní novináři zahraniční redakce, které srpnová invaze 1968 zastihne tak jako další rozhlasové pracovníky v Praze, dají označit za typické zaměstnance tehdejšího Československého rozhlasu?
Je nepochybné, že pracovní podmínky nebyly v rozhlase šedesátých let stejné pro všechny. Třeba lidé typu Ludvíka Vaculíka byli hlídáni daleko intenzivněji než někdo z německé redakce zahraničního vysílání, kterému cenzoři nemuseli rozumět.
Zahraniční zpravodajové se určitě těšili vyšší prestiži. Nevím, zda patřili mezi největší reformisty proto, že měli zkušenosti ze světa, ale nepochybně na ně mělo ohromný vliv, že v roce 1963 dostali za vedoucího velmi dobrého, charismatického, zkušeného novináře Milana Weinera, který k sobě dokázal přitáhnout podobně smýšlející jedince. Každopádně čistky, které přišly po invazi, zasáhly v rozhlase ne pět deset nejhlasitějších osobností, ale stovky lidí. Takže bych řekla, že zahraniční redaktoři nebyli tak úplně izolovaní a že jsou reprezentativními zástupci tehdejšího rozhlasu.
Na jakém badatelském projektu nyní pracujete?
Díky pamětem Věry Šťovíčkové jsem narazila na téma československého zbrojařského průmyslu. Šťovíčková totiž jako zpravodajka v Africe zažila případ, kdy si ji její hostitelé spletli s obchodnicí se zbraněmi. Velmi se jí za to pak omlouvali a svůj omyl zdůvodňovali tím, že od Češky přirozeně očekávali, že musí prodávat zbraně. To mě velmi šokovalo. Ale potom jsem si vzpomněla na svého dědečka, který kdysi na zprávu, že jsem se začala učit česky, zareagoval: Aha, Českosloven sko – BREN gun!, tedy odkazem na slavnou značku československého kulometu. [...]