PÁSMO GAZY JE ZNOVU v centru světové pozornosti. V důsledku války Izraele s Hamásem panuje v této palestinské enklávě rozsáhlá humanitární krize, která dalece přesahuje hranice úzkého území na pobřeží Středozemního moře. Česká republika je přitom (nejen) v tomto probíhajícím konfliktu jedním z největších podporovatelů Izraele a svým postojem mnohdy vybočuje z hlavního proudu evropské zahraniční politiky. Vazby Československa (respektive České republiky) a Izraele ale mají dlouhou historii, kterou proměňovala geopolitická situace i překotný vývoj v regionu západní Asie. Rozhlasový archiv nabízí ilustrativní vhled do těchto vztahů – od první republiky až po současnost.
Po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý, proto se říkalo, že s nimi držím. Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem. Vždyťvlastní matka mě udržovala v krevní pověře, tato slova prvního československého prezidenta z knihy Karla Čapka Hovory s TGM zazněla v pořadu O cestě Tomáše Garrigue Masaryka do Palestiny (2005). Ze zmíněné rozhlasové nahrávky se dozvídáme, že židovská komunita v Československu se v období první republiky dělila na dvě skupiny. Jedna vyznávala asimilaci s československou společností, zatímco druhá skupina – sionisté – byla přesvědčena, že Židé mají právo na sebeurčení a vybudování vlastního státu. [...]
V roce 1927 se tam na návštěvu vydal sám prezident Masaryk. I díky němu se Československo stalo důležitým spojencem při vzniku Izraelského státu, k němuž ale došlo až po Masarykově smrti. Na počátku padesátých let však zaznamenaly česko-izraelské vztahy zásadní obrat, který souvisel s nástupem komunistů k moci. Primární událostí, jež vzájemné vztahy narušila, byl soudní proces s Rudolfem Slánským (1952), který měl silný antisemitský kontext. Napětí v rámci česko-izraelských vztahů poté vyvrcholilo zpřetrháním diplomatických styků v roce 1967.
Přesto Československý rozhlas o Izraeli i palestinském osvobozeneckém úsilí, stejně jako o dění v regionu, pravidelně informoval. Rozhlasové vysílání také přinášelo projevy tehdejších politiků a političek týkající se izraelsko- -palestinské otázky. Jednou z nich byla tajemnice ústředního výboru Národní fronty ČSR Marie Hrušková. Ta v pořadu věnovaném palestinské otázce v roce 1977 mluvila o svých setkáních s Palestinci: Mámli hovořit především o lidu Palestiny, musím říct, že jsem se přesvědčila právě při styku s nimi, aťuž to bylo v palestinských táborech, nebo na frontě, o jejich velikém odhodlání bojovat za svá zákonná národní práva až do vítězného konce. Přesvědčila jsem se o jejich veliké oddanosti revoluci. A jako žena jsem měla radost z toho, že na národněosvobozeneckém boji se ve značné míře podílejí i ženy.
Od pádu komunistického režimu se podpora Izraele stala dlouhodobým rysem české zahraniční politiky. Porevoluční česká politika kladla důraz na znovunavázání diplomatických vztahů s Izraelem a návrat k prvorepublikové zahraniční politice, která se vyznačovala vstřícným postojem k sionistickému projektu. Prioritou nové koncepce zahraniční politiky bylo upevnění transatlantických vztahů, a to zejména silné partnerství s USA – hlavními podporovateli Izraele.
Zásadní vliv na podobu česko-amerických i česko-izraelských vztahů po roce 1989 měl Václav Havel. Ihned po obnovení diplomatických styků s Izraelem 9. února 1990 navštívil Izrael jako první prezident postkomunistické země, a to již v dubnu téhož roku.
Po atentátu na izraelského premiéra Jicchaka Rabina 4. listopadu 1995 se Havel ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán rozpomínal na svou první návštěvu Izraele v roce 1990: … už tehdy jsem cítil, že Strana práce, ta, která je nyní u moci, má jakousi dlouhodobou vizi narovnání tohoto konfliktu a usmíření Izraele nejen s Palestinci, ale se všemi jeho arabskými sousedy. [...]
Havel se o palestinsko-izraelskou otázku i o mírový proces mezi oběma národy zajímal. Již při schůzce s izraelským ministrem zahraničí Mošem Arensem v Praze roku 1990 navrhl, aby se Československo stalo prostředníkem mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny. Tento návrh se ovšem nikdy nerealizoval. Ve výše zmíněném rozhovoru z 11. listopadu 1995 charakterizoval Havel palestinsko-izraelský konflikt takto: … v tuto chvíli spor mezi Palestinci a Židy se proměňuje ve spor mezi těmi, kteří chtějí mír, a těmi, kteřísi ho neumějí představit, kteří ho nechtějí.
Výrazně proizraelský kurz pak zaujal prezident Miloš Zeman. Opakovaně vyzval k přesunu české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. S touto výzvou přišel před více než deseti lety, tedy ještě před Donaldem Trumpem, který tak učinil v květnu 2018. Jak tehdejší návrh Miloše Zemana rezonoval mezi Palestinci a arabskými státy, zprostředkovává reportáž blízkovýchodního zpravodaje Štěpána Macháčka. [...]