Je americká demokracie jedinečná?
Ne, americká demokracie není jedinečná a jinde ve světě jsou nepochybně lepší demokracie, než je ta americká. Ale v době svého vzniku jedinečná byla, dokázala se prosadit v obtížných podmínkách a zpočátku bylo velmi nepravděpodobné, že by uspěla vůči světové mocnosti, jakou byla Velká Británie. V posledních dekádách je však znát, že americká demokracie degraduje.
Udělali Otcové zakladatelé všechno správně, nebo měli v plánování americké demokracie chybné předpoklady? Jak chápali roli vlády a Kongresu?
Otcové zakladatelé nemohli tušit, jak a kam se země bude vyvíjet. Jistě si nepředstavovali, že federální vláda bude obrovským molochem, který známe dnes. První ministr zahraničí měl k ruce tým deseti lidí a vyslanectví byly většinou soukromé domy bohatých Američanů, kteří provoz ambasády financovali ze své kapsy. Rozhodně nepočítali s tím, že významně vzroste moc exekutivy na úkol legislativy. Minimálně od dob prezidenta Lyndona B. Johnsona moc federální vlády narůstala a žádný z prezidentů se jí nechtěl vzdát. Například rozhodnutí prezidenta o válečném nasazení v cizí zemi je něco, co mělo vždy zůstat v pravomoci Kongresu. Prezidenti dnes mají přístup k tajným informacím, které nemusejí sdílet s členy Kongresu. [...]
Je volební systém ve Spojených státech férový a demokratický? Často se mluví o nedemokra- tičnosti Sboru volitelů nebo o překreslování vo- lebních obvodů za účelem zlepšení pozic kan- didátů jedné nebo druhé strany…
To je samozřejmě problematické. Chápu argumentaci, že volební systém dává neférově silnou pozici rurálním státům s minimálním počtem obyvatel, jako je Wyoming nebo Aljaška. Ti pak mají ve Washingtonu často nepřiměřeně silné senátory. Na druhé straně – takto byl tento systém nastaven právě proto, aby měl každý ze států rovné zastoupení. To platí také o Sboru volitelů. Pravidelně se objevují hlasy volající po všeobecné volbě prezidenta. Je pravda, že v několika posledních volbách by podle celkového počtu hlasovacích lístků vyhráli úplně jiní kandidáti, než kteří se stali prezidenty. Pokud by se však počítal každý hlas, prakticky o každém prezidentovi by rozhodly nejlidnatější státy jako New York a Kalifornie, které by přehlasovaly všechny ostatní. Systém volitelů má zároveň chránit demokracii před vzestupem populistických kandidátů mimo tradiční politické strany, ač tento extrém reálně nikdy nehrozil.
Otázka gerymanderingu, neboli přepisování hranic volebních okrsků, vyvolává také dlouhodobě emoce. V některých státech se povedlo vytvořit dvoustranické komise, které společně o přepisování hranic volebních okrsků rozhodují. Musíme však v tomto kontextu zohlednit také skutečnost, že některé okrsky jsou politicky tak jednobarevné, že jedna ze stran se ani nepokouší postavit do voleb svého kandidáta. Například v Kansasu je v novodobé historii jen velmi málo volených funkcí, které by získali demokratičtí kandidáti. Proto existuje tlak na přepisování hranic volebních okrsků.
Volby a téměř nepřetržitá kampaň také ztěžují práci dolní komory Kongresu. Silná rétorika, nálepkování a neústupnost v poslední době posunula kandidáty na dva protichůdné póly politiky. Do Kongresu se tak dostali lidé, například členové Freedom Caucus, kteří nechtějí diskutovat a dohodnout se, ale naopak se vůči ostatním silně vymezují a neustupují ze svých pozic. Diametrálně se liší od republikánských politiků Reaganovy éry, kterým šlo zejména o probyznysovou politiku, daňové škrty a ekonomické svobody a nebyli ani nikterak nábožensky konzervativní. Tyto rozdíly v současné době náramně komplikují práci Kongresu. Personál, který mají kongresmani k dispozici, jim také moc nepomůže, jedná se většinou o lidi ve věku do třiceti let, kteří tuto práci nedělají dlouho a za pár let budou na zcela jiných pozicích. Příprava rozpočtu pro ministerstvo obrany je typickým příkladem nezkušenosti a neznalosti nových kongresmanů a jejich týmů. Kongres totiž tradičně schválí pro obranu větší objem peněz, než jaký požaduje prezident. A to v období míru, bez velkého strategického nepřítele. Kongresmanům však paradoxně nejde o zvýšení obranyschopnosti země jako takové, ale o zajištění výroby vojenského materiálu v jejich volebních obvodech.
Senát je v tomto směru historicky považován za stabilnější a spolehlivější instituci, která dokáže legislativu cílevědomě prosazovat a má dlouhodobější politickou strategii. [...]
Už jsme mluvili o pozici prezidenta, ale co ta viceprezidentská? Který viceprezident neměl bezzubé pravomoci?
Lyndon B. Johnson kdysi řekl, že funkce viceprezidenta má asi takový význam jako kýbl teplých chcanek. On sám měl na politiku poměrně velký vliv, neboť disponoval rozsáhlými zkušenostmi z legislativy a byl ostřílenější politik než mladý John F. Kennedy. V posledních letech byl nepochybně výraznou postavou Dick Cheney. Zhodnotil své zkušenosti v zahraniční politice, a to zejména po útocích 11. září 2001, kdy využil toho, že prezident George W. Bush se v zahraniční politice vůbec neorientoval. Cheney získal velmi silnou pozici, dokonce si vytvořil svou vlastní cirkulaci dokumentů, které byly označeny Nakládat s dokumentem jako s přísně tajným. [...]
Kdo byl podle vás nejlepší a nejhorší prezident? A který prezident měl být právoplatně zvolen, ale nestalo se tak?
Pro mě byl nejlepším prezidentem v novějších dějinách Dwight Eisenhower. Byl to člověk bez politické minulosti, z vojenského prostředí. Zasadil se o vytvoření Národní dálniční sítě, čímž vytvořil jednu z nejdůležitějších součástí každodenního života. Mezistátní silnice umožnily běžně cestovat každému Američanovi, což změnilo do té doby velmi omezené a provinční chápání celé země. Eisenhower byl také vizionář a již ve své době varoval před vzestupem významu vojensko-průmyslového komplexu.
Za nejhorší považuji jednoznačně administrativu George W. Bushe. Válku v Afghánistánu, nejdelší americkou válku v dějinách, která dopadla katastrofálně, začal on. A v Iráku jsou výsledky amerického tažení minimálně rozporuplné. To nejlepší, co se dá říct, je, že v Iráku je nyní tzv. etnická demokracie, tedy že každé etnikum zastupuje jedna politická strana. To ovšem rozhodně není ideální recept na funkční demokracii. Je strašné, že Amerika stejně jako Francie v Nigérii už nikdy nesmaže stín mučení vězňů, které Bush nejen toleroval, ale dokonce jej aktivně prosazoval na půdě Kongresu a za tvrdé zacházení lobboval osobně u CIA.
A kdo měl být právoplatně zvolen, ale nestalo se tak? Dovolím si tvrdit, že taková situace nikdy nenastala a systém Sboru volitelů vždy spolehlivě fungoval. Asi nejblíž ke zvolení měl Al Gore v roce 2000, ale tam ani tak nešlo o snahu potvrzení volby v jeho prospěch, jako spíše o povolení přepočítání hlasů ve státě Florida. [...]