Po skončení druhé světové války společenský, sociální a ekonomický vývoj vycházel nejen z válečných zkušeností, které přinesly lidem na celém světě mnoho utrpení, ale také ze zkušeností předválečných, kdy svět procházel hospodářskou krizí. V Československu sehrálo významnou roli také trauma z Mnichovské dohody. Všechny tyto okolnosti ovlivnily postoj k budoucímu vývoji. Východiskem se zdálo být vytvoření státu zaručujícího sociální spravedlnost.
1945–1948: PROŘÍDLÉ ŠATNÍKY
Politické uspořádání Československa se formovalo pod silným vnějším tlakem. V euforii bezprostředně po skončení války se stíraly rozdílné představy o budoucnosti. Komunistická strana povzbuzena úspěchem ve volbách v roce 1946 se snažila urychlit společenské změny a získat monopolní moc.
Jedním z naléhavých poválečných úkolů bylo i doplnění prořídlých šatníků občanů a vzkříšení módní tvorby, která před válkou dosahovala vysoké úrovně. Řešení spočívalo v obnovení efektivní činnosti textilního a oděvního průmyslu a současně v podpoře předválečných krejčovských živností včetně špičkových módních domů.
Móda se pozvolna stávala politickou záležitostí; strany vydávaly vlastní módní listy. Pro vývoj po roce 1948 byl nejvýznamnější časopis Naše žena a svět kolem ní vydávaný od října 1946 ústředním výborem KSČ v redakci Jiřiny Spalové. Ta v úvodním sloupku napsala: … oproti ostatním módním časopisům, které kdysi přinášely a dosud přinášejí většinou módní výstřelky a módní luxus pro ženy nepracující a hýčkané, bez ohledu na požadavky stále vzrůstajícího procenta žen pracujících, samostatných a s mužem rovnoprávných, chceme vybudovat módní časopis pro nejširší ženskou veřejnost našeho národa a to jsou ženy pracující, uvědomělé, v životě vždy nějak platné, ať jsou to úřednice, ženy zemědělců, umělkyně či ženy pracující v domácnosti.
Úspěšnému restartu československého textilního a oděvního průmyslu a zakázkových krejčovství všech úrovní ovšem bránil nedostatek kvalitních surovin a pomalá obnova textilních továren. [...]
Na západ od československých hranic se situace vyvíjela odlišně. Tamní textilní a oděvní průmysl byl jedním z odvětví, které v relativně krátké době dokázalo obnovit svůj potenciál zničený válkou, zatímco československý trh se potýkal s nedostatkem surovin, látek a nízkou kvalitou zboží. Tato situace si vynutila dlouhodobé regulování spotřeby zavedením přídělového systému, takzvaných šatenek, přetrvávajícího do roku 1953.
Ze strany státu sílily centralizační snahy jak ve výrobě textilního zboží, tak v oblasti módního návrhářství. V listopadu 1946 se sešli zástupci hospodářské skupiny textilního průmyslu, ústřední ředitelé znárodněných textilních závodů, zástupci Ministerstva informací, Ústředního svazu československých řemesel, Obchodní komory a Rady žen, aby jednali o zřízení centrálního orgánu, formujícího novou československou módu. Tato snaha byla naplněna až v roce 1949 založením národního podniku Textilní tvorba, vzorové závody a modelárny se sídlem v Praze, o deset let později transformovaného v Ústav bytové a oděvní kultury.
1948–1953: MÓDA JAKO IDEOLOGICKÝ NÁSTROJ
V dubnu 1948 přijal komunisty ovládaný parlament sérii znárodňovacích zákonů, na jejichž základě byly zestátněny další závody. Od roku 1949 probíhala likvidace soukromých živností, která byla dokončena během čtyř let. Tak v Československu zcela zaniklo soukromé podnikání a politická moc státu kontrolovala veškerou výrobu a služby.
V obchodech stále přetrvával nedostatek zboží, včetně textilního. Národní podnik velkoobchodu Textilia měl zajistit plynulé zásobování všech pracujících. K zvýšení výroby mělo dojít standardizací a typizací tkanin, prádla a oděvů, tedy výrazným omezením druhů vyráběného zboží. Pojem elegance se zcela vytratil z běžného slovníku. [...]
Období po roce 1948, kdy proběhly zásadní politické, ekonomické a sociální transformace, lze považovat za jedno z nejdramatičtějších v československých dějinách. Ani oděvní móda, na první pohled vzdálená politické moci, nezůstala ušetřena pozornosti komunistické strany. Vždyť byla a je výrazem rozvoje společnosti, jejího vnitřního napětí a vztahů, výrazem svobody, tvůrčí síly a vztahu k druhým lidem. Nebylo tedy možné, aby se tak zásadní změny, které přinesl únor 1948, neprojevily ve způsobu utváření módy a životního stylu obecně. Totalitní politický systém vyvinul značné úsilí s cílem využít módní oděv jako účinný ideologický nástroj. Móda se ocitla v centru pozornosti komunistického režimu.
Po roce 1948 se vlivem politického vývoje začala měnit sociální struktura společnosti. Skupina zámožných a kultivovaných lidí, pro které je kvalitní a elegantní oděv osobní nezbytností, byla pozvolna likvidována. Dělnická třída, jejímž jménem docházelo ke společenským změnám, se nemohla stát nositelem vytříbené oděvní kultury, která je výsledkem dlouhého generačního zrání. [...]
Důležitým nástrojem ideologického působení na ženy byl tisk. Především již zmíněný časopis Naše žena a svět kolem ní, který se v roce 1949 transformoval v měsíčník Žena a móda. Také měsíčník pro průmyslové výtvarnictví a lidovou tvorbu Tvar, vydávaný od roku 1948 Ústředím lidové a umělecké výroby, poskytoval značný prostor úvahám o tvorbě módního oděvu vycházejícího z lidových inspirací.
Politický úvodník prvního čísla časopisu Žena a móda z ledna 1949 dobře charakterizuje situaci: Textilu je stále poměrně nedostatek a bude ještě dlouho trvat, než se nám podaří splnit všechna přání širokých spotřebitelských vrstev a než budeme moci říci, že jsme nejen nejlépe obutým, ale i nejlépe oblečeným národem. Přesto však jsme viděli ještě donedávna, že na Václavském náměstí v Praze, v kavárnách a společenských střediscích našich měst se promenují a objevují skvěle oblečení jedinci, zatímco naši pracující pomalu neměli v čem chodit. To již nebude.
Autorkou úvodníku je již zmíněná Jiřina Spalová, která se intenzivně věnovala oděvní koncepci. Příkladem je její článek „Cesta k novodobému obleku“: *Náš názor na módu se změnil. Víme, že v lidově demokratickém zřízení se už nedíváme na módu jako na módu ve vlastním slova smyslu, totiž na něco, čím chceme uchvacovat, překvapovat, ale jako na oblékání, jako na životní potřebu, nejdůležitější hned po výživě. [...]
Odsoudit přežitou kapitalistickou módu bylo jednoduché, formulovat nové principy složitější. Odkud tedy brát směrnice pro oblek nového člověka? ptali se autoři mnoha textů na stránkách Ženy a módy a Tvaru. Časopis Tvar podpořil v roce 1948 úsilí o vytvoření nového způsobu odívání čtenářskou anketou, kterou uvedl příspěvkem malíře, grafika a etnografa Karla Langera: Lze uvést úsilí o módu v soulad s cíli socializujícího státu? Stačíme svými schopnostmi a prostředky na samostatnou módní tvorbu? Má smysl a naději na úspěch snaha o českost módy? Jaký kulturní a hospodářský zisk může móda přinášet? Jak organizovat módní tvorbu ve státě s plánovanou výrobou?
Mezi teoretiky se rozhořel ostrý spor. Jiřina Spalová prosazovala oděv pohodlný, jehož střih neměl bránit pohybu těla při práci. Za naprosto nevhodné považovala různé ozdoby jako krajky, stužky, nabírání, variace tvarů límečků, kapes atd. Zdůrazňovala charakter textilního materiálu a živé barvy, jejichž kombinace se měly stát jedinou ozdobou oděvu. [...]
Diskuse o podobě nového oděvu byly doprovázeny informacemi o módě světové, podrobené ostré a tendenční kritice, i když kritici uznávali její jistou závaznost pro určení siluety, délky sukně, šířky ramen. Tento postoj vyplýval z obavy, že příliš radikální změny by ženy prostě nepřijaly.
Z konkrétních oděvních forem byl nejvíc zdůrazňován oděv určený (na cestu) do práce a specializovaný oděv pracovní. Každé pracoviště v průmyslu, zemědělství, zdravotnictví atd. mělo být vybaveno speciálními obleky odpovídajícími různým činnostem. Prvořadým úkolem módních návrhářů se stal tedy pracovní oděv dokonalého střihu, z vysoce kvalitního materiálu, v barevných odstínech, na kterých není vidět špína.
Dále měli oděvní návrháři vymyslet oděv pro „dobu po práci“, tedy oděv vycházkový a společenský. Přitom právě společenský oděv byl považován za příklad nezdravého měšťáctví. Nejlépe ukazoval, na co peněženka toho kterého člověka stačí, takže byl údajně také výrazem nerovného společenského postavení ženy, závislé na výhodném sňatku. [...]
Současně jsme svědky zjevného pokrytectví, neboť přes všechno ujišťování, že kvalitní oděvy už nebudou záležitostí elit, nebyly při reorganizaci struktury oděvnictví zrušeny módní domy jako Rosenbaum a Podolská, ačkoliv právě zde se před válkou oblékala vyšší a vyšší střední třída. Nyní si v těchto salonech nechávala šít oděvy nová klientela, jednak příslušníci bývalé vyšší střední třídy, které z nejrůznějších důvodů komunistický režim akceptoval, ale především nová mocenská garnitura, která potřebovala kvalitní oděv pro svou reprezentaci. [...]
Zdánlivě v rozporu se všemi uvedenými teoriemi můžeme občas vidět na stránkách Ženy a módy elegantní oděvy vysoké úrovně. Přestože doba nepřála skutečné módní tvorbě, dále působili v bývalých salonech nebo v dílnách Textilní tvorby vynikající návrháři, střihači, krejčí a švadleny; někteří z nich v oboru pracovali či získali odborné vzdělání před válkou, tedy v dobách rozkvětu českého oděvnictví.
Ideologický tlak nedokázal potlačit přirozenou touhu člověka módně se oblékat. Nespokojené ženy byly unavené každodenním sháněním, špatnou kvalitou zboží a špatně fungujícími službami. I ženy z nejnižších sociálních vrstev, jejichž společenský význam nový režim zdůrazňoval, se chtěly vymanit ze svého postavení a konečně se oblékat lépe a módněji, jak jim to slibovala komunistická propaganda. Ta ale na poli módy neuspěla.
Ženy z bývalé střední třídy se kvůli svému způsobu odívání – například nošení klobouku – ocitly na pranýři. Přesto pro ně dobré oblečení i nadále znamenalo vyjádření jejich osobní důstojnosti. Vládní politika se zaměřovala na vytváření nové inteligence, vyzvedávání dělníků na vedoucí místa, do státní služby, včetně zahraniční. [...]
1953–1970: REHABILITACE ELEGANCE
Pod vlivem politických změn, které nastaly v Sovětském svazu po Stalinově smrti, ideologicky motivované diskuse o módě postupně ustávaly. Z modelů publikovaných v časopise Žena a móda je patrné, že oděvy ztrácejí strohost a prosazuje se výraznější výtvarné řešení. Téměř desetileté úsilí o vytvoření oděvu nového typu bylo uzavřeno v roce 1957, kdy byl konečně veřejně na stránkách Ženy a módy vyhlášen návrat k módě světové: Hledání a tvoření naší módní linie se neobešlo bez omylů a názorového tápání. Někteří se mylně domnívali, že občané státu, který se řídí zásadami socialismu, zavrhnou veškerou módu, že se budou oblékat jen účelně a ekonomicky a že náš oděv se promění v jakousi uniformu. (…) Naprosto tedy nechceme módu zrušit, ani se nehodláme snad izolovat od módy západní a oblékat se nějak jinak, nežli je tomu všude jinde v civilizovaném světě. Chceme naopak módu ve světovém měřítku pečlivě a soustavně sledovat a rádi se poučíme na kladných hodnotách a objevené fantazii světových módních tvůrců.
Tím skončila diskuse o hledání cesty k oděvu v duchu socialistického realismu. V následujících letech docházelo k postupné liberalizaci společnosti a jejímu otevírání se vlivům Západu, odkud přicházely nové myšlenky, umělecké proudy a také módní trendy. Oficiální propaganda šířící zkreslený pohled na kapitalistický svět byla narušena. [...]
1970–1989: MÓDA JAKO IDEOLOGICKÁ DIVERZE
Okupace Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy měla zásadní význam pro následující vývoj země v politické, hospodářské, sociální a kulturní oblasti. Móda tehdejšího Československa se hlásila k oděvním formám vytvořeným v podmínkách demokratického života západních států a světová móda, která již v socialistickém životním stylu neměla žádnou alternativu, se stala jediným měřítkem vkusu. [...]
Společným rysem pro čtyřicetileté období totalitní moci v Československu byla trvalá nedostupnost módního oděvu, který přestavoval pro mnohé nedosažitelný sen. Vítězem se stal ten, kdo byl schopný si ho vyrobit sám.