Válka nepřišla a život se postupně vracel do zajetých kolejí. Bylo mi čtrnáct a mohla jsem vstoupit do Komsomolu. Musela jsem se naučit stanovy a učitelka literatury mi navrhla, že bych mohla přednést báseň Když se kravata rozváže k uctění památky úmrtí básníka Ojārse Vācietise, který právě v listopadu zemřel. V naší knihovně jsem si půjčila několik jeho básnických sbírek a začetla jsem se do nich. Jak zvláštní, že jedna a tatáž osoba mohla psát tak odlišné básně. Více než báseň o kravatě se mi líbila tahle: Mám drásavý, neodbytný pocit, že svět, ve kterém žiji, může být zničen rychleji než ten tvůj. Ale to se do záležitostí Komsomolu nehodilo... Román Mateřské mléko lotyšské spisovatelky Nory Iksteny (přeložila Anna Sedláčková, Paseka, Praha 2023) vypráví na půdorysu tří postav (babička, dcera, vnučka) život v zemi, jíž se zmocnil Sovětský svaz. Každou z hrdinek paralyzuje jiným způsobem, proplétá se do vzájemných vztahů, komplikuje jejich vidění světa. Příběh můžeme číst jako rodinnou historii i jako metaforickou výpověď o utlačovaném národě: Vlny a vítr a lotyšské moře v mém srdci hučí, / Posměšně, drsně, až bolí mě uši. / Dlouho jsem stál a mrzl a teklo mi z nosu, / Zamrzla duše, zamrz la hlava / Zkrátka lotyšská potěcha pravá / Moře se valí, moře se láme, znovu se valí, znovu se láme. / (Jsou takoví, co valí se a lámou, / valí se a lámou znovu a znovu) / Na věky věků, napořád, teď nebo nikdy / Drž hubu, koukej si sednout, ty duše hladová!
-ivc-