Češi dále chudnou, ukazuje nová statistika ČSÚ… Všichni Češi chudnou… – titulky, které na čtenáře útočí, kamkoli pohlédne. Klesají reálné mzdy, zdražování neblaze působí na kupní sílu a zaměstnavatelé nejsou ochotni odměnu za naši poctivě vykonanou práci zvyšovat. Bojíme se už pouhé vidiny ekonomické krize a drastického chudnutí. Bojíme se dalšího poklesu kupní síly. Jistě, máme k tomu důvod. Přitom ale stále nakupujeme, nespotřebované potraviny a funkční oděvy vyhazujeme, plníme vozíky v supermarketech, létáme na dovolené. Opravdu tedy chudneme? Nebo hůř: jsme chudí?
Podle Velkého sociologického slovníku je chudoba situace, která nedovoluje jedinci, domácnosti či celé sociální vrstvě uspokojovat potřeby, jejichž uspokojování je v dané společnosti považováno za samozřejmé.
Co je ale považováno za „samozřejmé“? Kdo a jak o tom rozhoduje? A co bylo považováno za samozřejmé v minulém století? V období předbělohorském? Ve vylidněných českých zemích období pobělohorského? Co bylo ve společnosti „samozřejmostí“ v časech moderních válek? Či tehdy, když kategorii „samozřejmosti“ určovala totalitní moc? [...]
Mocnářovo vše pro dítě, vyslovené Františkem Josefem I. v jubilejním roce 1908, bylo arbitrárně užívaným sloganem s reálným základem. „Dlouhé“ 19. století přineslo dětem skutečně řadu benefitů: pevně organizované a strukturované národní školství, pravidelnou výuku, základy předškolního vzdělání a racionální péče o batolata a kojence, pravidla zdravé životosprávy, zákaz, či alespoň omezení dětské práce, ale hlavně jasné a exaktně podložené přesvědčení, že dítě není zmenšeninou dospělého, ale autentickou bytostí vyžadující specifické zacházení, svědomitou péči a emocionální jistotu. To vše válka docela popřela.
VÁLEČNÉ DĚTSTVÍ
Všechna pozitiva vzala za své už v prvních měsících války, navíc byly děti vystaveny zvětšující se fyzické a intelektuální mobilizaci, která neměla v dějinách dětství obdoby. Parametry jejich angažmá stanovily školy, resp. jejich nadřízené instituce, které zformovaly pro děti srozumitelný diskurz nezbytnosti a oprávněnosti „spravedlivé“ války, již jejich vlast, Rakousko-Uhersko vede proti zavilým nepřátelům. [...]
Reálné příjmy obyvatelstva českých zemí v průběhu války výrazně poklesly. Cenový vývoj byl deformován nejen zásahy státu, ale i působením černého trhu. Oproti roku 1914 podražily všechny druhy zboží. Výrazně se zhoršila jeho dostupnost. Primární bylo zásobování obyvatelstva potravinami a také otopem; do těchto oblastí veřejná moc zasahovala – ne vždy úspěšně. To, jak se lidé v zázemí oblékají a obouvají, se stalo sekundární záležitostí.
Je pravda, že české děti byly, na rozdíl od dětí francouzských, německých, ruských či srbských, přímé válečné zkušenosti ušetřeny. [...]
V zázemí byly významnější zátěži vystaveny děti městské, hůře zasažené zásobovacími problémy. V roce 1918 jeden z autorů do Časopisu lékařů českých napsal: V městech pomalu již není dětí. Jsou to jen malé, ustarané lidičky, trávící dlouhé hodiny ve frontách, naplněné starostmi, bude-li co jíst, čím se odívat, nebo pod tlakem poměrů snažící se uhájit živobytí svým způsobem.
KLUKOVSKÁ ZÁLIBA V UNIFORMĚ
Fakt, že průmyslová výroba byla jednoznačně podřízena válečným potřebám, že oděvní průmysl (kromě toho, který šil uniformy) zaujímal ve válečné výrobě jen okrajové postavení, se v dětském odívání přímo neprojevil. Dětská konfekce zatím téměř neexistovala a nijak zvlášť se nerozvinula ani v meziválečném období. [...]
Nelze popřít, že účelové dětské ošacení, respektující požadavky dítěte na pohyb a rodičů na hygienu, se vyvíjelo – či spíše bylo respektováno – i během první měsíců války. Látky, krejčovské potřeby či mýdlo byly dosud na trhu dostupné. Dostupné bylo ušití slavnostního oblečení, kabátku, prádla, nadále se nosil oblek inspirovaný námořnickou uniformou, který v kalhotové variantě nosili chlapci, v sukňové děvčata.
Stejně jako móda dámská, byla i dětská hned na počátku války ovlivněna vojenskou uniformou, jejíž prvky se projevily jak v chlapeckém, tak v dívčím oděvu. Válečná propagace a výchova k rakouskému patriotismu byla zjevně účinná a klukovský zájem o vojáky a uniformy se pouhými „prvky“ uniformy v běžném civilním oděvu nenasytil: Nestačí hochům, mají-li šaty zdobené zelenými výložkami a vyšitou hvězdičkou, takže k úplnému napodobení vojenského obleku má pak stačiti jen šavle a čáka, napsala neznámá redaktorka v dětské příloze k Novým pařížským módám koncem roku 1914, *nýbrž přejí si místo dárků vánočních skutečný vojenský oblek. [...]
Zájem o oblečení ve stylu uniforem byl provázen ideovou i morfologickou proměnou her a hraček. Snad všechny děti, bez ohledu na státní příslušnost a příslušnost k válečnému bloku, si hrály na válku. Pochodovaly, bubnovaly, vyráběly si zbraně, v příkopech u cest inscenovaly zákopovou válku. Na hraní bylo ale čím dál méně času. I docela malé děti pomáhaly v domácnosti, pracovaly na poli, stály fronty na potraviny, kradly uhlí z vagonu, ve škole pak byly zapojeny do sběru a sbírek prakticky všeho, co se sbírat dalo. Stručně řečeno: byly naplno zataženy do válečné ekonomiky.
DIKTÁT ÚSPOR
S přídělovým systémem a obecným nedostatkem bylo třeba změnit oděvní strategie. Časopis Šťastný domov, orientující se na méně zámožné střední a dolní střední vrstvy, vedl své čtenářky k úsporám v jídle, v oblečení i zhotovování hraček hned od začátku války. Módní žurnál Nové pařížské mody, vycházející od roku 1895 a oslovující vyšší střední třídu, svůj cit pro vybranou eleganci v prvním roce války ještě nijak nepotlačoval. Na jeho stránkách se střídaly modely z vlny, hedvábí a jemných bavlněných látek. Ještě v sezoně 1915–1916 se redakce zamýšlela nad otázkou, jaké kožešiny diktuje nastávající zimní sezona: ke kostýmu či kabátu ze sametu doporučila skunka nebo lišku. Brzy ale začalo přibývat rad, jak zhotovit róbu přešitím loňských šatů, jak obnošené šaty dospělých snadným způsobem upotřebiti přešitím pro malé. [...]
Stejně jako v případě stravování, také v oblečení byly děti nejen rodiči a učiteli, ale i soudobou publicistikou vedeny k maximální šetrnosti: měly se uskrovnit, šetřit školní pomůcky, oblečení, a především boty – v teplém počasí tak, že budou běhat co nejvíc bosy.[...]
Během válečných let byla předválečná šetrnost, i ve středních vrstvách uznávaná ctnost, dovedena do maxima: nic se nevyhazovalo a dovednost žen, z nichž drtivá většina uměla šít, byla využita naplno. Odložené oblečení se přešívalo, odřené sukno pláště se obrátilo naruby a byl z něj ušit dětský kabátek, z poškozeného prádla dospělých se šilo prádlo dětské; to ostatně uměly šikovné ruce matky ušít i ze starých punčoch. Unikátem byly dětské šaty zhotovené ze starého deštníku: Suknička sestavená z dílů deštníku se nabere a přisadí na živůtek. Na hotovém obleku není vůbec znáti, že suknička je z přeleželého starého deštníku. Připomeňme, že deštníky se zhotovovaly z hedvábí – takové šaty mohly skutečně působit hezky.
Zbytky látek se navzájem kombinovaly, prádlo se nosilo do roztrhání, punčochy se donekonečna látaly. Pokud se objevila vlněná a bavlněná příze, nebyla určena pro zázemí: školačky z ní pletly punčochy, rukavice a nátepníky pro vojíny v poli.
DŘEVÁKY
Nedostatek materiálu neblaze ovlivnil předválečnou slibně se rozvíjející obuvnickou tovární výrobu. Boty se začaly vyrábět z náhradních materiálů, ze dřeva (proti chladu se nohy chránily vložkami z plsti), textilu, juty a zbytků usní. Nejvíce se rozšířila obuv na dřevěné podešvi – válečné dřeváky, které nosili muži, ženy, ale i děti, pro které byl tento typ obuvi nejen značně nepohodlný, ale i zdravotně závadný. Pro děti z rodin, kde se o jeden pár bot dělilo několik párů chodidel, byly ale dřeváky dar z nebes: *Svršky mají z hnědého režného plátna a podešve z těžkého tvrdého dřeva. [...]
Na konci války už nebylo na čem šetřit: Děti už chodily do školy nahé, bosé a hladové, ze dvou až tří už odložených košil byla pro chlapce jedna, posteskla si manželka řídícího učitele z Nedvězí u Říčan: … záda jiná, prsa jiná, rukávy jiné, ale košile byla. Punčochy a ponožky jsem šila ze dvou jedny. Boty měly děti s podešvemi dřevěnými a tkaničky jsem šila z černých odstřižků a později jsme barvili inkoustem provázky. Na zimu jsem musela ze svých spodniček našít chlapcům spodky… Vrchní šaty měly děti tak záplatované, že jsem se hrozně styděla, když tak šly do měšťanky do Říčan… Paní učitelová patřila mezi matky, jimž byl dopřán luxus zůstat ženou v domácnosti. Mohla se úpravě oděvu svých potomků věnovat. Řada jejích vrstevnic musela ale nahradit muže – ve výrobě, na polích, v dopravě. Na šití jim nezbyl čas.
První světová válka tak změnila život dětí od základů. Byla krutou zkušeností: děti zestárly, řada z nich ztratila někoho blízkého na bojišti. [...]
Některé koncepty, s nimiž Velká válka přišla (zapojení dětí do krachující ekonomiky, jejich intelektuální mobilizace, revize učebnic a školních knihoven, uhelné prázdniny, ideologizace volnočasových aktivit, zapojení dětí do shánění základních životních potřeb, perzekuce potomků odpůrců režimu) byly dovedeny k dokonalos- ti oběma totalitními režimy, které poznamenaly „krátké“ 20. století.