Od uprchlíků jsme čekali, že budou roztomilí jako koťata. Mysleli jsme si, že jim podáme ruku, dáme jim věci, které nepotřebujeme – a to bude celé. Ale všechno je to hlubší a děsivější. Vůbec nechápeme vaše problémy, máme dost těch svých… Já to všechno chápu, vidím, jak žal, který kypí v tom vašem kotli, přetéká ven a zaplavuje samozřejmě i nás. Ale tak hluboce jako ty jim nikdy porozumět nemůžu. Jsem ráda, že to můžu říct alespoň tobě. Italská dobrovolnice tak hovoří k ruské reportérce Katěrině Gordějevové, která zpovídá pomáhající, ale hlavně prchající, přeživší a pozůstalé na obou stranách konfliktu (Odnes můj žal, přeložil Václav Štefek, Maraton, Praha 2023). Jejich rozhovory jsou osobní, ale zbavit se tíže takzvané kolektivní viny je pro tazatelku chvílemi zjevně náročné. Svým pokorným přístupem pomáhá ke zprostředkování dopadů státní brutality na lidské životy a na „neodbytné“ sousedské vztahy. Dává hlas zástupkyním a zástupcům všech zraněných a zničených Ukrajinek, Ukrajinců, Rusek a Rusů. A ukazuje, že ani hlasem se všecka prožitá hrůza vyjádřit nedá. Říkám: Nechcete si jít zakouřit? Kroutí hlavou. Utírá si ruce o šaty. Vzdychá. Rozhlíží se po místnosti, jako by něco hledala, ale nenacházela to. Bere do ruky žehličku a žehlí cizí, už několikrát vyžehlené tričko. Není poznat, jestli je pánské, nebo dámské. Potom říká: „Už toho moc nezbývá, rychle to všechno dopovím.“ Nic na to neříkám. Ve skutečnosti to říká sama sobě. Já tady nejsem: jen ona, žehlička a její vzpomínky.
-mš-