Šestnácté století představuje v české literární tradici období rozvoje humanistické vzdělanosti a rozkvětu česky psané literatury. Právě v této době do ní pronikají i první zmínky o tzv. zámořských objevech. Děje se tak pouze zprostředkovaně skrze překlady či zápisky z jiných knih. Jedná se o tyto texty: Spis o nových zemích a o novém světě (1506) od plzeňského tiskaře Mikuláše Bakaláře, Kosmografie česká (1554), kterou přeložil Zikmund z Púchova podle basilejského geografa Thomase Münstera a Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove (1590) od hugenotského faráře Jeana de Léryho, kterou do češtiny přeložili Matěj Slovák a Pavel Cyrus. V textech lze najít geografické popisy Nového světa, líčení jeho dobývání a také popisy obyvatelstva, které v něm přebývalo.
Zvláštní pozornost je věnována ženám, do nichž mužští autoři promítali dobově rozšířené evropské genderové konstrukty. Popisy žen a reprezentace feminity v zámoří zde sloužily rovněž jako ukazatel dobově žádoucího i nežádoucí- ho chování pro evropské ženy. Prostřednictvím názorných příkladů ze života domorodých žen tak texty vytvářely obraz evropského ideálu různých typů feminity, například ženy jako světice, matky nebo hříšnice. Jejich forma v mnohém připomíná dobové preskriptivní manuály správného chování (v českojazyčném prostředí např. Abeceda pobožné manželky a rozšafné hospodyně od Jana Kocína z Kocinétu).
Na konstrukci obrazu žen měly na počátku raného novověku silný vliv náboženské texty. Žena v očích tehdejších vzdělanců ztělesňovala prototyp biblické Evy – byla falešná, panovačná a klamavá. A protože byla stvořena z těla Adamova, byla vnímána jako fyzicky, a tudíž i morálně nedostatečná. Podle církevních autorit tak ženy nevládly vlastnímu tělu a sexualitě, a proto nad sebou potřebovaly mužskou ruku. [...]
DOMORODÁ ŽENA JAKO MATKA
Právě v pasážích o mateřství je dobře patrný už zmiňovaný normativní tón textů. Domorodé ženy jsou vyobrazovány jako vzor ve výchově dětí, ve zvládání těhotenských i poporodních těžkostí. Zkušenost porodu a mateřství se na tělech domorodých žen projevuje méně než na těle žen evropských. V Kosmografii a Spisu o nových zemích zvládají ženy v době těhotenství, na rozdíl od evropských žen z vyšších a vzdělanějších vrstev obyvatelstva, jemuž byla kniha určena, dokonce i pracovat. Dále se dozvídáme, že rodí bez bolestí a po porodu se rychle zotaví. Bez ohledu na počet porodů zůstávají domorodé ženy stále atraktivní a nemají pro časté rození břicho visuté a prsy široké a nezpůsobné. Domorodé ženy jsou zobrazovány nejen jako plodné, ale také velmi sexuálně atraktivní a zároveň jsou jejich nahá těla sexualizována v textech. Ačkoliv mají hodně dětí, každá měla i břicho i cecky jako panna.
Také v Historii mají domorodé brazilské ženy s těhotenstvím a porodem méně starostí. Nadále vykonávají pracovní povinnosti a jejich poporodní rekonvalescence je velmi rychlá. Ke svým každodenním povinnostem se vracejí už po třech dnech. Jejich brzký návrat k práci staví text Historie do kontrastu k evropským ženám, které prý na lůžku tráví nejméně dvacet dní. Text je kritický i k péči evropských žen o novorozence a vytýká jim přílišnou pohodlnost. [...]
Text jim zejména vyčítá svěřování dětí do péče vychovatelek a kojných. Domorodé ženy jsou zde využity jako příklad vzorných matek, které děti kojí samy, což je podle textu jediné správné a přirozené. I evropská matka by měla dítě kojit sama a aktivně se zajímat o výchovu dětí. Tento apel v textu podtrhuje i příklad z tehdejší Evropy: příznivkyní kojení je prý sama francouzská královna, která by se rozohnila, kdyby její dítě cizí mléko pilo.
DOMORODÁ ŽENA JAKO ZDROJ NEBEZPEČÍ
Vedle idealizovaného obrazu žen jako matek nalezneme v pramenech i vyobrazení společensky nežádoucího chování žen a konstrukcí feminity. Vyznačují se tím, že jejich prostřednictvím dochází k sociální transgresi, tedy k překračování společenského řádu. To ohrožuje dominantní postavení mužů ve společnosti. V Evropě byly za takové nebezpečné ženy považovány například ty, které se oblékaly jako muži, nebo byly naopak příliš nalíčené a nastrojené, byly hádávé, či dokonce bily své muže, a také ženy, které se chovaly promiskuitně.
Nebezpečné ženy vybočují z dobové patriarchální představy o slabé a bezbranné ženě, která je závislá na mužích a potřebuje jejich fyzickou ochranu. Sama se zdržuje boje a projevů násilí, které je vyhrazeno mužům. Takto bývají v pramenech popisovány především ženy ze středoamerických říší a městských států, jako byly Aztékové či Mayové, jejichž společnosti byly chápány jako nejkomplexnější a nejkulturnější. Zmíněnému popisu se naopak často vymykají domorodé ženy z tzv. barbarských společností, jako byli v Historii brazilští Tupíové, a to zejména ty neprovdané nebo ovdovělé (ostatně na specifické postavení evropských vdov poukázal i tento seriál – v článku S. Binkové v č. 7/2023). [...]
„Nepoddajné“ ženy – dobově chápané jako „mužatky“ – jsou pod vlivem evropské mytologické imaginace nazývané Amazonkami a v Kosmografii obývají hned několik ostrovů. Obraz ženy- -Amazonky, která žije ve společnosti bez mužů, zcela odporuje dobovým evropským genderovým ideálům. Společnosti ovládané ženami představovaly svět naruby – tedy převrácení společenských rolí. Simulace takového světa byla v raně novověké Evropě tolerována o masopustním veselí, nikoliv však v reálném světě, v němž obrácení genderových rolí ohrožovalo podstatu patriarchálního sociálního řádu.
Domorodé ženy mohou v textech ohrožovat mužské aktéry také na životě, a to často za dost drastických okolností. V Kosmografii například jedna z místních žen na jakémsi bezejmenném ostrově zabíjí evropského mládence úderem do hlavy. Ostatní ženy pak jeho maso sekají na kusy, které ukazují vyděšeným a zpovzdálí přihlížejícím Španělům, nakonec ho opečou a snědí. S barvitým líčením zapojení žen do kanibalských rituálů se setkáváme zejména v Historii plavení se do Ameriky: domorodé ženy vždy připravují maso ke konzumaci. Zároveň ženy, zvláště baby (tedy starší ženy) mají z chuti a konzumace lidského masa největší potěšení. Muži jedí maso lidí výhradně proto, aby zastrašili své nepřátele a aby mysl svou ukrutnou a tyranskou nasytiti mohli, tedy kvůli své textem proponované touze páchat zlo – nekonzumují maso kvůli jeho chuti. V té si naopak nejvíce libují starší ženy, a to obzvláště z masa mladíků. Přesvědčují prý proto muže, aby zajatce zabíjeli co nejdříve po jejich zajetí a také aby nepřátel zajímali co nejvíc a co nejčastěji. Při pečení masa baby (…) sbírají tuk, co z toho steče (…) prsty také tukem tím opatřené olizujíce. Jak vidíme, popis konzumace masa starými ženami je v textu vylíčen velmi podrobně. [...]
Staré ženy, a to zejména ty, které žily bez manžela, a nacházely se tak částečně mimo mužskou kontrolu, byly v raně novověké Evropě často ztotožňovány s postavou čarodějnice. Vdovy a dosud neprovdané ženy po menopauze nařčené z čarodějnictví bývaly zobrazovány jako zatrpklé ničemnice, které se mstí společnosti za to, že už nejsou sexuálně žádoucí. [...]
Posednutí ďáblem může v pramenech potkat domorodé ženy všech věkových kategorií. Stejně jako evropské čarodějnice přestávají ovládat svoji mysl a tělo, kterými na místo nich manipuluje ďábel. V Historii o plavení se do Ameriky nutí ďábel domorodé ženy-čarodějnice k chaotickým a animálním pohybům, které prý připomínají takzvanou nemoc sv. Víta (lidové označení pro nemoc chorea minor projevující se mimovolními rychlými pohyby a postihující různé části těla). Z ďáblovy vůle čarodějnice vyjí, skáčou, bijí se do prsou nebo vypouštějí sliny z oust jako kanci. O takovém chování se v textu dočítáme zejména při náboženských rituálech, které jsou zde přirovnávány k sabatům evropských čarodějnic. Jako ďábelské a čarodějné jsou v pramenech chápány ale i další náboženské praktiky, které se vymykají dobovým křesťanským představám a morálce.
Dalším typem nebezpečných žen jsou sexuálně aktivní a promiskuitní ženy. Ženská sexualita, která se orientovala hlavně na vlastní potěšení, odporovala dobové představě pasivní ženy, která sex provozuje výhradně v manželství, a to za účelem plození dětí a uspokojení svého manžela. Dohled nad ženskou sexualitou měl být ostatně mužovým úkolem – u žen neprovdaných pak úkolem jejich, otce, strýce, syna nebo jiného poručníka. [...]
Domorodé ženy se konstruktu sexuální pasivity v pramenech ovšem často vymykaly. Ve Spisu o nových zemích jsou zobrazovány jako nadobyčej smilné a neukojitelné bytosti, které jsou ve srovnání se svými mužskými protějšky chlípnější a sexuálně aktivnější. Domorodí muži tak ve svém úkolu usměrnit ženskou sexualitu selhávali a nenaplňovali evropský ideál maskulinity.
Sexualita domorodých žen ovšem ohrožovala i Evropany, účastníky conquisty. V Historii se dočítáme o tom, že mnoho z nich – k nelibosti autorů knihy – navazovalo s domorodými ženami sexuální vztahy. Takové sexuální chování představovalo sociální transgresi, která měla přímé dopady na život Evropanů, kteří s nimi lotrovali. [...]