František Nekolný se narodil 26. listopadu 1907 v Rakovníku a zemřel 4. října 1990 v Praze. Od mládí rád sportoval, údajně nedokázal chodit pomalu ani do kopce, pouze běhat, cvičil v Sokole a vyprávěla se legenda, že na několik dní (přesně na dvě představení) utekl s cirkusem jako artista.
Jeho rodina se záhy přestěhovala do Berouna, kam se pak vždy rád vracel, a on se po skončení měšťanky vydal do Prahy učit uzenářem u svého strýce. Brzy však objevil sport, který se měl stát jeho osudem. Rohovnické umění v té době – po první světové válce – bylo na vzestupu, noviny o něm zhusta referovaly, v hlavním městě se boxovalo amatérsky i profesionálně na mnoha místech. Nekolného domácím oddílem se stal Boxing Club Smíchov, takže tam Franta musel každý den běhat na trénink až ze Žižkova, kde bydlel. [...]
Nekolný se výrazně prosazoval již jako amatér, tedy s výjimkou prvního zápasu, který prohrál. Nicméně dalších šestapadesát ovládl svým typickým způsobem boje – intenzivním, neustávajícím útokem. Stejně jako Sylvestr Stallone ve filmu Rocky piloval boxerské dovednosti na telecích a prasečích půlkách v řeznictví svého strýce. [...]
Nekolný se stal profesionálem pod vedením Vladimíra Hrubana, jeho profesionální kariéra přitahovala ohromnou mediální pozornost a vynesla ho až na piedestal nejoblíbenějšího československého sportovce. Právě Nekolný dostal box na první stránky novin.
JEHO ZÁPASY
Titulky a podtitulky článků, v nichž se objevuje Nekolného jméno, nešetří superlativy. Ale i jeho protivníci jsou chváleni, aby Frantovy souboje dostaly co největší lesk. Například Camille Desmet je označován za buldoga belgických ringů, o Eddiem Ranovi, jednom z Nekolného přemožitelů, se dočteme, *že je výborným technikem a nechybí mu ani silný úder. Zvláště obávaná levička. [...]
Mnohé Nekolného zápasy byly v denících pečlivě popisovány kolo po kole, byly otiskovány telegramy s aktuálními výsledky třeba i z Francie nebo USA. Polední list u příležitosti Nekolného prvního vítězství v Madison Square Garden vyšel ve zvláštním vydání, vítězství se věnoval i rozhlas. České deníky rády zdůrazňovaly zájem zahraničních médií, ať už šlo o noviny americké (zejména ty krajanské), nebo třeba německé. Každý jeho zápas v Československu přitahoval mediální pozornost – a pochopitelně i spoustu diváků.
Nekolný obdržel od tisku ohromné množství pochvalných přezdívek, k nejznámějším jistě patří pověstná Česká mlátička, objevuje se také Cyklon, Rudý ďábel nebo Ďábelský vlak – poslední přezdívka vznikla vlastně špatným překladem z francouzštiny. O boji s Kidem Nitranem se psalo, že jde o senzační zvěst, na body prohraný mač s Eddiem Ranem byl označen za velkolepý boj dvou skvělých soupeřů a ve stejném článku redaktor Expresu Nekolného označil za našeho nejpopulárnějšího sportovce nebo našeho blondýna. Používání přivlastňovacího zájmena „náš“ jasně vypovídá o vztahu pisatele a s největší pravděpodobností i čtenářstva k Nekolnému; objevuje se také označení miláček Prahy. K vytváření Nekolného sympatického obrazu přispívá poznámka, že stále se usmíval. [...]
CESTA DO AMERIKY
Zejména první Nekolného cesta do USA v roce 1931 vyvolala v Československu vlnu záj mu. Amerika se považovala za boxerskou zemi zaslíbenou. Vladimír Hruban a další posílali domů do vlasti řadu telegramů, které uváděly i podrobnosti o cestě do USA a o potížích (naštěstí překonaných) na imigračním úřadě po příjezdu do New Yorku.
Tisk se samozřejmě soustředí i na průběhy zapasů. Například nerozhodný souboj s Broadym v Chicagu vedl ke kritice amerických sudí – čeští novináři silně rozporovali výsledek zápasu a tvrdili, že Nekolný měl zvítězit. Deník Expres 29. ledna 1930 otiskl vedle článku o zápase také noticku o tom, jakým způsobem a jak dlouho putují zprávy z Chicaga do Prahy. [...]
Tisk psal i o jeho setkáních se slavnými osobnostmi v USA, o tom, že si zahrál jeden přátelský fotbalový zápas za tamní krajanskou jedenáctku, o jeho tréninkovém zázemí. Nekolného zájezd do USA plnil stránky novin, jen málo československých individuálních sportovců je dokázalo tak ovládnout.
Na zájezdu do USA je vidět, jak se svět boxu změnil. Zatímco současné hvězdy boxu jako Canelo Alvarez mají průměrně dva zápasy ročně a jeden z nejlepších českých boxerů Lukáš Fajk v roce 2022 boxoval pětkrát, Nekolný v USA mezi 11. prosincem 1931 a 18. dubnem 1932 vstoupil do ringu hned sedmkrát. A k tomu měl v roce 1931 za sebou již osm zápasů a roku 1932 před sebou ještě pět na evropském kontinentu. Tisk ho označoval za jednoho z nejzaměstnanějších boxerů evropských.
První Nekolného zápas v USA, proti Andymu Saviolovi, jehož obraz v československých novinách byl rozhodně lepší než Saviolova spíše průměrná boxerská kariéra, proběhl 11. prosince 1931. Nekolný „rozbil“ Saviolu již ve čtvrtém kole. Zápas proběhl v Madison Square Garden stejně jako ten následující s Eddiem Rannem (30. prosince 1931), který Nekolný na body prohrál. Do MSG se Nekolný vrátil 18. března 1932 v souboji s Morriem Shermanem, mírně nadprůměrným boxerem, s nímž remizoval. V New Yorku boxoval ještě v St. Nicholas Arena, kde se postavil Philu Raffertymu (11. ledna 1932) a v závěru svého turné tam na rozloučenou porazil na body dalšího spíše průměrného rohovníka Jaye Macedona (18. dubna 1932). Část pobytu v USA strávil v krajanském Chicagu, kde vzbuzoval mezi tamními Čechy velkou pozornost. [...]
V boxu existuje striktní kastovní systém: nejde jen o hmotnostní kategorie, ale také o pořadí při zařazování dvojic do programu večera. Začíná se od nejméně prestižních a hvězdy večera přicházejí až jako poslední. Zápas Nekolného se Saviolou byl zařazen jako druhý z pěti, stejně jako s Raffertym; utkání s Rannem bylo druhé ze čtyř, s Bradym třetí z pěti stejně jako s Millittim a Macedonou; se Shermanem třetí ze čtyř. Zářivý obraz turné Franty Nekolného v USA, který vytvářel československý tisk, je tedy nutno trochu korigovat: část textů obsahuje nemalou porci reklamy. [...]
FRANTA A CELEBRITY
Franta se u příležitosti souboje s Hansem Seifriedem (31. října 1930) setkal v Berlíně s krajankou Anny Ondrákovou a jejím manželem, slavným boxerem těžké váhy Schmellingem, a s jejím dvorním režisérem Karlem Lamačem. Byl pozván k Schmellingovi a Ondrákové domů. Z boxerských veličin se k jeho schopnostem vyjadřoval například Schmellingův americký manažer Joe Jacobs.
V USA se setkal se slavným českým tenistou Koželuhem, který o něm napsal několik řádek ve své autobiografii. Potřásl si rukou s chicagským starostou Antonínem Josefem Čermákem, a v tréninkovém táboře ho dokonce navštívil Jack Dempsey, legenda amerického boxu (tou dobou již ve sportovním důchodu), který mu věnoval jako talisman tréninkové rukavice. Těžká váha Dempsey odboxoval 67 profesionálních mačů, z nichž 53 vyhrál (třiačtyřicetkrát oponenta knokautoval). [...]
Každý se s Nekolným chtěl sejít, potřást si s ním rukou, každý od něj chtěl podpis, býval zavalen dopisy, v nichž lidé kromě podpisů žádali o boxerské rukavice, finanční výpomoc, nebo dokonce zakoupení motocyklu. Franta byl zván nejen na boxerské exhibice, například v listopadu 1930 do Autoklubu, ale také jako čestný host na rohovnické zápasy, v říjnu 1931 předával pohár svému „nástupci“, amatérskému mistru Československa při slavnostním večeru v Lucerně. Ve výčtu takových událostí by se dalo dlouho pokračovat.
PROBLÉMY A SPORY
Jako kritický moment Nekolného kariéry se jeví druhý, neúspěšný výjezd přes Atlantický oceán. Hruban dokázal zajistit poměrně hvězdného protivníka na úvod turné – Vince Dundeeho. Hlavní zápas večera proběhl 2. ledna 1933 v St. Ni- cholas Arena v New Yorku. Dundee boxoval ve střední váze (ve stejném roce se stal i mistrem světa střední váhy jedné z asociací) a to znamenalo, že Nekolný se musel postavit těžšímu soupeři, než byl zvyklý. Přece jen se nejlépe cítil ve welterové váze (do 66,7 kg), střední váha může být až do 72,6 kg. A to nebylo vše. Posledním Nekolného soupeřem před Dundeem byl Cleto Locatelli v Paříži 21. listopadu 1932. [...]
Souboj s Dundeem byl údajně velmi tvrdý, Franta vydržel až do konce, ale prohrál na body a byl tak rozbitý, že strávil několik dní v nemocnici. Občas se uvádí, sám Nekolný na to vzpomínal, že do ringu nastoupil nemocný, s vysokou horečkou. Prý žádal Hrubana, aby zápas odložil, ale ten to odmítl, protože na by se nedoplatili na smluvních pokutách. Žádný další zápas v USA Nekolný neabsolvoval, do Evropy se vrátil bez ovací.
Československý denní tisk sledoval veškeré ústrky, které se Nekolnému, ať už skutečně, nebo údajně, děly. Příkladem může být jeho prohra s Kidem Nitramem (20. dubna 1933 v Paříži), po níž se v novinách objevovaly odsudky rozhodnutí sudích, pro které čeští redaktoři hledali oporu zejména v části pařížských listů. [...]
Když se blížil neslavný konec Nekolného kariéry, vyvrcholily jeho spory s manažerem Hrubanem. Pomineme-li skutečnost, že například slavný tenista Koželuh oba označoval za amatéry (zejména v kontextu toho, jak domlouvali v USA zápasy a jak se na ně připravovali), zřejmě bude něco na tvrzení, že Hruban s Nekolným nezacházel zrovna rozumně. Několikrát ho nechal boxovat mimo obvyklou váhu, jindy ho nechal nastoupit do ringu, přestože byl nemocný. V tomto kontextu je zajímavá reakce na Nekolného potíže, otištěná v bulvárním Expresu: I když je Nekolný mužem tvrdých pěstí, má též svou citovou stránku. Nedivíme se, že mu připadá dosti trpkým a snad i nevděčným, straní-li se ho nyní někteří jeho přátelé (…) Byli jste první a snad jediní, kdož jste o mně projevili zájem. Těmi slovy se s námi Nekolný loučí.
V srpnu 1933 proběhlo dramatické jednání mezi Nekolným a Hrubanem, do něhož se vložila Československá unie boxerů profesionálů (ČsUBP). Její rozhodnutí lze označit za šalamounské a v konečném důsledku mělo pomoci Nekolnému. Nekolný byl sice diskvalifikován (za údajné urážky, které opakovaně pronášel na adresu Unie) na tři měsíce, ale jeho manažer Hruban hned na rok, což znamenalo, že podepsaná smlouva mezi nimi byla zneplatněna. Nekolný se jednoduše chtěl vyvázat ze smlouvy s Hrubanem, a proto zřejmě konflikt vyvolal. Expres nicméně tento způsob řešení sporu označil za absurdní a chování Nekolného za nepříliš logické; naznačoval, že Hruban má nad svým svěřencem značnou intelektuální převahu. O Nekolném se v článku píše: Jeho nervy nejsou naprosto v pořádku a bude to dlouho trvati, než se bude moci objeviti v ringu.
Když se Nekolný vrátil po půl roce k tréninku v Paříži, vzbuzovalo to velkou pozornost, ale nedařilo se ujednat žádný zápas. To se však brzy změnilo, od ledna 1934 do dubna 1935, kdy odboxoval poslední ostrý zápas, vstoupil do ringu celkem jedenáctkrát. Ale jako kdyby to už nebyl on. Ani jeho nový manažer František Malinský ho nedokázal dostat do předchozí formy, zřejmě to byl problém spíš psychický, než fyzický. Povedlo se mu porazit jen Ali Ben Saida v Lucerně, Maurice Fuma v Paříži a F. G. Llucha na zimním stadionu v Praze. Ostatních osm zápasů prohrál. Dvakrát to byl zápas titulový, v září 1934 s Eddiem Hrabákem o titul československého mistra welterové váhy a v prosinci 1934 o titul střední váhy s Vildou Jakšem. Nekolného profesionální kariéra skončila koncem května 1935. Celkem absolvval 55 zápasů, z nichž 34 vyhrál (dvanáctkrát stylem k. o.) a v 5 remizoval.
Nekolný nikdy nebyl knockoutován, všechny své zápasy doboxoval do konce. A v tom možná tkví jádro problému. Jeho styl byl postaven na neustávajícím útoku, smršti úderů, kterými zahltil protivníka. Nicméně, často inkasoval, jeho obrana údajně nebyla moc dobrá, stejně jako práce no- hou. Následky mnoha těžkých ran si nesl do konce života. Nějakou dobu podnikal jako uzenář, řeznictví měl na rohu Bořivojovy ulice na Žižkově. Po roce 1948 pracoval jako dělník v ČKD, ale pořád trpěl komplikacemi starých zranění. [...]