Muži by byli překvapení, kdyby věděli, jak je ženy dovedou neposlouchat. Totiž, poslouchat – a neslyšet zároveň. A přitom slyšet. Marek Toman v románu Panna (Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2022) rozehrává mnohovrstevnaté podobenství – o rodinných a partnerských vztazích, o potřebě víry, o dějinném vývoji v Československu po roce 1945. Na půdorysu Příbrami a poutního místa Svatá Hora rozvíjí příběh Emy Dolejšové a Svatohorské Madony, do něhož vstupuje jako břitký glosátor: Každý den odchází po práci z nové čtvrti, které vévodí kulturní dům přímo proti Svaté Hoře. Má terasu obklopenou pískovcovým zábradlím, úplně jako na Svaté. Předvádí své masivní schodiště, podobně jako tam nahoře. Je spojený s hotelem, tak jako na areál baziliky navazuje klášter. Místo těch nesmyslných, přeplácaných štukových ornamentů jej zdobí stylizovaný náznak záclonek nad okny, ovšem vylitý z betonu, případně vytesaný z pískovce. Uvnitř foyer kulturního domu se vznášejí běloskvoucí štukové postavy dělníka bušícího kladivem, až odletují jiskry (…) A nad vchodem, tam, kde je na Svaté pozlacená socha Panny, korunuje dílo daleko univerzálnější symbol. Záhadná postava na trůnu tam drží dvě divadelní masky. Smích a pláč. Radost a žal. Výsměch a trýzeň. Do toho se vejde všechno. A na ironii autor nešetří ani když komentuje každodenní lidské pinožení, ani při pohledu na politické kotrmelce, které poznamenávají svět kolem nás i vztahy s těmi nejbližšími. Protože když je pravda vražedná, nezbývá než lež. A lež, tu chtějí vždycky všichni slyšet.
- ivc -