Člověka v minulosti stejně jako dnes omezovaly dva objektivní faktory: sevřenost jeho života jednak v čase, jednak v prostoru, v němž žil. Jiný nebyl ani středověk. Nejbližším útočištěm člověka se stával dům jako střed jeho „kosmu“, včetně prostranství okolo obydlí. Vymezení domu mívalo posvátný a symbolický charakter, zdůrazňovalo privátnost takového místa. S přechodovými rituály, které souvisely s domem, jeho funkcemi, a zvláště se vstupem do něj, se setkáváme od raného středověku téměř do současnosti. Pozemek okolo domu býval nezřídka vymezován, oplocován.
Nejen pevnostní a obranný, ale též právní smysl mívalo i obehnání sídliště příkopem a valem, případně plotem, křovinami či palisádou. U měst je později nahrazovaly kamenné hradby, uzavírající areál města před vnějškem, kde platilo jiné „právo“ než uvnitř městské obce. Jednotlivá sídliště nebo sídlištní uskupení včetně zázemí od sebe původně dělily nevyužívané, nebo jen částečně obhospodařované pustiny, lesy či mokřiny. Mohlo trvat staletí, než se poměry ustálily. Rovněž majetkové a právní ohledy totiž vyžadovaly jasnější ohraničení, jejich nároky stoupaly pozvolna a v etapách. Nejčastějším podnětem k vymezení bývaly dohody sousedů, spory nebo příliš těsný kontakt.
Osídlení si lze zprvu představit jako různě velké komory vzájemně oddělené hlubokými lesy, které mizely teprve v důsledku mytebních činností. Sídelní ostrůvky se sbližovaly a postupně splývaly. Kultivační proces urychlovalo hospodářské využívání lesního bohatství (třeba dřevo, včelařství, sběr lesních plodů, pastva), prales se zmenšoval. Vyvstávala potřeba stanovit jeho rozsah a příslušnost k jedné či druhé straně. Exaktnější vytyčování si posléze žádala také zahušťovaná sídlištní síť, a to v rámci vesnic i jednotlivých usedlostí, stejně jako plužiny. Podobnými postupy se řídil vývoj městského prostoru. I městské domy a parcely k sobě těsně přiléhaly, ačkoli fronty řadových domů zpravidla vznikaly až po „zkamenění“ zástavby (v německé odborné literatuře jako Versteinerung). […]
Hraničení a způsoby jeho vytyčování znaly již starověké civilizace a také Bible – podle Starého zákona vystavěl první město Kain a nazval ho po svém synu Enochovi; i proto na městě jako takovém ulpělo Kainovo znamení. Vzpomínali to středověcí autoři, v českém prostředí výrazně Petr Chelčický, již dříve Zbraslavská kronika při popisu Kutné Hory. Rovněž ve starozákonních knihách se objevují pasáže s popisy území a jejich vymezení, nejčastěji při dělení mezi kmeny. Někdy to bývají výčty měst či území řazená podle přírodních útvarů (nejčastěji hor, vodních toků) a sousedů. Jindy se objekty líčení popisují jako pruhy země táhnoucí se od východu k západu. Sám Hospodin dohlížel na jejich vymezení.
Chápání hranic ve starověké Římské říši bylo ambivalentní. Na jednu stranu to měla být říše bez hranic (imperium sine fine, orbem terrarum imperio populi Romani subiecit), na druhou stranu již z praktických důvodů někde – třebaže neformálně – končit musela. Pozdně antickou říši hájilo v exponovaných úsecích pásmo opevnění zvané Limes Romanus. Oddělovalo říši od barbarika jak v kontinentální Evropě, tak v Británii i na Blízkém východě. Současně se říše snažila ovládnout a co nejdále si podrobit také vnější zázemí. […]
Již římští zeměměřiči znali a užívali jako hraniční znaky stromy, kameny, řeky, mosty, prameny, údolí či oltáře (sacella) a pohřebiště. Hraniční kameny bývaly posvátné, za jejich poškození hrozily tresty. Hraničníky ukazovaly, kde končí povinnosti jednoho a začínají závazky druhého.
HRANIČNÍ STŘÍPKY Z ČESKÝCH ZEMÍ
O hranicích pojednávají raně středověké barbarské zákoníky, pro starší středověk lze místy retrospektivně použít i pozdně středověké a raně novověké příručky obyčejového práva, zachycující starší zvyklosti při vytyčování hranic a řešení sporů o meze. Takovou praktickou a hojně využívanou pomůckou se v českém prostředí stal obsáhlý spis Jakuba Menšíka z Menštejna z roku 1600, pro Moravu pak Tovačovská a Drnovská kniha.
Snad první skutečné vytyčení hranice na českém území proběhlo ve druhé polovině 12. století, přesto se hranice na mnoha místech dlouho chápala „postaru“, a sice jako pás neosídlené pustiny, pralesa či močálu. Nezřídka se proces vzájemného vymezování táhl hluboko do novověku. Sousedské nevůle mohly vznikat i tam, kde již lineární hranice byla. Mohlo je vyvolávat zničení, přesun nebo porušení hraničních znaků přírodními pohromami (včetně změn řečišť vodních toků). […]
V raném novověku mělo každé řádné a právně ošetřené řešení mezních sporů začínat jmenováním způsobilých hraničních komisařů za obě strany. Komisaři se sešli u problémového úseku a společně ho obešli. Následovaly výpovědi svědků a prokazování nároků na sporné území, jak to znal již středověk. Nabízely se tři způsoby: písemný záznam o průběhu hranice, ukazování mezních znamení, dokládání starobylého užívání.
Za nejspolehlivější se považovaly výpovědi svědků, tedy místních a krajiny dobře znalých usedlých starších lidí, kteří mohli nejvíce pamatovat. Před mezním soudem měli přísahat, a sice poddaní lidé „v hrobě“, šlechtici nad ním, podle některých místních zvyklostí s drnem na hlavě. Od tohoto „hrobu“ začínal obřad vymezování. Podle Jana Kaprase to byl ordál, rozšířený i v jiných částech Evropy. Mezní přísahy vystupují též v prvních novodobých kodifikacích zemského práva.
PROSTŘEDKY OHRANIČOVÁNÍ
Obvyklými nástroji k bližšímu určení prostoru či majetku bývaly výčty územních celků nebo popisy hranic s poznamenáním hraničních znaků. S výčtem teritorií se setkáváme v Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii od autora zvaného Geograf bavorský. Spis, pocházející z poloviny 9. století, uvádí „kmeny“ (gentes) s počty jejich sídel.
Jindy se vypočítávaly vsi, dvory a jiné majetky, též darovaní lidé. Svým způsobem patří k takovým výčtům i pertinenční formule listin. V dokumentu pro pražské biskupství se hranice diecéze vymezují sousedními „kmeny“. Podobných nástrojů užívá i polský regest Dagome iudex ze sklonku 10. století. […]
Bodové a lineární hraničení kombinuje kronikář Kosmas v „nekrologu“ knížete Slavníka k roku 981. Hraničení na západě vymezil potokem Surinou a hradem na hoře Oseka při řece Mži, proti Rakousům to měly být hrady Chýnov, Doudleby a Netolice, tedy přemyslovská správní centra fungující v Kosmových časech. K východu je jako pomezní bod jmenována Litomyšl, na severu proti Polsku hrad Kladsko. Ve skutečnosti byl rozsah tohoto útvaru mnohem menší a nesahal příliš daleko od svého středu, jímž byla Libice.
Současně se prosazuje lineární hranice; nejstarší takovou obsahuje listina Fridricha I. Barbarossy z roku 1179. Císař v ní rozsoudil vleklý spor o část Vitorazska mezi Čechami a Rakousy a vytyčil hranici od Vysokého kamene u Kunžaku ke Kostěnickému potoku, zvanému v listině Gestice. I v jiných popisech hranic se objevují části lineárního vymezení, hlavně pomocí vodotečí (tak již v listině pro pražské biskupství z roku 1086 nebo ve vymezení Slavníkova panství u Kosmy).
Takový způsob převažuje u všech typů hraničení, ať jde o hranice zemské, diecézní nebo o vymezování nižších územních celků (klášterství, panství, újezdy, vesnice) v Čechách a na Moravě i v sousedství. V českých zemích se členitým a zvlněným reliéfem se k vodotečím často přidávají výrazné terénní body – hory, skály. Jen v místech, kde chyběly nebo bylo nutné hranici přesně vyznačit, plnily takovou funkci nápadné stromy či se vsazovaly hraničníky. […]
HRANIČNÍ ZNAKY
V popisech hranic se vyskytují jak přírodní, tak umělé mezníky, ale i hraniční body, které sice vytvořily lidské ruce, ale ne s původním účelem hraničníku. Takovými místy bývají například pohřebiště, poustevny, cesty, brody. K přírodním mezníkům odedávna náležely vodoteče (včetně pramenů a soutoků, jezera, bažiny) či hory a skalní útvary, také mohutné staleté stromy. K umělým patří specificky kopce navršené z hlíny nebo z kamení a uměle vsazené hraniční kameny. V některých popisech se mluví o skupinách stromů či kamenů, eventuálně o kamenech se stromy. Do kůry vzrostlých stromů se mnohdy vytesávaly hraniční značky, obvykle zmíněné kosé kříže (Knezegranica) zvané rovněž lízy (v němčině Lach, polsky ciosny). […]
I pásma lesů a hor, jak ilustrují právě středověké Čechy, představovala rozhraní. Hranice vedla pomyslným středem pomezního hvozdu, kroniky i listiny hovoří o „středu lesa“ (in media silva). Na druhé straně také samotné lesy, zvláště zeměpanské pomezní hvozdy, se odedávna těšily péči knížat a králů pro svou hospodářskou užitnost i jako přírodní hraniční bariéry. Jejich rozsah neměl být umenšován. Důrazně to připomíná Maiestas Carolina, nepřijatý zákoník Karla IV. Obsahuje též příkazy a návody k zacházení s lesním bohatstvím.
Vodoteče ulehčují orientaci v řídce osídlené krajině, proto vystupují již ve starších popisech z různých částí střední Evropy. Říčky, řeky, potoky, jejich prameny a soutoky, ale i jezera a močály obohacují texty listin zejména tam, kde ohraničovaly pozemkové majetky. Většinou nesly svoje názvy už v době, kdy krajina ještě nebyla zalidněná. I proto lze zvláště menší potůčky určovat obtížně, později se jejich názvy mohly měnit. Hranice vymezovaného prostoru obvykle sledují toky říček či potoků, po proudu či proti němu, u menších potoků často od pramene až k vyústění do nápadnější říčky, nebo naopak od většího toku podél potůčku k hřebenům hor, k rozvodí. […]
V hraniční body se mohla měnit i kdysi hospodářsky využívaná místa, která se z různých příčin stávala periferiemi. Mohlo se jednat o hráze zaniklých rybníků, o mlýniště, staré a nefunkční smolárny, sklářské hutě, vápenné jámy, o zaniklé osady či jejich pole, o poustevny nebo jinak v terénu nápadné jevy (úly lesních včel, nory lesní zvěře). Někdy mohla k vymezení sloužit i pravěká pohřebiště a stará hradiště.
Majetkoprávní pohyby si vynucovaly změny. Aby neupomínal na předchozí a již neplatný stav, musel být pokácen mohutný javor ve slezském Janusowě, stojící u pramene Javořice. Ta asi nesla pojmenování podle onoho starého javoru. V místech bez výrazných terénních bodů se vsazovaly umělé hraničníky, tak řečené sádky (od saditi, latinsky ponere, locare), nebo se vršily mohylky z hlíny, dřev a kamení, zvané kopce, jinde též mohyly. Tvořily je násypy z hlíny překryté drny, které měly zabraňovat erozi. Kopce v domašovském lese dosahovaly ještě v polovině 20. století výšky 1,5 metru a jejich průměr činil pět metrů. […]
Závažný býval počátek vymezení. V Čechách se později rozlišovaly hraničníky na důležitých bodech od mezníků vsazených mezi nimi. Menšík píše o znameních třetího řádu, která ukazují cestu od jednoho mezníku k druhému, ale nemají právní váhu. Příkladem může být vytyčení sporného úseku na Třeboňsku, kde je mezi dvěma kamennými hraničníky řada stromů označena vytesanými kosými kříži.
Kříže nebo jiné znaky se mohly vyskytnout i na uměle vytvořených a vztyčených kamenných či dřevěných meznících. Dodnes to lze pozorovat na zachovaných středověkých hraničních kamenech ve Slezsku. […]
„Vryté“ či „ryté“ kameny se uplatnily i v českém prostředí, například v popisech lesů zbraslavského kláštera ze 14. století a v hraničení mezi Trnovou a Klíncem jižně od Prahy. Při rozhraničení Kosoře a Černošic došlo ke vztyčení tří mohyl nazvaných jmény rozhodců. U Jarpic na Slánsku měly stát hraničníky uprostřed travnaté meze, mezníky na slánské cestě dokonce v jejím prostředku. Známe též způsob vsazení kamenného mezníku: velký kámen měl být zasazen do země alespoň do hloubky jednoho lokte, podobně měl i vyčnívat ze země. V popisu hraničení u Rabyně kromě několika přírodních prvků sloužících jako mezníky (bílé místo na skále, hrušeň, částečně zakopaný kámen) nechybí ani zmínka o vzdálenosti dvou mezníků coby dvakrát kamenem dohodil. Z roku 1298 se uchovalo svědectví o vytyčení hraničníků u Jindřichova Hradce. Z této oblasti známe i tesané hraniční znaky, uložené dnes v jindřichohradeckém muzeu.
V některých listinách se zmiňují jen nejdůležitější mezníky. Lze to vytušit z poznámky, že mezi vytčenými hraničními body leží ještě další, a to jak navršené hliněné mezníky, tak i značené stromy, které není nezbytné zvlášť uvádět. V jiných listinách vede hranice podél několika mezníků.
Ze Slezska pocházejí středověké epigrafické hraniční kameny vratislavského biskupství z doby Jindřicha I. Bradatého (1201–1238). Na jedné ze stran těchto vysokých žulových sloupů je vyobrazen kosý kříž jako hraniční symbol, dále je tu biskupská berla a třetí stranu vroubí nápis Termini sancti Iohannis, což poukazuje na patrocinium vratislavské katedrály sv. Jana Křtitele. […]
V Čechách existuje doklad o epigrafických, resp. heraldických hraničních kamenech z Kutné Hory k roku 1410. Svědectví o vytyčování hranic na různých úrovních i o přidávání nových hraničních znaků či obnovování starých známe z Čech více. Již po polovině 13. století se někdy starší hraničníky při obnově ničily a nahrazovaly novými, aby nevznikaly multiplikované mezníky.
Shrneme-li, pro středověké hraničení bylo typické využívání neosídlených pásů hor, lesů či zamokřených oblastí. Na různých úrovních se k exaktnějšímu označování hranic využívaly jednak vodní toky včetně pramenů a soutoků, jednak orientační body v terénu, ať již skály, osamocené stromy nebo jejich skupiny. V rovinatých oblastech, kde nápadné krajinné prvky chyběly, se musely hranice značit umělými mezníky. Někde se používaly otesané kameny, jinde se navršovaly mohyly z hlíny a kamení, případně se označovaly stromy.