Kristina Pisánská proslula jako první evropská žena, které se podařilo zajistit si dostatečný příjem komponováním a výrobou knih. Cesta, která k tomuto nekonvenčnímu životnímu stylu a způsobu obživy vedla, však nebyla samozřejmá ani přímá. Předurčena jí byla dráha, po níž se ubírala většina jejích vrstevnic, a ani mimořádná vzdělanost jejího otce nezměnila tradiční přístup rodičů k výchově. Cestu ke studiu a knižní kultuře jí tak otevřela až zkušenost osamění.
Jako malá, podle svých slov čtyřletá, opustila Kristina rodnou Itálii, kde její otec Tomáš z Pizzana vyučoval na univerzitě v Boloni a později pracoval ve službách Benátské republiky. Na pozvání krále Karla V. se rodina přesunula do Francie a vzdělaný mistr Tomáš byl jmenován do úřadu dvorního lékaře a astrologa. V roce 1380, když bylo Kristině patnáct let, jí rodiče vybrali o devět let staršího Štěpána z Castelu, jenž se těšil dobrým vyhlídkám na kariéru v královské kanceláři. Kristina v manželství strávila šťastných deset let. Náhlá manželova smrt roku 1390 ji nejen hluboce zasáhla, jak je zjevné z mnoha jejích básní a autobiograficky laděných textů, ale zároveň ji uvrhla do velmi obtížné existenční situace. […]
Je celkem překvapivé, že Kristina, jež do svých textů vložila mnoho odkazů na různé události svého života, poskytla jen málo informací o vlastních dětech. Lze určit jen přibližně, kdy se narodily, a rovněž není jasné, kolik potomků vlastně ze svazku Štěpána a Kristiny vzešlo. Patrně jedno nebo dvě děti zemřely ve velmi raném věku, jeden ze synů pak někdy mezi lety 1396 a 1399. V téže době odcestoval asi třináctiletý syn Jan v doprovodu hraběte Richarda ze Salisbury do Anglie, aby se stal společníkem jeho syna. Dceru Marii se Kristině podařilo umístit do prestižního kláštera dominikánek v Poissy, kam se dostala patrně v doprovodu princezny Marie. Teprve v době, kdy byly děti zaopatřeny a Kristina zůstala sama s neteří, se mohla naplno oddat sladké touze po vědění, jíž ji obdařila její první matka Příroda. Tento intelektuální kapitál pak vtělila do prologu jednoho ze svých prvních spisů, jejž pojala jako soubor morálně naučných básní pro svého syna: Synu, nemám velké jmění, kterým bych tě obohatila. Chci ti však nabídnout naučení, jež jsou jako zlato – vyslechni je tedy.
SPISOVATELKA A EDITORKA
Kristina situuje počátek své literární práce do roku 1399. Nicméně již v průběhu devadesátých let, a snad dokonce dříve, skládala básně, jimiž si získala pozornost dvorského publika, a to nejen ve Francii, ale také v Anglii a podle vlastního svědectví i v Miláně. Na přelom 14. a 15. století je tedy třeba zasadit spíše rozhodnutí učinit z dosud kratochvilné činnosti těžiště budoucího života. Do jaké míry bylo toto zásadní rozhodnutí motivováno podporou ze strany některého mecenáše, nelze jednoznačně rozhodnout. Jisté však je, že v této době začala Kristina připravovat soubor svých dosavadních a průběžně dále vznikajících děl. […]
Výrobě rukopisů a komponování nových textů se Kristina věnovala souběžně. Mezi lety 1400 a 1406 vzešlo z jejího pera vedle řady drobnějších textů také sedm rozsáhlých alegorických a morálně naučných skladeb: List Othey (1400), Cesta dlouhého bádání (1402–1403), Kniha o zvratech Štěstěny (1400–1403), Kniha o činech a dobrých mravech moudrého krále Karla V. (1404), Kniha o městě dam (1405), Kristinino vidění (1405) a Kniha tří ctností (1406). Náročnost takto intenzivní produkce vynikne ještě více, uvážíme-li, že široký tematický záběr si žádal studium značného množství pramenů nejrůznějšího charakteru, ať se jednalo o kroniky, encyklopedie, filozofické a teologické texty a jejich výklady, kázání, výroky autorit nebo „beletrii“. Zároveň Kristina během zmíněných šesti let dokázala se svými pomocníky vyhotovit tři až čtyři samostatné kopie každého z těchto spisů a vedle toho dva objemné autorské sborníky. Tento úctyhodný výčet přitom není kompletní, neboť nezahrnuje všechny Kristininy spisy a ani nepočítá rukopisy, jejichž vznik je sice doložen jinými prameny (účty, inventáři), ale jsou dnes ztracené nebo neidentifikované.
V dalších letech se intenzita Kristininy práce nezmenšila, ale poněkud rozvrstvila. Pisatelské úsilí zaměřila především k politické teorii a představám o dobré vládě a uspořádání společnosti, neopomněla však reflektovat ani soudobou situaci, poznamenanou rozkolem mezi burgundským a orleánským příbuzenstvem mentálně nemocného krále Karla VI. Kniha o těle obce (1406–1407), Kniha o válce a válčení (1410) a Kniha o míru (1412–1413) jsou dochovány v menším množství autorských kopií a jejich provedení není tak luxusní jako většina starších rukopisů. […]
Vzhledem k náročnosti své klientely a s ohledem na to, že byla na úspěchu své činnosti existenčně závislá, je pochopitelné, že Kristině velice záleželo na vizuální stránce rukopisů vznikajících v jejím skriptoriu. Spolupracovala s více než desítkou malířů, kteří pro ni rukopisy iluminovali, opatřovali je vegetabilní dekorací v bordurách a vytvářeli ornamentální i historizující iniciály. Podle Kristininých slov v Knize o městě dam s ní na tomto typu iluminací spolupracovala i jedna malířka, Anastázie, a Kristina si její práce nepochybně cenila, když napsala: v celé Paříži, kde jsou ti nejlepší umělci z celého světa, přesto není nikdo, kdo by dokázal lépe namalovat květinové a jiné drobné motivy.
Zatímco všechny Kristininy autorské kopie obsahovaly knižní dekor, ilustracemi byly opatřeny přibližně dvě třetiny, což stále představuje rozsáhlý soubor více než třiceti rukopisů. Miniatury pro Kristinu vytvořilo na deset anonymních malířů, z nichž zejména dva vynikají kvalitou: tzv. Mistr Listu Othey a Mistr Města dam. […]
POLITIKA, MECENÁŠI A TYRANI
Prvními podporovateli Kristininých aktivit spjatých s výrobou knih byli královna Isabela Bavorská a její švagr Ludvík Orleánský. Mladšímu bratrovi krále Karla VI. Kristina dedikovala dva ze svých nejranějších textů (List Othey a Debatu dvou milenců) a patrně jej obdarovávala i dalšími spisy, byť to nelze jednoznačně doložit. Především však pro něj od roku 1406 připravovala luxusní autorský sborník. Ludvík se ho nikdy nedočkal, neboť v listopadu 1407 jeho život násilně ukončili vrahové najatí jeho burgundským bratrancem Janem Nebojácným. Objemný rukopis, opatřený sto dvaceti osmi miniaturami, nakonec svého příjemce našel. […]
Rukopis zakoupil princův strýc vévoda Jan z Berry, jeden z nejvýraznějších mecenášů umění této doby. Již z dřívějších let vlastnil exempláře Kristininých textů a projevoval o ně trvalý zájem. Neméně významný byl patronát dalšího z králových strýců Filipa Smělého. Burgundský vévoda se dokonce ujal Kristinina syna Jana, když se počátkem 15. století kvůli politickým otřesům v Anglii vrátil na kontinent. Jako projev vděčnosti Kristina pro vévodu připravila nejstarší kopie Cesty dlouhého bádání a Knihy o zvratech Štěstěny. Jejich provedení obdarovaného potěšilo natolik, že si počátkem roku 1404 u Kristiny objednal životopis svého dávno zesnulého bratra Karla V. O tři měsíce později Kristina dokončila první ze tří částí spisu, avšak právě v této době objednavatel zemřel. Do úvodu druhé části tedy vložila chválu na zesnulého a na podzim 1404 nový burgundský vévoda Jan Nebojácný obdržel první kopii díla. Další opis směřoval roku 1405 jako novoroční dar do rukou Jana z Berry.
Burgundský mecenát zůstal pro Kristinu i nadále strategicky důležitý a do vévodské knihovny putovaly další svazky jejích děl. Některé byly patrně určeny rovněž členkám rodiny: Janově manželce Markétě Bavorské (Kniha o městě dam) a jeho dceři provdané za následníka trůnu Ludvíka z Guyenne (Kniha tří ctností). Nicméně s narůstající agresivitou ze strany burgundského vévody vůči orleánské straně se do Kristininých textů vkrádaly kritické tóny. V roce 1409 dostal Jan Nebojácný opis Sedmi alegorických žalmů. Na okraj seznamu zemřelých, za jejichž spásu se měl vévoda modlit, Kristina neváhala připojit také jméno zavražděného Ludvíka Orleánského. Poslední rukopis, který zamířil v roce 1413 z Kristininy dílny do burgundské knižní sbírky, byla Kniha o míru. Je jistou ironií, že její vznik přerušily několikaměsíční krvavé nepokoje v Paříži, probíhající s podporou vévody Jana. Kristina proto do exempláře určeného k opisování doplnila velmi kritickou pasáž o odporném tyranovi, jenž se neštítí vraždit a své činy veřejně omlouvá. […]
Ačkoli princové královské krve patřili k nejdůležitějším Kristininým mecenášům a do jejich knihoven se postupně dostala velká část jejích spisů, okruh příjemců byl podstatně širší. Patřili do něho lidé provázaní funkcemi a službou s dvorským prostředím nebo s královskou kanceláří: například vrchní velitel vojsk Karel z Albret nebo komorník a rádce Karla VI. Guichard II. Dauphin, jenž podle vlastnoručně sestaveného inventáře vlastnil roku 1413 pět Kristininých spisů. Tyto opisy zachycené právě jen zmíněným inventářem byly na papíře, což naznačuje, že Kristininy texty mohly být šířeny v mnohem větším množství, než jsme schopni odhalit, neboť do dnešní doby se dochovaly především luxusní kodexy vytvořené pro ty nejurozenější patrony.
K nim je nutno zařadit i královskou rodinu. V držení krále Karla VI. není sice doložen žádný rukopis, ale Kristina mu dedikovala Cestu dlouhého bádání a mohl pro něj být určen některý rukopis životopisu jeho otce. Králův syn Ludvík z Guyenne, který se stal po smrti staršího bratra následníkem trůnu, než sám roku 1415 předčasně zemřel, od Kristiny obdržel politicky naučný spis O těle obce. Princezna Isabela, jež se po lancasterském převratu v Anglii vrátila ve svých dvanácti letech do Francie jako vdova po Richardovi II., patrně dostala exemplář Knihy o městě dam a lze předpokládat, že rovněž Knihu tří ctností. Nejvýznamnější pouto však Kristinu pojilo ke královně Isabele Bavorské. Pro ni vznikl první autorský sborník a o necelých deset let později si Isabela objednala další. Nádherně iluminovaný rukopis, který představuje nejobsáhlejší soubor Kristininých děl, královna dostala jako novoroční dar v roce 1414. Zdobí jej přes sto třicet miniatur, většinou od Mistra Města dam. Prvořadé místo zabírá dedikační scéna, v níž Kristina předává svůj dar Isabele za přítomnosti dvorních dam. Je pravda, že vyobrazení Kristiny s jejími mecenáši lze najít řadu, ať už to byl Karel VI. v Cestě dlouhého bádání, Ludvík Orleánský v Debatě dvou milenců nebo henegavský senešal a básník Jan z Werchin v Knize trojího soudu. Těmto skutečným či kýženým patronům však byly dedikovány jednotlivé spisy; miniatury, které je zobrazují společně s autorkou, přecházejí z jednoho rukopisu do druhého bez ohledu na to, komu byl který opis určen. Oproti tomu tzv. „královnin rukopis“ určený Isabele je jako jediný ze všech, které Kristina ve své dílně vyrobila, opatřen scénou předání vztahující se ke knize samotné. […]
SELHÁNÍ DOBRÝCH RAD...
Pro Kristinu nebylo jednoduché vybudovat si autoritu pro svá sdělení. Jestliže skládání veršů na nezávazná témata patřilo k běžné dvorské zábavě a aktivní účast žen nebyla vnímána jako nic zvláštního, docela jinak se pohlíželo na ženu, jež neprošla standardním vzděláním ve svobodných uměních, a přesto se rozhodla promlouvat nejenom o etice, ale také politice či historii, nebo dokonce o astronomii a citovala přitom antické filozofy, církevní Otce i soudobé autority. […]
Navzdory skromnosti, kterou dávala ve svých textech na odiv, se neváhala zobrazit jako rádkyně a učitelka, jejíž vědomosti a myšlenky mohou přinést užitek všem bez ohledu na jejich pohlaví, společenskou roli či ekonomické zázemí. Její iniciativa byla v dobovém kontextu naprosto výjimečná. Nebyla jistě jedinou literárně aktivní ženou ve středověku ani jedinou, která provozovala kopistickou dílnu. Z pozdně středověké Paříže i jiných měst je doloženo, že ženy se podílely na provozu skriptorií a věnovaly se i dalším odvětvím spjatým s výrobou knih. Kristině se však podařilo spojit obojí dohromady.
Nikoli společenské překážky, nýbrž nepokoje občanské války i nové výpady Angličanů, které odstartovala tragická bitva u Azincourtu, zasadily této mimořádně činorodé ženě zdrcující ránu. Politický vývoj ve Francii patrně vnímala jako selhání všech svých dobře míněných rad a naučení. Kristina nadobro opustila vydavatelskou činnost roku 1418, kdy Paříž znovu dobyli Burgunďané a došlo k masivním popravám těch, kdo sympatizovali se stranou dauphina Karla, jenž se měl stát později králem Karlem VII. Také její literární činnost prakticky ustala. Posledním známým textem je oslava Jany z Arku po osvobození Orléansu. […]