Zadržené Čečence Rusové obviňovali, že patří k partyzánům, a žádali, aby zadržený odevzdal zbraně. „On není žádný partyzán, nebojoval, ani v armádě nesloužil,“ začínali rozhovor jeho příbuzní. „My vám věříme, ale máme důvody k podezření,“ odpovídali Rusové. „Nejlepší by bylo, kdyby váš bratranec odevzdal pušku, pak bychom ho okamžitě propustili.“ „A kde bychom vzali pušku, když nikdy žádnou neměl?“ ptali se Čečenci. „Když ji nemáte, tak ji kupte a odevzdejte.“ (...) Na Kavkaze, a zejména v Čečensku, nebyl s koupí pušky nikdy problém. Problém byl, že člověka s nelegálně drženou zbraní mohli Rusové kdykoli zatknout a uvěznit ho jako partyzána. Nejbezpečnějším způsobem, jak získat pušku k vykoupení příbuzného, bylo koupit ji přímo od Rusů... Vyprávění Wojciecha Jagielského o ruských válkách v Čečensku (Kamenné věže, přel. P. Šustrová, Absynt, Žilina 2022) dnes vyznívá možná o něco palčivěji a fatálněji než autorův spis o Afghánistánu (Modlitba za déšť, Žilina 2018, viz ĎaS 2019/4). Reportážní prostředky, zprostředkovávané nálady, ba i někteří hrdinové jsou však podobní: Rozhovory s vojenskými veliteli, reflexe reportéra závislého na místních průvodcích, jež přitom může kdykoli opustit a vrátit se do Polska, převaha dějepisného výkladu, anekdoty o brutalitě (post)sovětských vyjednávacích taktik, romantika odporu proti impériím, paradox sympatických islamistů... všeobecný zmar. Píše se mi to snadno – když Putin dobyl Groznyj, bylo mi devět let – ale jak mohl být někdo v devadesátých letech optimistou?
- mš -