Samostatné Československo oficiálně vzniklo 28. října 1918, trvalo však ještě několik dlouhých let, než se definitivně konstituovaly jeho hranice. Zcela nová hraniční čára vznikala především ve východní polovině státu, vyčleněné ze svazku Uherského království. V případě českých zemí se územní nároky opíraly o historickou zemskou hranici, ale i zde musela být v několika oblastech státní hranice tvořena uměle, například při rozdělení historického území Těšínska. Možná vůbec nejbizarnější způsob vedení hranice byl uplatněn v jiné části Horního Slezska, na Ratibořsku, kde nově připojenou oblast vymezila čára vedená podle pravítka. Tato linie na několika místech protínala intravilány obcí. Táhlý spor o přináležitost rozpolcených vesnic se podařilo vyřešit až v roce 1923, kdy Československu připadly další dvě obce s necelými čtyřmi tisíci obyvateli.
ČESKOSLOVENSKÉ ÚZEMNÍ NÁROKY V HORNÍM SLEZSKU
Slezská knížectví byla až do poloviny 18. století součástí Koruny české. V důsledku neúspěšného konfliktu s Pruskem ale habsburské monarchii zůstal z celého Slezska jen zlomek, zahrnující horský masiv Jeseníků až po Javorník a Zlaté Hory, moravskou enklávu na Osoblažsku, pravobřežní část Krnovska, Opavska a Těšínsko. Rakouské Slezsko dokonce ani netvořilo kompaktní celek, protože jej v bezprostředním okolí Ostravy rozděloval na dvě poloviny cíp moravského území.
Ještě před vznikem Československa se někteří čeští politici zabývali myšlenkou na budoucí připojení, respektive „navrácení“ vybraných částí Slezska. V případě Horního Slezska chtěli především propojit dosud oddělené oblasti v jeden celek, ale také získat pro nový stát ložiska nerostných surovin a významné průmyslové kapacity. Nezanedbatelnou roli hrály také principy nacionalismu, podle nichž měl národní stát povinnost zachránit české obyvatele Horního Slezska před hrozící germanizací. Touto motivací byli vedeni zvláště lokální politici a národovci, naproti tomu pražské centrum daleko silněji akcentovalo strategická a ekonomická pozitiva územní expanze. V rámci příprav na Pařížskou mírovou konferenci došlo k vypracování řady expertíz, a variantami možného vedení státní hranice ve Slezsku se zabývala i nejvyšší politická reprezentace. Po určitou dobu panoval konsenzus, že by měla být připojena relativně velká část Horního Slezska až po důležitý říční přístav v Kozlí. Nakonec ale československá delegace v Paříži předložila realističtěji laděný, avšak stále ambiciózní návrh na připojení úrodného Hlubčicka, Ratibořska a průmyslového Rybnicka. Odůvodnění důmyslně kombinovalo argumenty historické přináležitosti území a domnělého českého původu zdejších obyvatel. Na prvním místě ovšem stála potřeba obohatit nový stát o další kapacity těžkého průmyslu a zajistit potřebná naleziště surovin, protože ostravská uhelná pánev, jak zněla argumentace, měla být brzy vytěžena.
Požadavky Československa ovšem narážely na územní ambice obnoveného Polska a odpor Německa, nemluvě o vítězných mocnostech, jejichž představitelům se předložené důvody nezdály dostatečně průkazné. Mírová smlouva tak Československu nakonec přisoudila jen nepatrný zlomek z původně zamýšleného rozsahu. Státní hranice se měla v oblasti Horního Slezska především narovnat a mírně posunout na sever. V podstatě ji vymezovala pomyslná linie vedoucí od osoblažského výběžku k železničnímu mostu u Bohumína. Strategicky důležitá Vilémova dráha z Bohumína do Ratiboře a dále do pruského Slezska měla ovšem zůstat mimo území přisouzené Československu. Příslušné články mírové smlouvy počítaly s připojením jižních částí dvou německých okresů. Jenže zatímco jižní část Ratibořska měla připadnout Československu bez diskusí, polovina Hlubčicka by se součástí republiky stala jen při splnění důležité podmínky. V Horním Slezsku totiž měl proběhnout plebiscit, ve kterém se obyvatelé mohli vyslovit, zda si přejí zůstat součástí Německa, nebo být připojeni k Polsku. V případě Hlubčicka však hlasování pro Polsko mělo znamenat připojení k Československu. Málokdo z vědců a politiků si tehdy připouštěl, že by plebiscit mohl dopadnout v neprospěch Polska, což se ale nakonec stalo. K připojení jižního Hlubčicka nedošlo, a Československo tak z Horního Slezska získalo pouze část Ratibořska, pro kterou se vžilo označení Hlučínsko. […]
Doposud nevíme, co vedlo pařížské demiurgy k tomu, že československý územní zisk vymezili způsobem, který dosud praktikovali spíše u svých afrických kolonií. Jestliže odmítali akceptovat československý návrh, mohli se opřít alespoň o tisíc let trvající hranici olomoucké (arci)diecéze, která zasahovala do Pruska, nebo nemuseli ignorovat expertizy o teritoriálním rozsahu českého dialektu. Princip rovné čáry byl navíc v konečné podobě uplatněn pouze u části přiznaného území, a namísto očekáváného narovnání státní hranice přinesl naopak vznik dalších hraničních výběžků.
KOMPLIKOVANÁ DELIMITACE
Státní hranici měla vytyčit mezinárodní komise, složená ze zástupců Francie, Velké Británie, Itálie, Japonska, Československa a Polska, o kterém se v době hornoslezského plebiscitu přepokládalo, že se stane novým severním sousedem. Samotný průběh hranice ovšem bylo nutné stanovit až na místě na základě předdefinované čáry spojující města Ketř (Katscher, nyní Kietrz) a Bohumín. Linie probíhala krajinou zcela uměle bez jakéhokoliv přihlédnutí k lokální geomorfologii a dopravní infrastruktuře. V případě obcí Hať, Píšt a Ovsiště dokonce půlila jejich katastry a procházela intravilánem. Linie stanovená v mírové smlouvě ovšem během faktického začleňování území nesměla být překročena, a tak byly sporné vesnice raději vynechány. […]
Hlučínsko bylo k Československu připojeno 4. února 1920 a brzy začala v terénu pracovat i delimitační komise. Linii stanovenou v mírové smlouvě téměř všichni komisaři chápali jako ideální vodítko, takže hodlali Československu přisoudit několik dalších vesnic. Jejich záměr ovšem zhatil již zmíněný francouzský generál Le Rond, který se stal předsedou Mezispojenecké plebiscitní komise pro Horní Slezsko a soustředil tak ve svých rukou výkonnou moc i nezanedbatelný vliv. Přikázal komisařům, aby se v maximální možné míře drželi předepsané čáry, čímž prakticky ignoroval znění mírové smlouvy i předchozí sliby. Komise tedy novou hranici vedla vesměs podél jednotlivých katastrů a v případě „rozpůlených vesnic“ se rozhodla, že připadnou Československu. Dokonce byly zahájeny práce na osazování hraničních mezníků. Takové rozhodnutí ovšem pobouřilo zdejší obyvatele, kteří věřili, že zůstanou součástí Německa. Ve všech třech vesnicích sepisovali protesty, organizovali deputace a narušovali delimitační práce. Pokoušeli se poškozovat hraniční kameny, a na několika místech je dokonce s pomocí výbušnin vyhodili do povětří.
Za těchto okolností československý komisař opakovaně požadoval vojenské obsazení přidělených obcí. Tyto požadavky však narážely na odmítavý postoj ministerstva zahraničí. Teprve v červnu 1920 zaslal Edvard Beneš Konferenci velvyslanců nótu s žádostí o povolení obsazení vesnic. Konference požadavek nejprve schválila, ale o několik dnů později jej patrně na nátlak Německa a plebiscitní komise zamítla. Vesnice směly být obsazeny až po vykonání plebiscitu, pokud by v něm zvítězilo Polsko. Jinak mělo Československo o přináležitosti vesnic zahájit jednání s německou vládou. Tři sporné obce Píšť, Hať a Ovsiště se tím ocitly v prazvláštní situaci. Formálně je delimitační komise přiřkla Československu, fakticky ale spadaly do plebiscitního území, avšak bez možnosti konat plebiscit. […]
SPOR O TŘI VESNICE
Hornoslezský plebiscit z března 1921 přinesl pro mnohé překvapivý výsledek. Následné propolské povstání v kombinaci s mezinárodním tlakem pak zapříčinilo, že v následujícím roce došlo k rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko. Zároveň měla být definitivně vyřešena otázka československé hranice. Protože se však oblast Ratibořska nestala součástí Polska, ale zůstala v Německu, muselo být pozměněno složení delimitační komise, ve které předtím vůbec nezasedal německý zástupce. Většina členů zůstala stejných, na československém postu ovšem proběhla personální obměna a polského komisaře nahradil německý. Ačkoliv měla komise zahájit svou činnost již v červnu, konala se první schůze až na samotném sklonku října 1922. Německá vláda prostřednictvím svého komisaře zpochybnila veškerá předchozí ujednání a požadovala realizaci dotazníkového šetření, které bylo v listopadu skutečně uspořádáno. Příslušníci komise navštívili všechny tři obce a kladli náhodně přítomným obyvatelům především otázky spojené s obživou, pracovním uplatněním a lokální infrastrukturou. […]
Většina komisařů byla nakloněna požadavkům Československa a přislíbila vyslovit se při hlasování v jeho prospěch. Výsledek šetření proto narušil československé plány, které počítaly s odhlasováním statu quo. Nastalou patovou situaci vyřešil francouzský předseda komise, který předložil kompromisní návrh, aby jedna vesnice zůstala v Německu a dvě připadly Československu. Takové řešení ostatně mohli spojenečtí komisaři díky převaze svých hlasů prosadit i navzdory vůli obou zainteresovaných sousedů. Do jednání se promítaly i problematické mezinárodní vztahy a vzájemné antipatie. Zatímco představitel Francie celkem nápadně stranil Československu, britský komisař naproti tomu důsledně zastával ostrovní politiku vyrovnání sil na kontinentu, a vůči Francouzovi se tedy stavěl do opozice. Japonský komisař kopíroval britská stanoviska a jako jediný, kdo se hodlal rozhodovat svědomitě, se jevil zástupce Itálie. Za takového rozložení sil se ani kompromisní řešení situace nezdálo snadno průchozím.
Aby se návrh podařilo prosadit, rozhodl se předseda komise taktizovat. Dal hlasovat pouze o osudu Ovsišť a Hati, díky čemuž spojenečtí komisaři v závěru roku 1922 nakonec prosadili, aby jedna vesnice připadla Německu a druhá Československu. Otázka Píště byla odložena na další rok, protože se očekávalo odvolání japonského komisaře, který hodlal hlasovat ve prospěch Německa. Navíc mělo Československo zodpovědět všechny dotazy a námitky italského komisaře, který se zajímal, jak to bude s pracovním uplatněním obyvatel a jejich sociálním zabezpečením. Je paradoxní, že teprve na základě tohoto podnětu se jednotlivá ministerstva začala zabývat integrací vesnic a jejich obyvatel. Až po předložení návrhů konkrétních opatření přislíbil italský podplukovník svůj hlas. […]
KOLONIÁLNÍ MANÝRY
Českoslovenští představitelé nechtěli vzbudit dojem vojenské okupace. Armáda tedy byla z obsazení vyloučena a měla celou akci pouze zajišťovat z přilehlých kopců. Do vesnic vpochodovaly oddíly četnictva a finanční stráže, rozdíl v uniformách však nikdo z obyvatel samozřejmě nepoznal a všichni podlehli dojmu, že se jedná o vojáky. Okamžitě po obsazení byla zrušena školní výuka a rozpuštěna obecní zastupitelstva. Dosavadní starostové ale zůstali ve svých funkcích jako vládní komisaři. Nebývalou pozornost věnovaly československé úřady zajištění zbraní a zásob strategických surovin. Občanům bylo nařízeno, aby do následujícího dne odevzdali veškeré zbraně a výbušniny, stejně jako tabák, sacharin a sůl. Pro jistotu proběhly ještě domovní prohlídky, které však žádné nadměrné hromadění zásob neprokázaly. Úředníci ministerstva financí se obávali, že by se obyvatelé díky připojení svých vesnic mohli obohatit a převést do Československa bez proclení větší množství spotřebního zboží. Z toho důvodu byla také na obě vesnice uvalena celní výluka: po dobu čtrnácti dnů na všech přístupových cestách probíhaly celní kontroly. Ani zde se žádná z prognóz nenaplnila, zato však lokálnímu obyvatelstvu nový československý stát namísto ideálů demokracie a republikanismu ukázal svoji zištnou a represivní tvář.
Připojení Hati a Píště završilo formování nového pohraničního regionu a uzavřelo kapitolu, která se začala psát o čtyři roky dříve v Paříži. Ukázalo se, že svévolné a naprosto bezduché určení nové státní hranice silně zkomplikovalo následující delimitaci a ve výsledku předurčilo, že přináležitost některých obcí se stala předmětem taktizování a „výměnného obchodu“. Veškerá uskutečněná rozhodnutí se projevila jako naprosto fatální, neboť v jejich důsledku jednou provždy došlo k rozdělení území, majetků i rodin. Nové vazby se tvořily dlouho a teprve generační výměna v kombinaci se změnami geopolitického uspořádání přinesly zásadní proměnu. Zatímco na jih od přímky se obyvatelé v budoucnu vesměs integrovali do českého národního uskupení, na severu se z nich vlivem posunu hranic po druhé světové válce stali Poláci. […]
Direktivní přístup k delimitaci hranic, pomíjející nabízené historické, ekonomické i národnostní okolnosti, měl své základy v mentálním nastavení řady představitelů vítězných mocností. S jistou dávkou licence můžeme dnes poukázat na možné hluboké vlivy kolonialismu a koloniálního myšlení, vycházející z přesvědčení o civilizační a mentální nadřazenosti vybraných národů, „přirozeně“ opravňující k rozhodování bez ohledu na místní společnost a její vazby. Autoritativní kroky ovšem fatálně poznamenaly osudy lidí, kteří v dotyčné oblasti žili – v Africe, stejně jako v malém výběžku Horního Slezska.