ROZHLASOVÁ SPOLEČNOST RADIOJOURNAL se v meziválečné době pokoušela plnit státotvornou úlohu. Zejména v druhé polovině třicátých let vyráběla pořady, které přispívaly k vzájemnému porozumění a sblížení různých společenských skupin uvnitř republiky. V potenciální jednotě občanů byl tehdy spatřován efektivní nástroj pro uchování ohrožené československé demokracie a státní samostatnosti.
Vše lze ilustrovat na seriálu Jak my žijeme, jenž byl odvysílán mezi lednem a dubnem 1938. Jednotlivé díly si kladly za cíl představit posluchačům způsob života sedmi sociálních vrstev, a to pomocí rozpravy s konkrétními zástupci i jejich rodinami. Jednalo se o úředníka, nezaměstnaného, továrníka, dělníka, řemeslníka (truhláře), stenotypistku a rolníka, přičemž v závěrečném díle redaktoři rozebírali posluchačské ohlasy. Tito lidé byli vybráni náhodně, přemluveni k rozhlasovému vystoupení a v samotném vysílání poté anonymizováni pod společným příjmením Novák, resp. Nováková, kterých tehdy v republice žilo více než 60 000. V diskusi s rozhlasovými redaktory hovořili o ekonomických poměrech své domácnosti, ale také o trávení volného času či vztahu k veřejným záležitostem. Seriál měl díky osobně laděným zpovědím narušit zjednodušující stereotypy, které byly s jednotlivými společenskými třídami spojovány. […]
Všechny rozhovory byly stylizované, protože vybraní jednotlivci neměli zkušenosti s mluvením na mikrofon. Aby byli zbaveni nervozity a získali klid, téma i směr celé rozpravy s nimi byly probrány ještě před natáčením. Proti tomu v dopisech protestovali někteří diváci, kteří chtěli, aby v rozhlase promluvil na ulici náhodně vyzvaný občan o tom, jak se žije. Nejpřirozeněji působil rozhovor s třiadvacetiletou stenotypistkou, kterou zpovídala dvojice blíže neidentifikovaných redaktorů a také úředník, jenž sám vystoupil v jednom z předchozích dílů. Pořad byl odvysílán 30. března 1938 a jeho archivní zvukový záznam si lze poslechnout (www.mujrozhlas.cz/dejiny-do-usi/1938-cyklus-jak-my-zijeme).
Mladá „paní Nováková“ vysvětlila, jak se na konci dvacátých let dostala z moravského venkova do Prahy a jak se tam musela protloukat. Zmínila svou finanční situaci, hledání vlastního bydlení i způsob kulturního vyžití. Rozhovor vyzněl vesele a optimisticky. Na některé posluchače však stenotypistka působila lehkovážně a jako špatný příklad pro ostatní, za což Radiojournal korespondenčně kritizovali. Redaktoři se ovšem stenotypistky v závěrečném díle sympatickým způsobem zastali. […]
Cyklus byl doprovázen živým zájmem posluchačstva, širší veřejnosti i tisku. Podle Radiojournalu dokázal, že navzdory zvláštnostem existují také charakteristiky, které jsou všem sociálním skupinám společné. Jednalo se o odvahu, houževnatost a schopnost účinně vzdorovat nepříznivým hospodářsko-sociálním poměrům, ale také o značnou dávku altruismu a vzájemné dobré vůle. Tyto charakteristiky byly dokonce prohlášeny za nosné prvky československé národní povahy, které měly být do budoucna konstruktivně rozvíjeny. […]