pamatuji si to jako dnes. Je jaro, mně je komplikovaných patnáct, vleču se na mohutný kopec na západním okraji Českého ráje a těším se. Chystám se totiž v létě provádět turisty na skalním hradě, který spravuje turistický oddíl z mého domovského města. Vyfasuji složku několika hustě popsaných papírů formátu A4 a útlou brožurku. Na papírech je bůhvíkolikátá (protože již špatně čitelná a různými ručními vpisky upravovaná) kopie „průvodcovského slova“ o zřícenině a vůbec o všem, co se na místě kdy šustlo; drobný sešitek je reprintem minimalistického průvodce z doby před druhou světovou válkou.
A to byl můj hlavní informační arzenál přinejmenším na první sezonu... Přestože mi do té doby dělalo memorování potíže, tehdy jsem se „kousla“ a všechna ta jména (a že jich bylo) i data (panečku, to byla srážka lokálních dějin s výsledky dosavadní školní výuky) se skutečně naučila. Občas to nedávalo smysl, ale to jsem řešila až později. Důležité bylo nezklamat očekávání turistů chtivých informací a chrlit věty bez škobrtnutí.
Tehdy jsem si to samozřejmě nepřipouštěla, ale průprava pro kvalitní prohlídku to rozhodně nebyla optimální (dodatečně se všem, kteří byli vystaveni těmto prvním pokusům mého průvodcování, omlouvám). Jednu zásadní věc jsem se však naučila rychle, důležitá je radost z toho, že na hrad lidi vůbec přišli, a taky se usmívat.
To potvrzuje i Pauline Kintz z Rijksmusea, s níž najdete v aktuálním tematickém bloku rozhovor. A s obsahem dalších článků můžete konfrontovat své zkušenosti z prohlídek nejrůznějších památkových objektů i vy. Další sezona je tu. Užijte si ji – a nezapomeňte si na výlety přibalit i aktuální ĎaS.
Pěkné jaro vám za redakci přeje
Iveta Coufalová