Je opravdu velmi kruté, že už nemůžeme žít jako lidé minulosti, což znamená jako moderní lidé... Všechny moderní emoce nás tlačily k uvolnění, osvobození se, emancipaci, dýchání z plných plic... A najednou přišel lockdown. Namísto cest ven a do nebe a mezi lidi bylo potřeba právě v zájmu těchto lidí zavřít se doma. Hledat svobodu za zavřenými dveřmi, s vlastními výdechy, odpadky, viry a parazity. Podle loni zesnulého francouzského filozofa Bruno Latoura lze tuto situaci číst jako analogii k tomu, s čím jsme se pomalu učili vyrovnávat před pandemií a co s námi zůstává i po ní – s klimatickou změnou. Namísto hledání nových planet Latour ve své poslední knize (Kde to jsem? Poučení z lockdownu pro pozemšťany, přel. Markéta Jakešová, Svobodná knihovna – Neklid, Praha 2022) zaměřuje pozornost na bezprostřední okolí zaplněné špínou, kterou kolem sebe lidé zanechávají, na skládkách, v potrubích i v atmosféře. Využívá hmyzích obrazů zadýchané Země jako termitiště a jejích současných obyvatel jako Kafkových Řehořů Samsů, kteří na své „neproměněné“ rodiče hledí jako na dávné – Moderní – lidi. Není možné vrátit se zpět, ani k hmotnému světu, z nějž chtěli Moderní lidé vytěžit co nejvíc, zatímco jím pohrdali a snažili se uniknout někam jinam. Uniknout už nemůžeme. Můžeme ale zabydlet stejné místo jiným způsobem... Teplota bubliny klimatizovaného vzduchu uvnitř prostředí, kde přebýváme, závisí na našem vlastním jednání. To je skutečný lockdown, osud, který jsme si společně zvolili – aniž bychom o tom přemýšleli.
- mš -