PŘED SEDMDESÁTI LETY se Československo loučilo s prvním komunistickým prezidentem Klementem Gottwaldem. Tak jako už mnohokrát předtím v obdobných chvílích hrál i tentokrát rozhlas významnou roli. Událost na svých vlnách „živě“ přenášel, nicméně živost přenosu měla v tomto případě výrazné limity.
Série zvukových záznamů v rubrice Auditorium nyní nabízí reprezentativní úryvky přenosu smutečního průvodu, který Československý rozhlas vysílal 19. března 1953 po celé odpoledne. Průvod se v těchto hodinách postupně přesunul z Pražského hradu na Václavské náměstí, kde oficiální část rozloučení s Klementem Gottwaldem vrcholila.
Jazyk, kterým komunistická propaganda smuteční událost rámovala, je přeplněn významy. Rozhlasové záznamy dokumentují snahu sakralizovat prvního komunistického prezidenta: Gottwald je zobrazován jako spasitel, jehož pokračovatelkou se stává Komunistická strana Československa; nejvíce je tento politicko-náboženský rozměr události zřetelný ve zvukových snímcích popisujících pohyb smutečního průvodu kolem budovy ÚV KSČ a jeho zakončení na Václavském náměstí.
Václavské náměstí ovšem hraje důležitou roli i z jiného důvodu. Zatímco reportér Ujček místo připomíná výhradně v souvislosti se slavným projevem Gottwalda během Vítězného února, náměstí se v minulosti stalo jevištěm i dalších (ne)slavných historických okamžiků. Pro rozhlas se v tomto ohledu zdají nejzajímavější dva momenty. Václavské náměstí měl jako cíl cesty už pohřební průvod s rakví T. G. Masaryka v roce 1937. O rok a půl později, 19. března (sic!) 1939 ho zaplnila vojenská přehlídka wehrmachtu, k níž se váže slavný přenos reportéra Franty Kocourka. Stojí za to připomenout, že během tryzny za Gottwalda byly využity zčásti obdobné armádní výrazové prostředky jako při zmíněném přenosu z přehlídky wehrmachtu, a sice ve formě pochodujících vojáků, jejichž podrážky dopadají na zem se strojovou přesností.
Živé přenosy z pohřebních průvodů patřily od skonu T. G. M. k největším výzvám rozhlasového vysílání. V době robustních přístrojů nebylo pokrytí události, jejíž těžiště se přesouvalo z místa na místo, jednoduchou záležitostí. Vše proto po technické stránce muselo být předem pečlivě naplánováno a obsahově zajištěno pohotovými a výřečnými redaktory. Tato poučka nicméně u rozloučení se soudruhem Gottwaldem platila pouze z první části. Ani po obsahové stránce totiž v tomto případě nebylo ponecháno nic náhodě.
Živý přenos byl pro cenzurní mechanismy vždy velkým nebezpečím (připomeňme předválečnou akci Franty Kocourka, který do popisu přehlídky wehrmachtu umně zakomponoval symbol neštěstí v podobě černé vrány). Rozhlas na sklonku stalinismu pro improvizaci reportérů neměl pochopení. Veškeré vstupy se při přenosu z Gottwaldova smutečního průvodu zakládaly na dopředu stanoveném scénáři, od kterého se redaktoři nesměli odklonit. Tyto vstupy byly hojně prokládány vážnou hudbou. Avšak průvod postupoval pomalu a v přenosu vznikaly bizarní prodlevy. Z větší části tak působil jako hudební pořad, do kterého se tu a tam vložilo pečlivě zvolené slovo. Výjimku tvořily pouze nekonečné proslovy politických představitelů, které se přenášely bez úprav a krácení.
Cenzura sice při pohřbu prvního dělnického prezidenta zafungovala dokonale, spokojenost s provedením vysílání ale nezavládla. Přenos jako by symbolizoval odtržení rozhlasu od jeho posluchačů. Rozhlasové sbohem Gottwaldovi znamenalo zlom v dalším vývoji rozhlasové zpravodajské tvorby. Poprvé se projevil na I. československé spartakiádě v roce 1955, kdy reportéři vysílají už skutečně naživo, s jistým prostorem pro improvizaci.