Ukrajinský prapor vlající na historické budově Národního muzea se v březnu stal nečekaným předmětem bojů vzdáleně připomínajících útok na washingtonský Kapitol před dvěma lety. Zatímco český stát a vedení Národního muzea (podobně jako redakce ĎaSu) ochotně prezentují solidaritu s napadenou Ukrajinou, pro část české nacionalistické scény se prapor jiného státu na Národním muzeu stává provokací vysmívající se ekonomickým těžkostem Češek a Čechů. Podívejme se, jaké reprezentace českého národa a českých dějin tedy Národní muzeum ve své nové historické expozici předkládá. Nabízelo by se, aby se obhajoba inkluzivní a otevřené společnosti propisovala i do expozic a nebyla jen vnějškovou deklarací...
První, co v expozici Dějiny spatříme, je vysoká kamenná zeď, na niž se nedá nic nakreslit, napsat nebo nalepit. Dozvíme se, že jde o rekonstrukci hradištního opevnění, ale nic srovnatelného v celé expozici pak už nenajdeme (snad jen modelovou zeď budovy Národního muzea v závěrečné části expozice věnované 19. století) – otřásající dojem, že někdo by v expozici možná nemusel být vítán, v nás proto až do konce prohlídky zůstává. V audioprůvodci k úvodnímu nárazu do zdi slyšíme, že raný středověk byl prý oproti dnešku dobou velmi fyzickou a slovanské kmeny usazené v české kotlině se musely před sousedy i nájezdníky ochránit. Zvolené evokaci dějin jako procesu vymezování, izolace a kolektivního strachu odpovídá i text uvozující expozici jako celek – charakterizuje pojetí dějin zaměřené na teritorium (příběh konkrétního území; prostor, ve kterém se nacházel český stát...), přičemž vystavené exponáty mají skládat mozaiku příběhu dějin státu. Deklarovanou ambicí je pomoci k porozumění dějinám (nikoli jim naučit), což zní sympaticky. […]
Jde však jen o prázdná slova. Deklarace o prostoru a státnosti připomínají snahu vyhnout se etnocentrickému pojetí dějinného národa, jemuž je muzeum zasvěceno – mytičtí Čechové se však „oknem“ vracejí v dalších informačních panelech, doprovodných zvukových vstupech a videoprojekcích. Všechna tato média navíc spojuje rys, který definuje expozici jako celek: kýč. Naproti hradištní zdi například sledujeme video prezentující mýtus o příchodu Slovanů do nikým neosídlené země (estetika je snad eklektickou aluzí na filmy Františka Vláčila, ilustrace neobratně imitují akademický styl lunet zdobících novorenesanční muzejní budovu). Země se díky „příchodu“ předků stává „naší“ a následuje první z dynastických seznamů rituálně vypočítávajících (a portrétujících) české panovníky (navíc s „kulometnou palbou“, takže didaktický efekt je nulový, ba záporný).
Vedle estetického i narativního kýče se v zasněně xenofobním celku oslavujícím agresivní přemyslovskou (a na jiných panelech a videoprojekcích později lucemburskou) teritoriální expanzi vyskytují také faktografické chyby (např. Rudolf Habsburský ve 13. století nebyl císařem). Čím dále expozicí postupujeme, tím je zřejmější, že úvodní teze o příběhu jednoho prostoru a mnoha kultur jsou jen floskule – expozice není o dějinách měnících se hranic, o regionech a vztazích mezi nimi, o sousedství, natož o lidském přetváření krajiny. Je neumělou recyklací mýtu, který před více než sto lety ospravedlnil stavbu historické budovy Národního muzea. […]
Základním rizikem spojeným s přípravou monumentálních expozic starších dějin v moderních evropských národních muzeích je to, že budou pojaty spíše jako implicitní naturalizace stereotypů a aktuálních společenských nerovností než jako inkluzivní prostory otevřené sebekritice a podněcující občanskou společnost k úvahám o vztazích mezi identitou, jinakostí a cizostí. Pokusit se, aby kompozice středověkých artefaktů nebyly v nostalgickém duchu použity k ospravedlnění zničujících moderních představ, a naopak aby byl středověk přístupný všem návštěvnicím a návštěvníkům, by mělo být hlavním kurátorským úkolem. Autorky a autoři expozice v Národním muzeu se však tomuto riziku nepokusili předejít jinak než několika nenápadnými formulacemi. Navzdory zapojení nesmírného množství vzácných a dechberoucích předmětů je expozice k dějinám středověku chaotickým hybridem. Zcela neinvenční formou v objektech a popiskách představuje jen „velké dějiny“ dospělých mužských válečnických a církevních elit, jež zastupují „společnost“ jako celek (o urozených ženách se dozvídáme ve spojitosti se šperkem a módou, dětem a neurozeným lidem se expozice středověku téměř nevěnuje). […]
Exponátů je přemnoho, popisky k nim jsou bezradné a mnohdy až úsměvně kuriózní a skoro nikdy nejsou vztaženy k celkovému výkladu. Ten se vyznačuje formulační ledabylostí, vymknutím z žánru a relikty pozitivismu a národovectví. Torza moderních ideologií však vedle různých podob sociálně-kulturního konzervativismu (tíhnoucího k oslavě militární a sakralizovaně politické kultury) přinášejí i četné rozpory – do úmoru opakované teze o cykličnosti života předmoderních lidí, spojené s představou o předurčenosti a neměnnosti společenského postavení jsou pointovány liberální představou konce středověku jako konce sociální strnulosti, přičemž s husitstvím se navzdory zřejmému autorskému odporu k aktualizacím pracuje jako s revolucí. Výkladový kýč spočívá zejména v tom, že různé dostupné promyšlené a pochopitelně si protiřečící historiografické koncepce „českých dějin“ jsou nahodile mixovány a mnohde nahrazovány patetickou kvaziideologií „vzestupů a pádů“.
Autorky a autoři expozice nepomáhají k porozumění dějinám, protože neukazují, z jakých perspektiv a proč je minulost konstruována. Nedozvíme se, kde se představené narativy vzaly a proč (na jednom panelu v raně novověké sekci je zcela ojedinělá zmínka o Zdeňku Kalistovi, jež tuto obecnou absenci „konstruktérů“ podtrhuje). Jsme konfrontováni s až starožitnickou fascinací krásnými věcmi, se samoúčelným dosahováním vývojových cílů a naplňováním vlasteneckých očekávání – prostor čeká na příchod slovanských obyvatel, ti pak čekají na příchod křesťanství, všichni čekají na nahrazení latiny prvními česky psanými texty a pak na příchod novověké racionality a individualismu. […]
Zatímco přežilé monarchické a kvaziimperiální pražské ambice založené na vnucovaných kontinuitách jsou tedy tu a tam do přítomnosti přenášeny, skutečné přítomné problémy k oživení starších dějin využity nikde nejsou. Snaha rozvíjet nebo prohlubovat prostřednictvím středověkých artefaktů aktuální témata (myšlenkové předpoklady fyzického násilí, migrace, propaganda, vztah člověka a životního prostředí, ekonomické vztahy nebo možnosti emancipace a demokratizace atd.) je skutečně téměř nulová; artefakty ilustrují výklad, který je směsí náhody, kuriozit ze světa autoritativního historického poznání a emotivních reziduí etnocentrického mýtu. O středověkých minoritách žijících v „českém prostoru“ se dočteme nanejvýš v samostatných boxech (židé), nebo ve stereotypních kontextových poznámkách (muslimové), popřípadě vůbec (Romové). O českých židech (!) se dokonce dozvídáme šokující informaci, že přicházeli na naše (!) území (...) stejně jako jiní cizinci.
Odcizeně a esencialisticky je v expozici zacházeno dokonce i s identitou německou. Tvůrci nedokázali představit dějiny zvoleného teritoria jako prostoru, v němž se identity (česká, německá, židovská, romská, katolická, kališnická...) spíše průběžně utvářely a měnily, než že by na sebe již hotové jen neustále narážely. Vztažení středoevropského středověku k současné české společnosti, již tvoří i lidé původem z různých koutů světa, třeba z Vietnamu či Ukrajiny, je bohužel zřejmě zcela mimo představivost autorského kolektivu. Národ, jemuž je expozice věnovaná, však neexistuje nyní a neexistoval ani v žádné fázi dějin, již Národní muzeum představuje. Proto není jasné, jaký má celá tato expozice smysl – k utváření současné české identity rozhodně nemůže nijak napomoci.
A bilanci o mnoho nevylepší ani raně novověká část expozice (15. až 18. století; období 19. století zde necháváme s ohledem na odbornou specializaci recenzentů bez hlubší reflexe). Symbolické překročení přes prahy věků dveřmi do dalších místností a tedy i následné dějinné éry s sebou nese i změnu v uspořádání příběhovosti výkladu. Náhle se soustředí především na konfesijně-kulturní aspekt, občas proložený vojenskou tematikou. To má své opodstanění, avšak akcentace konfesijního rozměru tehdějšího života prostřednictvím smyslového pohlcení barokem, respektive jeho estetickou stránkou (Velkolepé poutě k svatým místům působily na široké vrstvy lidí jako emocionální kulturní zážitek. Vtahovaly je do duchovního světa), postrádá vysvětlení, že šlo především o to, jak dosáhnout spásy (odkaz na Memento mori to nenahradí) – ač to byl jeden ze základních pilířů tehdejšího (evropského) bytí. V tomto kontextu působí poněkud bizarně horoskop Albrechta z Valdštejna „levitující“ v prostoru, umístěný do oddělené kóje, kterou „střeží“ čeští zemští patroni vyřezaní z lipového dřeva neznámým mistrem a pocházející z výzdoby neznámého oltáře. Tato instalace asi nejvýstižněji ilustruje vnitřní pnutí, které recenzenti museli překonat: úžasné sbírkové předměty, které mnohdy poprvé opustily muzejní depozitáře a byly představeny návštěvníkům a které je radost si prohlížet (dovedeme si zde představit např. výuku o Janu Nepomuckém v rámci hodiny dějepisu i specializovaný univerzitní seminář), ovšem v kontextu, který by chtěl být inovativní, avšak je spíše bezradný a zbytečně křiklavý či „opisující“. To je třeba příklad ceremoniálního kočáru arcibiskupa Viléma Florentina ze Salm-Salmu označený jako mercedes své doby. Maně návštěvník přemítá – je skutečně tato automobilová značka i dnes symbolem takové výjimečnosti, jakou byl onen kočár? Není to už jen nefunkční příměr z dob dřívějších? […]
A přitom samotná budova Národního muzea skýtá tolik originální inspirace, žel zůstává nevyužitou kulisou (a to doslova – sebereflexivní zmínky o muzeu a zrodu moderního dějepisectví v expozici 19. století rozhodně nestačí, a především se bohužel nijak nepropisují do pojetí starších dějin v předchozích sálech). Veškerá výzdoba od soch panteonu po mytologické lunety je historizujícím objektem, který na konci 19. století vědomě a promyšleně zpřítomňoval určitou, dnes značně neaktuální představu dějin, historického národa a dějinného smyslu. Dnes byla do této budovy umístěna výstava, jež český národní mýtus opakuje znovu, jen o něco triviálnějším jazykem a jaksi kutilským, amatérským způsobem. Čekali bychom, že Národní muzeum využije své „historické“ budovy a představí „národní historii“ jako historický konstrukt. Ta je však jen opakována, na rozdíl od nacionalistů 19. století bez vkusu a invence.
Expozice starších dějin byla realizována během covidu, její koncept však vznikal mnohem dříve, byl mimo jiné představen i na stránkách ĎaSu (v rámci tematického bloku „Jaké [Národní] muzeum potřebujeme?“ v č. 8/2018). Přesto aktuální podoba muzealizace tohoto dějinného období budí dojem nikoliv dlouhodobé expozice, ale naopak jakéhosi konceptu, který bude ještě upravován. Třeba by tvůrci (za zmínku dozajista stojí, že tvůrčí tým není v expozici nikde jmenovitě uveden) při pohledu na výsledek své práce došli s odstupem k závěru, že by se směr prohlídky a vystavění „dějinného příběhu“ mohl obrátit – a začít v již zmiňovaném Panteonu. […]
Poslední tři desetiletí poznamenala dění v oblasti české historiografie i muzejnictví doháněním západních trendů – metodologických i technologických. Je znepokojivé si připustit, že by jedním z vrcholů tohoto snažení měla být stávající expozice starších dějin v historické budově Národního muzea.