Šoupání bačkorami, průvodce, který s recitativní intonací opakuje nazpaměť naučená fakta, anebo pokyn „Teď si postoupíme do další místnosti“. To vše jsou nezaměnitelné znaky českých památkových prohlídek. Díky rodinným a školním výletům na hrady a zámky sedimentují tyto obrazy již po desetiletí v našem povědomí a díky filmům i literatuře se zpětně utvrzují jako sice parodovaný, ale všeobecně přijímaný stav. Výjimky existují a naštěstí i přibývají. Ale pořád jsou to výjimky. Proč tomu tak je? A dokážeme si vůbec představit něco jiného?
Když člověk zavítá na prohlídku s průvodcem třeba v Lincolnově památníku ve Washingtonu nebo v amsterdamském Rijksmuseu, čeká jej pozoruhodný kulturní zážitek. Jedním z mnoha důvodů je fakt, že v obou institucích působí jako průvodci pečlivě vybraní, kvalitně školení a dobře placení profesionálové. Průměrný hodinový plat průvodců v americké Správě národních parků je 22 dolarů a průvodci v Rijksmuseu si přijdou dokonce na 50 euro. […]
V Česku patří návštěva památek mezi velmi populární formy trávení volného času. Jen do objektů Národního památkového ústavu zavítá ročně kolem pěti milionů návštěvníků, z nichž většina přichází na prohlídky s průvodcem. […]
Nejen podle platových poměrů českých průvodců a průvodkyň, kteří jsou většinou sezonními brigádníky, to ale vypadá, že v otázce smyslu památkových prohlídek v Česku trochu tápeme. Při pohledu do koncepčních dokumentů na úrovni státu i Národního památkového ústavu (NPÚ) totiž překvapivě zjistíme, že se smyslu a roli průvodcovské služby věnují jen málo. V koncepci působení NPÚ se píše o tom, že cílem ústavu je uchovávat vědomí historické kontinuity, být zdrojem národní identity i hrdosti a podporovat kulturní sebevědomí, nadhled a toleranci. Stále platný památkový zákon z roku 1987 proklamuje, že zpřístupnění památek se má podílet na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících. V dalším strategickém dokumentu, Koncepci památkové péče, se role prohlídek vůbec nezmiňuje, stejně jako v něm nezazní slovo průvodce.
Jako kdyby chyběla důkladnější rozvaha, k čemu prohlídky vlastně jsou. To může mít několik vysvětlení. První pravděpodobně spočívá v návštěvnosti objektů. Na dvanácti nejvytíženějších památkách NPÚ se pohybuje mezi 100 000 až 390 000 návštěvníky ročně. Tváří v tvář statisícovým davům se tak nelze ubránit tomu, že prohlídky jsou pojímány do velké míry jako logistický problém a méně jako vzdělávací příležitost. S tím souvisí i model financování památkového ústavu, který je právě na výnosech ze vstupného (a z pronájmů) závislý. Zatímco například Národní muzeum bylo v předpandemickém roce 2019 financováno vlastními výnosy z 12,5 % a zbytek získalo na příspěvcích od státu, NPÚ si na sebe musel vydělat z 31,5 %. To instituci chtě nechtě nutí do preference kvantity prohlídek před jejich kvalitou.
Dalším možným vysvětlením je odpor ke státnímu úkolování a instrumentalizaci památek k politické výchově, s nimiž se památkáři potýkali v období socialistické diktatury. Svého paradoxního úkolu, aby chránili šlechtická sídla jako doklady národní kultury, ale zároveň interpretovali jejich bývalé majitele jako třídní nepřátele, se po roce 1989 rádi zbavili. […]
Je příznačné, že v koncepci působení NPÚ se o prohlídkách mluví především v technické rovině. Řeší se podoba sylabů, vliv nových komunikačních technologií, rétorická cvičení pro průvodce a konečně také jejich ohodnocení. Nedozvíme se naopak příliš o tom, co je hlavním smyslem onoho přesouvání milionů nohou a mozků po zámeckých chodbách. S čím by měli návštěvníci odcházet a jaké znalosti a kompetence by měli získat, jaké jsou kognitivní a emoční cíle prohlídek?
BOMBARDOVÁNÍ FAKTOGRAFIÍ
Výsledkem této nejasnosti je, že namísto smysluplného obsahu jsme na mnoha prohlídkách zavaleni údaji o tom, kdy se narodili majitelé zámku, kdy měli svatbu a kdy zemřeli, kdy se narodily jejich děti a kdy jejich vnoučata, kdy ony měly svatbu a kdy zemřely. Jsme bombardováni fakty, kdy byl zámek, hrad či klášter postaven, přestavěn, prodán a koupen. A kdy byl vyroben, koupen, předělán a převezen kdejaký kus nábytku. Mnohdy se dozvíme taky o počtu talířů v jídelně nebo paroží na chodbě.
[…]
Jednou z inspirací pro takový obrat by mohla být praxe v již zmíněné americké Správě národních parků. Ta dodnes vychází z principů interpretace místního dědictví, které zformuloval spisovatel a novinář Freeman Tilden na konci padesátých let 20. století. Tento pozoruhodný muž napsal přímo pro americké parky dodnes využívanou knihu Interpreting Our Heritage, jejíž část byla nedávno přeložena do češtiny. Tildenova základní teze se dá shrnout tak, že složité odborné informace a myšlenky je třeba předkládat takovou formou, aby je měl posluchač šanci a chuť pochopit a tím si je osvojit. Tilden k tomu nabízí šest principů, jež jsou základem dobré interpretace. Patří mezi ně schopnost vztáhnout prezentované k životnímu kontextu návštěvníka, schopnost představovat spíše celek než podružné jednotlivosti, anebo výzva, aby interpretace nepoučovala, ale provokovala k přemýšlení.
PAMÁTKY JAKO DOMOV
Lidé ovšem nenavštěvují památky jen proto, aby se něco dozvěděli a něco viděli, ale také proto, že chtějí být s druhými, cítit sounáležitost a vytvořit si k navštívenému místu vztah. […]
Významný americký popularizátor památek Franklin Vagnone proti tomu staví vizi, že správci a průvodci z památkových objektů by si měli představit památku jako reálné místo života, jako domov, kterým většinou památka kdysi byla, a návštěvníky jako vítané hosty, které zveme k sobě na návštěvu. Hostům jistě také nebudeme sdělovat, kdy byla vyrobena jaká postel, ale pokusíme se jim nabídnout ze svého domova i ze sebe samých to nejlepší.
Posoudit, zda jsme vítanými hosty a zda nám průvodci sdělují něco podstatného a inspirativního, musí asi každý sám za sebe. Koneckonců prohlídky jsou jako každé jiné (umělecké) vystoupení předmětem subjektivního vkusu. […]
Nejčerstvější je ze zámku Kratochvíle, který je ve správě NPÚ. Velmi mladý sezonní průvodce zde dokázal v rámci běžné prohlídky vykouzlit strhující a gradující vystoupení, v němž jen minimálně ukazoval věci, ale hlavně vyprávěl příběh. V jeho centru stáli Vilém a Petr Vok z Rožmberka a jejich malý ráj, italská renesanční vila, která má veškerý potenciál působit jako místo, které je domovem.
Průvodce se nebál říkat jen tolik informací, kolik bylo opravdu nezbytné. Nebál se ticha a nechal návštěvníky kochat se architekturou i výhledy z okna jen tak samotné. Nebál se svěřit návštěvníkům klíče a nechal je odemykat vstup do dalších místností. A především věděl, čeho chce dosáhnout: ukázat oba bratry jako kultivované a vzdělané osobnosti, k nimž lze mít i přes vzdálenost několika staletí docela blízký vztah, a dopřát návštěvníkům okouzlení místem, které Vilém a Petr milovali. Bonusem bylo, že průvodce zahrál v místnosti, která je používána jako obřadní, několik improvizací na klavír. […]
Pointou této zkušenosti je, že průvodce se neřídil scénářem ze sylabu, ale za svolení osvíceného kastelána si postavil celé vystoupení podle sebe. Jde zatím o zkušenost individuální, ale jistě přenositelnou i jinam. V jejím základu totiž stojí docela obyčejné věci: jednak odvaha dát průvodcům i návštěvníkům svobodu myslet a jednat samostatně, jednak touha předat jim silný příběh a prožitek radosti z krásného místa. Tahle změna vědomí je nakonec možná ještě důležitější než dostatek financí.