pokaždé když se politici dovolávají historických souvislostí, začíná pro historiky ne vždy příjemná práce. Vysvětlovat a vyvracet mnohdy nahodile vyřčené nesmysly je přitom jen jedna vrstva této souhry. Důsledky známe všichni – fake news a demagogie. A když se historik sám zamotá do sítě politického vysvětlování dějin, často na základě mocenského zadání, což není vůbec věc nevídaná, pak jsme přinejmenším na cestě k nové ideologii.
Slovanská „nota“ je přesně takový případ. Obzvláště v 19. století probuzený pocit vzájemnosti mezi slovanskými národy na evropském kontinentu dal základ historickému příběhu o „slovanské rodině“, který byl přiživován celé 20. století. Ani v novém tisíciletí nezhynul, jen byl upozaděn a nyní opět vstoupil na scénu. Na Ukrajině kvůli ruské agresivní válce krvavě, v ostatních slovanských zemích zatím jen na diskusních fórech, tato diskuse se však většinou odehrává mimo odbornou obec. I proto je dobré se k některým poznatkům a závěrům archeologů, historiků i lingvistů vracet.
Články tematického bloku o Slovanech – včetně tázání, kde se vlastně vzali – v tomto únorovém čísle se záměrně soustředí na období raného středověku. Interpretace všeho druhu, které především v 19. a 20. století posunuly „slovanskou vzájemnost“ na další kontextuální level, tu autoři víceméně ponechali stranou. Budeme se jim totiž věnovat v některém z dalších čísel tohoto ročníku. V aktuálním čísle však podobnou problematiku na příkladu Kastuše Kalinouského přibližuje závěrečný díl seriálu Rus bez Ruska.
Vydařené jaro vám za redakci přeje
Iveta Coufalová