Studoval jste na počátku padesátých let. Jaké byly tehdy poměry na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy?
Mé začátky byly poznamenány velkým zklamáním. Byl to první rok Nejedlého vysokoškolské reformy. Starověké dějiny jako studijní obor už byly zrušeny; aniž by se mne kdokoli na něco ptal, byly mně určeny jako obory historie a archeologie. Úroveň na historii byla deprimující. Staří profesoři byli odsunuti, pokud ne přímo vyhozeni, vedení katedry se chopili marxisté jako Václav Husa a Oldřich Říha; jediným z nich, který měl skutečně vědeckou úroveň, byl František Graus, tehdy ovšem ještě tvrdý bolševik. Studentský život zcela ovládali „ADKáři“, dělnické kádry, které získaly maturitu po pouhých osmi měsících a byly přijaty na fakultu, aby tam prosadily vědecký světový názor v historii.
Zcela jiné byly poměry na archeologii. Bylo nás v ročníku jen osm, vládly mezi námi přátelské kolegiální vztahy a studium pod vedením profesora Jana Filipa, obecně řečeného otce Filipa, mělo vysokou úroveň. Nepřestával jsem ovšem toužit po studiu antiky, a tak jsem si hned po prvním semestru přibral jako třetí, rozšiřující obor klasickou filologii. A když jsem po třetím semestru úspěšně složil zkoušky i z ní, byla mně povolena výměna archeologie za latinu. Také tam stále ještě do značné míry přetrvávala „předreformní“ atmosféra. Z profesorů mi imponoval zejména Bohumil Ryba, vynikající vědec, zjevem i projevem skutečný aristokrat ducha. A jakkoliv jsme těžce zápasili s řeckou gramatikou, hodiny četby řeckých klasiků byly díky zanícení docenta Vysokého skutečně prožívaným zážitkem. Mým profesorem byl však především Josef Dobiáš, který mne přijal do svého semináře a pod jehož vedením jsem nakonec vypracoval svou diplomovou práci Aristonikovo povstání. Vrcholilo období „asistentokracie“, kdy marxističtí asistenti, ačkoli ještě nestačili dosáhnout doktorátu, byli dosazeni na katedry. Ti se také vynasnažili mou práci při obhajobě diskreditovat, což byl zároveň útok na profesora Dobiáše. […]
Jak jste se od klasického starověku dostal k byzantologii?
Nebyla naděje, že bych mohl po studiích pokračovat na fakultě. Měl jsem ale šanci, že se dostanu na aspiranturu k profesoru Václavu Vojtíškovi do Archivu ČSAV, který ovšem měl být teprve založen. Zasáhli však moji oponenti z fakulty, kteří zařídili, že jsem musel okamžitě nastoupit dvouletou vojenskou službu, aby se mně dostalo ideologické převýchovy. Ta se sice nezdařila, ale po návratu jsem si jen horko těžko našel práci jako překladatel ve výzkumném ústavu papírenském – já, absolutní technický antitalent… Ale bylo jaro 1956, Chruščov pronesl svou tajnou řeč a pozvolné, opatrné politické tání přišlo i k nám. Krátce nato jsem se zúčastnil konkurzu v Historickém ústavu ČSAV, v jehož čele stál Josef Macek, který mně, nevím proč, nějak přál. Byl jsem přijat, jenže ne na pozdní antiku. Vyžádal si mne František Graus s tím, že mým tématem bude Velká Morava. Ta byla tehdy ve flóru. Veřejnost byla fascinována objevy velkolepých velkomoravských šperků, rok co rok přicházely zprávy o nálezu základů dalšího kostela, které posouvaly začátky architektury v českých zemích o celé jedno století. Graus mi sdělil, že mým úkolem bude jednak podat nový obraz christianizace Velké Moravy a zhodnotit ji z hlediska nových archeologických nálezů a dále že se mám zabývat staroslověnskými Životy Konstantina a Metoděje ve srovnání s byzantskou hagiografií. Byly to dva zcela různé badatelské úkoly vyžadující práci se zcela odlišnými prameny. Neměl jsem do té doby tušení ani o jednom z nich. Byzanc byla tehdy pro mne něco jako neslušné slovo, o byzantské literatuře jsem nic nevěděl, staroslověnsky jsem neuměl a místo praxe na archeologickém výzkumu jsem byl odkomandován na stavbu mládeže. […]
Takže jste musel začínat zcela znova, hezky od začátku. Koho vám určili jako školitele?
Nikoho. Oficiálně byl tak veden František Graus, ale ve skutečnosti jsem byl ponechán sám sobě. Pokud šlo o archeologii, nebyl problém. S řadou moravských archeologů jsem se dosti rychle sblížil, s některými i spřátelil, měl jsem možnost navštěvovat jejich výzkumy, účastnil jsem se každoročních konferencí v Liblicích. Podstatně horší to bylo s byzantologií. Nevěděl jsem zde o nikom, na koho bych se mohl v tomto směru obrátit. Přesto jsem si našel vzor, o jehož dílo jsem se mohl opřít. Byl to msgre František Dvorník, světově proslulý byzantolog, který ovšem tehdy žil v USA. U zdejšího režimu nebyl populární. Před válkou sice spolupracoval s ministerstvem zahraničí, ale v exilu se ostře postavil proti prosovětské politice prezidenta Beneše a po válce se odmítl do Československa vrátit, protože správně předvídal, kam jeho politika povede. Neznal jsem ho proto osobně, ale jeho dvě francouzsky napsané monografie věnované cyrilometodějské misii se staly základem pro mé studium. Dvorník v nich ukázal na mezinárodní souvislosti, které měly vliv na osudy obou soluňských bratří, a především v druhé z nich shromáždil veškerý byzantský pramenný materiál, který se k nim ať už přímo, či nepřímo nějak vztahoval. Bylo to průkopnické dílo, které do té doby nemělo obdoby. Nebylo nutno se se všemi jeho závěry shodovat, ale už jen nutnost se s nimi vyrovnat nutila posunout vlastní bádání dál a na vyšší úroveň, než bylo dosud obvyklé.
[…]
Kdy jste tedy světově známého byzantologa profesora Dvorníka osobně poznal?
V roce 1963 se slavilo výročí 1100 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. To se ovšem komunistickým orgánům ideologicky příliš nehodilo, a tak oslavy měly zdůrazňovat 1100. výročí československé státnosti. V Brně byla uspořádána výstava nálezů z doby Velké Moravy a zároveň i mezinárodní konference. Pozvolna už začínalo období politického tání, a proto se organizátoři odvážili pozvat jako čestného hosta i profesora Dvorníka, který byl do té doby považován za persona non grata. Přiznávám, že jsem se setkání s ním dost obával. Ve své knize o staroslověnských životech, která krátce předtím vyšla, jsem na dvou místech kriticky polemizoval s některými Dvorníkovými závěry a bál jsem se, jak to přijme.
Poprvé jsem ho viděl stát na chodbě univerzity obklopeného hloučkem účastníků a s úžasem jsem slyšel, jak odpovídá na dotaz, zda s sebou přivezl rukopis své nové knihy, na níž právě pracoval: Ale to je zbytečné, tady je ta nová Vavřínkova knížka, kterou přitom držel v podpaží, a tam to všechno je. Úplně mne to ohromilo. Při osobní rozmluvě mně pak sdělil, že už napsal o mé knize recenzi, která vyjde v následujícím roce v Byzantinische Zeitschrift, v tom nejprestižnějším časopisu v našem oboru. Když jsem si o dva roky později požádal o roční stipendium v Dumbarton Oaks, kde pan profesor působil, při přijímacím jednání prý místo doporučujícího posudku předložil svazek s touto recenzí a tím bylo rozhodnuto o mém přijetí.
V Dumbarton Oaks patřícího k Harvardově univerzitě, které je nejprestižnějším byzantologickým centrem na světě…
Ano. A akademický rok 1966/67, který jsem tam strávil, patří k nejúžasnějším obdobím mého života. Původně soukromá nadace byla roku 1940 přičleněna jako autonomní badatelský ústav k Harvardově univerzitě, která každoročně poskytuje asi deseti až patnácti doktorandům a několika málo už etablovaným vědcům možnost svobodně pracovat na dizertacích anebo jiných vědeckých dílech. Je umístěna v impozantní budově v koloniálním stylu, obklopené rozsáhlými zahradami replikujícími prvky evropských renesančních a barokních zahrad. Její základ tvoří bohatá specializovaná byzantologická knihovna, snad největší na světě; už tehdy čítala něco kolem 150 000 svazků. Tu jsem mohl, jako všichni Fellows, volně používat. Během těch deseti měsíců jsem měl příležitost poznat také řadu vědců, kteří tam byli zváni k přednáškám nebo jen přijížděli na kratší pracovní stáže. A tam jsem se také den co den setkával s profesorem Dvorníkem. Nejenže mě čekal na letišti a často mne potom hostil, ale také si osvojil právo mi diktovat, co budu a nebudu dělat, jaké víno si budu kupovat, že si například nebudu kupovat zbytečně noviny, protože on už je má předplacené… Pan profesor tehdy pracoval na knize Byzantské misie u Slovanů, a tak jsem mu mohl být přece jen k užitku, poněvadž jsem mu referoval ledacos, co se tady u nás dělo a publikovalo, dával jsem si pro něj posílat některé knížky. Bylo to pro mě nesmírně cenné a příjemné setkávání. Knihu jsem po návratu přeložil do češtiny a jsem hrdý, že tento překlad vyšel současně s americkým originálem. […]
Cyrilometodějská problematika patří i k vašim životním tématům. V čem jste na Dvorníkovo dílo navazoval?
Profesor Dvorník shromáždil ve svých knihách veškerý dobový byzantský literární materiál, který dosvědčoval, že všechny údaje o životě Konstantina a jeho bratra, které čteme v jejich Životech, jsou autentické, anebo velmi pravděpodobné. Přehlédl však, nebo aspoň přešel bez vysvětlení, že jejich jména, stejně jako jakékoliv zprávy o moravské misii v byzantské literatuře nikde nenajdeme.
Cyrilometodějská misie se ale všeobecně považuje za jednu z nejvýznamnějších, které kdy Byzanc do ciziny vyslala. Jak tedy tento rozpor vysvětlil?
Takto je tato misie hodnocena ze zpětného hlediska, podle toho, jakou roli velkolepé kulturní dílo Konstantina -Cyrila následně sehrálo při christianizaci jižních a východních Slovanů. Ovšem z hlediska soudobých mocenských záměrů byzantských nejvyšších autorit představovala naprostý neúspěch. Moravský kníže Rastislav požádal byzantského císaře o vyslání misionářů, kteří by v jeho zemi vybudovali církevní diecézi nezávislou na východofranském episkopátu. Císař a patriarcha tak učinili s nadějí, že bude posléze vytvořena slovanská církevní provincie začleněná do sféry konstantinopolského patriarchátu. […]
Samotné působení byzantské misie na Moravě lze ale považovat za úspěch!
Ano, ale proto, že s podporou knížete Rastislava mohl Konstantin využít svůj záměr, tj. že výuku mladých Moravanů zaměřenou na jejich pozdější působení v duchovní službě založil na užití domácího jazyka, kterému mladí Slované samozřejmě snadno rozuměli, a ten že později zavedl i jako jazyk bohoslužebný. To byla převratná novota. V literatuře dosud převládá názor, že byzantské misie běžně užívaly v církevní praxi místní jazyky. To však není pravda. […]
Byzantská intelektuální elita v době vrcholného rozmachu impéria byla naprosto přesvědčena o výjimečnosti a nadřazenosti své kultury a arogantně přehlížela vše neřecké. Křesťanské národy žijící na východ od byzantských hranic rozvíjely sice svou literaturu ve vlastních jazycích a užívaly k jejímu zápisu vlastních písem, to však byl výsledek jejich přirozeného vývoje od předkřesťanských dob, a nikoli vlivu římské či byzantské oficiální politiky. Konstantin byl asi inspirován znalostí těchto kultur, především ho však motivovaly diskuse ve Fotiově intelektuálním kroužku, který v komentáři k Prvnímu listu Korintským zdůrazňoval Pavlovu myšlenku, že řečník má mluvit tak, aby posluchač pochopil smysl toho, co říká. Ovšem zatímco Fotios měl na mysli pouze řečtinu, kterou považoval za jazyk vyvolený Bohem k šíření Kristovy víry, Konstantin šel ve svých úvahách dál a došel k závěru, že mají-li Slované skutečně pochopit a přijmout slovo Boží, musí jim být hlásáno v jejich vlastním jazyce. Proto už v Konstantinopoli začal překládat evangelia a dílo pak na Moravě dokončil spolu s bratrem Metodějem. Bylo to poprvé, co knihy Písma byly od doby překladu Wulfilova do gótštiny ve 4. století přeloženy do národního jazyka a bylo to dílo o to významnější, že oba bratři museli při svém překladu teprve vytvořit z obecné slovanštiny slovanský jazyk literární. Konstantin a Metoděj rozvíjeli na Moravě intelektuální projekt, který bych dnes označil slovem multikulturalismus.
Proč tedy jejich překlady vzbuzovaly v některých církevních kruzích takový odpor?
Především proto, že slovanský jazyk zavedli i do liturgie a začali sloužit bohoslužby slovansky. Latinští kněží, ať už to byli franští či akvilejští na Moravě, duchovenstvo v Benátkách nebo i mnozí preláti v Římě považovali tuto novotu za herezi, protože podle nich se liturgie směla slavit jen řecky nebo latinsky, případně hebrejsky. […]
To byl skutečně překvapivý zvrat událostí. Co je k tomu vedlo?
K tomu, že Hadrián II. slavnostně posvětil Konstantinovy překlady, podstatně přispěla asi skutečnost, že do Říma přinesl ostatky svatého Klimenta, třetího nástupce apoštola Petra, jehož kult byl tehdy velmi živý. Skutečnost, že zároveň povolil, aby ve čtyřech předních římských kostelech byly slouženy mše ve slovanštině, byla jednorázová událost, nikoli trvalé privilegium. Teprve o rok později, po smrti Konstantina, který vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril, se Hadrián na naléhání slovanských knížat rozhodl obnovit zaniklou panonskou arcidiecézi a do jejího čela postavit Metoděje, kterého vysvětil na biskupa. Sledoval tím vlastní cíle, protože tato misijní církevní provincie podřízená přímo jeho jurisdikci měla sloužit jako hráz proti expanzi konstantinopolského patriarchátu i proti rozpínavosti východofranských biskupů. Tento záměr byl sice záhy zmařen vojenským zásahem Franků, kteří obě oblasti okupovali; Metoděje přitom zajali a uvrhli do žaláře. Hadriánova odkazu se však ujal jeho nástupce Jan VIII., který Metoděje dal znovu uvést do čela moravské církve jako jejího arcibiskupa. A přestože mu zprvu zakázal užívat slovanský jazyk v bohoslužbách, posléze přece jen vyhověl všem jeho požadavkům. Bulou Industriae tuae potvrdil všechna práva samostatné moravské arcidiecéze včetně práva plně užívat velkého kulturního odkazu Konstantina-Cyrila – užívat domácího jazyka v bohoslužbách, aby tak i Slované byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svou vlastní řečí, tj. že mají právo na svou vlastní národní kulturu v rámci všeobjímajícího křesťanského univerzalismu. Nicméně tohoto významného privilegia nebylo, a to domácí vinou, nakonec využito. Po Metodějově smrti o pět let později povolil kníže Svatopluk hlavě franského duchovenstva Vichingovi, aby dal Metodějovy druhy vyhnat ze země a ostatní slovanské duchovní, pokud se jim nepodařilo uprchnout, prodal do otroctví. […]
Kdo tedy nejvíc těžil z cyrilometodějského odkazu?
Jednoznačně Bulhaři. Církevní slovanština se v jejich prostředí stala nejen prostředkem recepce řecké křesťanské literatury a byzantské kultury vůbec, ale i byzantské ortodoxie, která se během doby stále více vymezovala proti latinskému Západu. Rozkol obou církví roku 1054 plně postavil bulharskou církev a stejně tak další jižní a východní Slovany po bok konstantinopolského patriarchátu. Po pádu Konstantinopole a opanování Balkánu Turky pak ruské pravoslaví převzalo úlohu protagonisty v obhajobě jejich pojetí pravé víry proti latinským heretikům. Na latinském Západě se pak slovanská liturgie stala zcela v rozporu s původními představami a záměry Konstantina-Cyrila symbolem rozkolu v křesťanské církvi. Trvalo staletí, než toto stigma bylo překonáno. Usnesením, že bohoslužby se smějí a mají konat v národních jazycích, druhý vatikánský koncil jen schválil a potvrdil myšlenku, kterou o 1100 let dříve přišel do Říma obhajovat Konstantin. Stejně tak úsilí obou soluňských bratří o naplnění myšlenky a ideálu křesťanského univerzalismu došlo uznání tím, že papež Jan Pavel II. prohlásil Konstantina-Cyrila a Metoděje, apoštoly Slovanů, spolu s Benediktem z Nursie, zakladatelem západního mnišství, za spolupatrony Evropy.
Rozhovor připravili Ivo Štefan a Ladislav Varadzin
Vladimír Vavřínek (nar. 1930) patří k nejvýznamnějším českým i evropským byzantologům. V letech 1949–1953 vystudoval historii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během profesního života vystřídal několik ústavů Akademie věd České republiky; v letech 1998–2007 byl ředitelem Slovanského ústavu AV ČR. Absolvoval řadu vědeckých stáží v nejvýznamnějších světových byzantologických centrech (např. v letech 1967/1968 v centru Harvardské univerzity v Dumbarton Oaks). Externě přednášel na Filozofických fakultách Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Central European University v Budapešti. Nejprve se věnoval starověkým dějinám, později především byzantsko -slovanským vztahům a problematice cyrilometodějské misie. Je autorem nebo spoluautorem více než desítky knih (např. Církevní misie v dějinách Velké Moravy; Dějiny Byzance; Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem – momentálně se připravuje nové vydání; Encyklopedie Byzance) a mnoha desítek odborných studií. Byl spoluzakladatelem a dlouhá léta i šéfredaktorem časopisu Byzantinoslavica. Za celoživotní vědecký přínos obdržel několik českých i zahraničních ocenění (např. Medaile Josefa Dobrovského a Josefa Hlávky udělované radou AV ČR, Čestné uznání ministra kultury Bulharské republiky za zásluhy o studium a propagaci bulharistiky, doctor honoris causa na bulharské Universitě Episkopa Konstantina Preslavského v Šumenu).