Když pocházíš ze země, jako je Polsko, Izrael nebo Tchaj-wan, můžeš hrdě prohlásit: přežili jsme. Stále tu jsme, navzdory našim nepřátelům a naší historii... Ale v Kanadě to samozřejmě musí být naopak. Většina dnešních Kanaďanů se nemusí vyrovnávat ani tak s utrpeními svých předků, jako spíše s tím, co tito předkové způsobili jiným Kanaďanům – těm původním. Reportérka Joanna Gierak-Onoszko ukazuje alternativní podobu kolektivních traumat moderní doby. Zatímco v Polsku výraz „přeživší“ obvykle automaticky sugeruje osobu, která přežila šoa, v Kanadě dnes stále častěji označuje toho, kdo přežil církevní internátní školu. „Jsem ten, který přežil“ už znamená téměř totéž jako „navštěvoval jsem církevní internátní školu.“ V knize 27 smrtí Tobyho Obeda (přel. Tadeáš Dohňanský, Absynt, Žilina 2021) autorka ukazuje, jak se světový premiant liberální demokracie a obhajoby lidských práv pokouší srovnat s historií zločinů spáchaných na svých původních obyvatelích. Ti se dodnes potýkají s následky systematického rozbíjení svých rodin a domovů, týrání a psychického i fyzického, často sexuálního násilí. Ve výchovných zařízeních zřizovaných zejména církvemi a křesťanskými nadacemi trpěly a umíraly děti příslušníků prvních národů, Inuitů a Métisů ještě relativně nedávno. I pokusy o omluvu a smíření jsou teprve čerstvé. Jak se za něco takového omluvit? Jak odpustit? Kdo je kde doma, v bezpečí? „Vím, že vy Poláci jste v osmdesátých letech hromadně utíkali hledat lepší podmínky, důstojnost. U nás jsme ve stejné době srali do kýble a nechali ubližovat dětem.“
- mš -