V roce 2011 se Gabriel Prieto, rodák z peruánského Trujilla a profesor archeologie na místní univerzitě (Universidad Nacional de Trujillo), podílel na vykopávkách 3500 let staré pyramidy nacházející se v blízkosti tohoto města.
Na naleziště jej upozornili místní, kteří na okraji malého pobřežního města Huanchaco nacházeli lidské ostatky. Huanchaco je dnes oblíbená plážová destinace, ležící v těsné blízkosti Trujilla na severním pobřeží Peru. Gabriel Prieto se na místo vypravil, pustil se do práce a záhy bylo zřejmé, že stojí na prahu převratného objevu.
Postupně byly na třech různých nalezištích odhaleny ostatky celkem 269 dětských obětí, více než 200 lam a trojice dospělých. Dnes již spolehlivě víme, a to nejen na základě studia písemných a výtvarných pramenů, ale zejména archeologických dat, že fenomén dětské oběti byl v předkolumbovských kulturách běžný – své děti obětovali obyvatelé jak Mezoameriky (Olmékové, Teotihuacánci, Toltékové, Mayové či Aztékové), tak andského kulturního areálu (Mochikové, příslušníci kultury Lambayeque či později Inkové). Oblast Trujilla ovšem představuje největší naleziště svého druhu. […]
CHIMUÁNSKÉ ZLATO INKŮ
Hlavním zdrojem představ o životě příslušníků této starobylé kultury je jejich hlavní město Chan Chan, jehož stěny jsou zdobeny proslulými hliněnými reliéfy. Ty vypovídají zejména o významu rybolovu: hlavními motivy jsou zvířata spjatá s mořem jako pelikáni a rozličné ryby. […]
Kultura Chimú se rozvíjela v 10. až 15. století na severním pobřeží Peru. V době jejího největšího rozmachu ve 14. a 15. století sahaly její hranice od ekvádorského Tumbezu po dnešní Limu. Její společnost byla bohatě stratifikovaná, zemědělcům a řemeslníkům vládla vrstva kněží a šlechty. Označení „říše“ je – stejně jako v případě Incké říše – nesprávné, neboť vzniklo na základě španělských kronik, jejichž autoři ztotožnili titul vládce, tj. inka či chimú, se státním útvarem. […]
Rozpínající se chimúskou moc zastavili okolo roku 1475 až Inkové, kterým se podařilo Chimuánce porazit a podrobit. Část chimuánských řemeslníků si pak odvedli do centra své říše, podobně jako to učinili Aztékové s Mixtéky. Většina inckého zlata ostatně pochází právě z dílny chimuánských kovotepců, kteří patřili ke špičce starobylého andského řemesla. Chimuánci ovládali velké množství technik práce s kovem, například slinování a filigrán, a vedle zlata, stříbra a mědi zpracovávali také tumbagu, tj. slitinu zlata a mědi, jež vyniká odolností a nízkým bodem tání.
Vedle zmíněného rybolovu se říše Chimú opírala především o zemědělství, které v suchých říčních údolích umožňoval důmyslný systém zavlažování. Vedle toho se Chimuánci věnovali také řemeslům a dálkovému obchodu. Pozůstatky chimuánského hlavního města Chan Chan leží na okraji dnešního Trujilla a patří k nejkrásnějším předkolumbovským památkám Peru. Chan Chan je unikátní z několika důvodů. Především v něm nenajdeme pyramidy, příznačné pro ostatní archeologická střediska. A navíc má jedinečnou podobu, skládá se totiž z jedenácti okrsků (ciudadelas), hospodářsky samostatných jednotek. […]
DĚTI K MOŘI, LAMY K HORÁM
Vraťme se však k obětem. Že se skutečně jedná o lidské oběti, poznají odborníci na základě dvou skupin dat, jednak podle způsobu uložení těl a celkového archeologického kontextu, jednak z tělesných ostatků. Co se týče polohy těl, byla do hrobů uložena vleže (na zádech nebo na boku) a jejich hlavy směřují na západ, k moři. Takový způsob pohřbu přitom odporuje typickým chimuánským pohřebním zvyklostem, neboť příslušníci této kultury pohřbívali své mrtvé vsedě a s bohatou pohřební výbavou (i ta ve zkoumaném případě chybí). Těla byla zabalena do tkanin. Kosterní pozůstatky jeví stopy po řezných ranách, které se dochovaly na žebrech a sternu (hrudní kosti). Z toho archeologové vyvozují, že šlo o náboženskou oběť, neboť všechny děti byly zabity stejným způsobem. S největší pravděpodobností jim bylo vyňato srdce, a to profesionálním způsobem, tedy někým, kdo měl s takovou činností již bohaté zkušenosti. Hlavy některých obětí byly pokryty rumělkou. Kromě těl dětí byl na obětišti nalezen přibližně dvakrát větší počet lam hnědé a béžové barvy, jejichž hlavy byly orientovány na východ. Na jednom z nalezišť byly navíc odkryty stopy, které umožnily rekonstruovat přibližný postup události. […]
Co všechno lze z těchto informací vyvodit? A jaké další metody archeologové použili k výzkumu? Z daných skutečností vyplývá, že nešlo o popravu nebo válečný masakr, ale o rituální usmrcení, jehož účelem bylo uctít božstvo/a Chimú. Zatímco těla dětí byla otočena směrem k moři, těla lam k horám. Příroda je přitom dodnes v Andách vnímána jako posvátná. Děti byly pohřbeny na vyvýšeném místě, jež skýtá výhled na Tichý oceán (moře, zdroj obživy a náboženské úcty); Andy byly naopak vnímány jako zdroj života, kde pramení voda stékající v době jarního tání do jinak suchých pobřežních údolí. […]
Ve vlhké půdě se dále dochovaly stopy mužů v sandálech vedle otisků bosých dětských chodidel a stop po lamích kopýtkách. Jejich charakter vypovídá o tom, že lamy se pravděpodobně vzpíraly svému osudu, neboť je účastníci průvodu museli na místo jejich konce doslova dovléct. Děti šly naopak dobrovolně. Pravděpodobně proto, že byly omámeny drogami nebo chichou, alkoholickým nápojem vyráběným z fermentované kukuřice, který je obdobou piva. Podobně totiž postupovali později Inkové. Co se týče trojice dospělých, nejčastěji se objevuje domněnka, že byli vykonavateli oběti (zvláště muž, který byl silné, korpulentní postavy, bývá označován za obětníka).
Z analýzy DNA vyplývá, že jednotlivé oběti byli chlapci i děvčata ve věku od pěti do patnácti let. Izotopová analýza vlasů a zubů vypověděla, že děti byly dobře živené, těšily se dobrému zdraví a pocházely z různých oblastí chimúské říše. To potvrdily i kraniální deformace, neboť způsoby úpravy dětské lebky se lišily region od regionu. Zatímco v horách byly oblíbené zúžené lebky, na pobřeží zase protáhlá, zploštělá čela. Je těžké určit, jakým způsobem byly děti vybírány a zda je jejich rodiny odevzdávaly jejich osudu dobrovolně. Zaměříme-li se na pozdější inckou kulturu, spatříme obraz civilizace, v níž byly děti běžnou součástí obětních rituálů. Takové děti měly být krásné a zdravé, neboť byly pokládány za nejčistější, dokonalou formu oběti. Podobně to mohli vnímat i Chimuánci. […]
Mezi vědci převažují dvě hypotézy o smyslu těchto hromadných obětí. Podle jedné za nimi stojí klimatický jev El Niňo, podle druhé válečnické úspěchy rozpínající se chimuánské říše. El Niňo mohlo neblahým způsobem ovlivňovat ráz života na pobřeží, jehož obyvatelé byli závislí především na rybolovu a zemědělství. V důsledku tohoto jevu dochází totiž k oteplování vod oceánu, kvůli němuž se ryby stahují do hlubších, chladnějších vod, a dále má za následek přívalové deště, které mohly ohrozit jak pole, tak zejména komplexní zavlažovací systém. Podle druhé teorie byly děti obětovány na oslavu úspěšného dobyvačného tažení. Zdejší oběti však byly datovány do tří různých časových období, přičemž pouze jedno vykazovalo známky přívalových dešťů. To nasvědčuje spíše domněnce, že pravda bude ležet přinejlepším kdesi uprostřed.
KOMUNIKACE S MĚSÍČNÍM BOŽSTVEM
Z písemných pramenů, archeologických nálezů a výtvarných zdrojů víme, že dětská oběť byla rozšířenější, než si dříve archeologové a historici mysleli. Například mezoameričtí Mayové obětovali své děti u příležitosti korunovace nového panovníka či začátku nového kalendářního cyklu. Rituál vykonávali různým způsobem, přičemž každý měl svůj náboženský význam. […]
Zdá se, že se v těchto případech rodiče vzdávali svých dětí dobrovolně. Podle dominikánského misionáře Diega Durána mělo být obětováno každé páté dítě – tato čísla však nebyla nikdy doložena –, a rodiče se měli dokonce podílet i na rituálním kanibalismu. Zatímco v dnešních kulturách je tato představa většinou stěží akceptovatelná, v předkolumbovských dobách mohla být situace, kdy bylo dítě vybráno k oběti, vnímána dokonce jako čest, či alespoň záruka, že se dítě po smrti dostane do té části onoho světa, která byla nejvíce oceňována (většina vyspělých předkolumbovských civilizací rozlišovala mezi různými zásvětími, která lze připodobnit ke křesťanskému peklu a nebi).
Chlapce i děvčata obětovali u řady příležitostí i Inkové (rituál capacocha), například při korunovaci inckého vládce Sapa Inky či v souvislosti s přírodními katastrofami. Oběti byly zdrogované a obětovány mohly být čtyřmi různými způsoby: ranou do hlavy, uškrcením, udušením či pohřbením zaživa. Na rozdíl od Inků, kteří měli v hlavní úctě Slunce, uctívali Chimuánci Měsíc. Badatelé si tento rozdíl mezi pobřežními a vysokohorskými andskými kulturami vysvětlují tak, že zatímco na rozpálené suché pobřeží přinášel Měsíc úlevu v podobě studené noci, v horách bylo Slunce vnímáno jako životodárné. […]
Nálezy byly datovány do tří různých časových období – kolem let 1200, 1400 a 1450 – a rovněž do počátku 16. století, kdy byla již chimuánská říše pod nadvládou Inků. Zatímco v prvním období bylo obětováno dětí méně, později byly oběti početnější. Některé z dětí měly šperky, symboly sociálního postavení (a tedy i doklady sociální stratifikace), jiné měly hlavy ozdobené čelenkami z peří papoušků. Peří bylo v Andách vnímáno jako posvátné, neboť ptáci byli ctěni jako prostředníci mezi lidmi a bohy. Z toho vyplývá, že nešlo o pouhý jednorázový výstřelek, ale o náboženskou praxi, v níž měla dětská oběť své jednoznačné místo. Vykopávky z posledních třiceti let navíc ukazují, že dětské oběti se v oblasti, v níž se rozvíjela kultura Chimú, praktikovaly již dávno před jejím vznikem. […]
Badatelka Univerzity DePaul v Chicagu, Jane Eva Baxter, odbornice na dětství a jeho archeologii, se domnívá, že tyto oběti představovaly jakési volání o pomoc skomírající chimuánské kultury, neboť lidé při ní obětovali to, co pro ně mělo být nejcennější – svoje děti, a tím pádem svoji budoucnost. Je to poněkud přímočará logika, jež usiluje něco takového, jako je dětská oběť, omluvit – nejlépe záchranou vlastní civilizace. Podíváme-li se na předkolumbovské civilizace blíže, zjistíme, že jejich božstva byla všudypřítomná, nacházela se v posvátné krajině a přírodních silách a lidé s nimi mohli vstupovat do interakce. Obětovat vlastní dítě proto nemuselo být aktem zoufalství, jak se to jeví z hlediska současnosti, ale mohlo jít o vyvážené rozhodnutí, které se opíralo o dlouhou tradici a vycházelo z pojetí světa, v němž se musí člověk svými činy aktivně podílet na jeho harmonickém chodu. Svět, který se podle většiny zakladatelských mýtů předkolumbovské Ameriky zrodil z oběti, si totiž k udržení svého chodu nejvyšší oběť – lidský život – také žádá.