Příběh Kastuše Kalinouského, spjatého s motivem ušlechtilého boje za svobodu člověka i celé východní Evropy proti ruskému impériu během polského lednového povstání v letech 1863–1864, je oproti hrdinství obdobných romantických vlastenců 19. století zajímavý mimo jiné i kontroverzí ideového dědictví, o něž se v 21. století vede lítý boj. Ačkoliv totiž Kalinouski může být – podobně jako Kościuszko či Mickiewicz – vnímán jako mezinárodní hrdina více národů, promlouvá do hodnocení jeho osobnosti jak přítomnost různých národních narativů, tak napětí mezi občanským pojetím kolektivní identity a jeho etnickou variantou. Dědictví specifické identity dávné Polsko-litevské unie, vystavěné na principech šlechtického občanství a věrnosti republikánskému zřízení, bylo totiž postupně stále výrazněji vystavováno sílícím nacionalistickým tendencím, jež odmítaly chápat, že moderní etnické kategorie striktních rozdílů mezi polskou, litevskou, běloruskou a ukrajinskou národní identitou nedávají v kontextu 18. století a značné části 19. století smysl, neboť tehdejší bojovníci za svobodu „polského“ národa nechápali toto polství etnicky, nýbrž hodnotově a občansky.
Spor o dědictví Polsko-litevské unie, vedený v 19. století například v otázce, zda mají být Litevci chápáni jako součást polského politického národa, či naopak jako zcela svébytná etnická skupina s právem na samostatnost, se v případě Kalinouského odkazu ještě komplikuje specifickou dimenzí běloruské identity. […]
Je přitom pochopitelné, že právě pochyby o tom, zda lze vůbec běloruskou společnost považovat za autonomní národ, sehrály – a jak je vidět v případě Putinovy velkoruské narativizace dějin východní Evropy stále sehrávají – klíčovou úlohu v tom, jakým způsobem se lze stavět k historickým východoevropským hrdinům. Zopakujeme-li důležitou skutečnost, že se Kalinouski zapojil do lednového povstání, jež bylo současně líčeno jako polské a zároveň protiruské, je pochopitelné, že v souboji tří výše zmíněných narativů musela linie svébytného běloruství zdůrazňovat ony protiruské tóny při současném oslabování Kalinouského sepětí s obhajobou polských – ve smyslu společných polsko-litevských – zájmů. Tento komplikovaný střet se koneckonců zrcadlí v pochybnostech panujících okolo Kalinouského křestního jména. Zatímco on sám používal křestní jméno Vincent, pročež je v polské historiografii zachycován jako Wincenty Konstanty Kalinowski, po roce 1920 začalo být v ruském prostředí i v části běloruských kruhů jeho křestní jméno jakožto příliš polsky znějící nahrazováno ve prospěch druhého rodného jména Konstanty. Vzhledem k tomu, že v této době navíc probíhal i zuřivý konflikt mezi nově ustaveným Polskem a ruskými bolševiky, snažili se ti Bělorusové, kteří stranili v daném střetu ruským komunistům, potlačit v Kalinouského odporu z roku 1863 motivy odmítání moskevského panství a zdůraznit naopak ideu lidového boje obyčejných sedláků za sociální spravedlnost – salónní Konstanty byl proto překřtěn na domácky a lidově znějícího Kastuše.
OD ŠLECHTICKÉHO NÁRODA K POLSKÉ SOCIÁLNÍ REVOLUCI
Abychom pochopili, v čem spočívalo Kalinouského autentické hrdinství, je třeba proniknout do hlavních problémů východoevropské společnosti po zániku Polsko-litevské unie v roce 1795. Zatímco na konci 18. století spočíval prvořadý cíl „národních“ revolt v pokusu obnovit šlechtickou unii ideálně v původních hranicích i v původním společensko-politickém střihu, v druhé polovině 19. století byla již sociální situace a s ní spjatá otázka kolektivní identity docela jiná. Oproti tradičnímu ztotožňování národa se šlechtickým občanstvím zažívala polská společnost před lednem 1863 obrovský boom nového „duchovního“ pojetí národa, jenž najednou už neměl být aristokratickým shromážděním politicky aktivních občanů, ale věčným a všeprostupujícím principem, nesoucím v sobě svébytné prvky kultury a zahrnujícím pokud možno všechny společenské vrstvy. Ačkoliv představa národa jako duchovní síly byla ještě vzdálena modernímu etnickému pojetí, přece jen přinášela řadu palčivých otázek: Vztahuje se „duše“ polského národa i na ty, kteří mluví zcela jinou řečí a své sepětí s polskou identitou necítí? […]
A právě do této atmosféry vstupoval v polovině 19. století mladý Kastuš, který se narodil v roce 1838 ve vsi Mostowlany do rodiny nižší polsko-litevské šlechty: Kastušův otec Symon se vypracoval ve zdatného podnikatele v tkalcovnictví a v roce 1849 koupil šlechtický folwark ve vsi Jakuszówka. O Kastušově dětství toho mnoho nevíme, ale v roce 1855 již figuruje mezi studenty medicíny na univerzitě v Moskvě, přičemž ve stejném roce byl jeho rodině ruským heraldickým úřadem uznán šlechtický status. Ani šlechtický původ však nezabránil tomu, že se Kastuš musel po absolvování petrohradské univerzity, kde po přestupu z Moskvy absolvoval práva, potýkat s existenčními problémy: snaha nalézt uplatnění v úředním aparátu ve Vilniusu nebývala kvůli ruské limitaci kariérních příležitostí pro mladé polské vzdělance úspěšná.
Již během petrohradských studií nicméně Kastuš pod vlivem svého staršího bratra Viktora, který v roce 1862 podlehl tuberkulóze, vstoupil do kontaktu s radikálními studentskými spolky, namířenými jak proti carské autokracii, tak proti útisku nemajetných. Atmosféra revolučních intelektuálních kroužků, dobře známých z Dostojevského románů, utvrdila Kalinouského ve víře, že boj za národní práva proti rusifikaci musí jít ruku v ruce s bojem za sociální rovnost. Kastuš proto na litevském území spoluinicioval založení tajné organizace, jejímž hlavním motivem byla touha mobilizovat sedláky k odporu. […]
Potíž ovšem spočívala v tom, že v tehdejším Varšavském komitétu – instituci, jež měla přípravu celonárodního polského povstání na starosti – neměl hlavní slovo tábor červených, nýbrž skupina konzervativních bílých, kteří v souladu s dřívější tradicí pasovali do role vedoucího činitele národa šlechtické kruhy a účast sedláků v povstání vnímali spíše jako výhodnou kartu než jako rovnocenné partnerství. Ačkoliv tedy polský komitét ve Varšavě Kalinouského činnost registroval, hledali polští bílí na litevském území ze svého pohledu vhodnější spojence. Rok před vypuknutím lednového povstání se ovšem Kalinouského skupina ve věci boje za svobodu a spravedlnost výrazně etablovala, neboť v roce 1862 začala vydávat noviny pod názvem Mużyckaja Prauda (Rolnická pravda), kde Kalinouski a jeho spolupracovníci, publikující kolektivně pod pseudonymem Jaśko, vilenský hospodář, postupně v celkem sedmi číslech představili svůj politický program. Ten přirozeně obsahoval zejména vizi radikální sociální revoluce, jež byla Kalinouským prezentována jako součást univerzálního boje za světovou sociální spravedlnost: … jen ten, kdo zaseje, může sklízet – a tak, mí přátelé, až nadejde čas, zasejme plnými hrstmi a nešetřeme prací, aby rolníci mohli být svobodní jako lidé na celém světe – k tomu nám dopomáhej Bůh!
KALINOUSKÉHO LEDEN 1863: BĚLORUSTVÍ POLSKO-LITEVSKÉ FEDERACE
Nemělo by ovšem zůstat stranou pozornosti, že Kalinouského priority mířily i k tématům úzce souvisejícím s otázkou obnovy státnosti a vnímáním identity. Na stránkách Rolnické pravdy představil vizi obnovy Polsko-litevské unie jako federace svobodných národů s autonomním postavením Litevského velkoknížectví, jež by ochránilo svébytnost běloruštiny zejména před zhoubným vlivem z Moskvy šířené ruštiny. Skutečnost, že Kalinouského skupina vydávala tyto noviny v běloruském jazyce, psaném nicméně polskou latinkou, jakož i fakt, že Kalinouski apeloval na ochranu dávné polské uniatské církve před ruským pravoslavím, je v tomto směru přesvědčivým svědectvím, nakolik byl mladý revolucionář obhájcem běloruství jako nedílné součásti litevské identity v antimoskevském rámci zamýšlené Polsko-litevské unie. […]
Abychom však neztráceli ze zřetele hlavní rozměr Kastušova heroismu, je třeba přemístit se do okamžiku vypuknutí polského povstání, jež bylo i přes dlouhodobé plány rozpoutáno víceméně spontánně v lednu 1863. Ruská vláda se snažila výbuchu povstání předejít tím, že mladé Poláky nuceně verbovala do ruské armády. Řada mladíků však před hrozbou odvodů raději prchala do lesů, přičemž na počátku roku 1863 již dospěla situace do neúnosných mezí – buď bylo třeba otevřeně vystoupit, anebo se smířit s vědomím, že pokračující ruská taktika budoucí povstání znemožní. Přestože Kalinouski kritizoval nepřipravenost revolty, vnímal, že jeho skupina nemůže stát stranou. Záhy po vypuknutí povstání ve Varšavě se proto stal členem litevského komitétu ve Vilně, kde sice i nadále odmítal jen slepě plnit rozkazy přicházející z varšavského centra a s ohledem na trvající rozháranost povstání, zmítaného spory mezi bílými a červenými, prorokoval revoltě neslavný konec, ale přesto ve společném protiruském postupu neúnavně působil dál. Ani ve chvíli, kdy se stal zplnomocněným komisařem Litvy a disponoval kontrolou nad všemi místními vojenskými jednotkami, nepřestával hlásat nerozlučné sepětí polského a litevského osudu.
Situace Kalinouského i celého povstání se však dramaticky změnila poté, co byl litevským generálním gubernátorem jmenován Michail Muravjev, který zde záhy rozpoutal brutální protirevoluční represe zahrnující jak popravy, tak sibiřská vyhoštění či konfiskace majetku. Kalinouski dále pracoval v utajení pod krycím jménem Ignat Witażenc. Když však byl v lednu dalšího roku Muravjevovými oddíly zajat jeden ze studentů, který Kalinouského tajnou identitu i úkryt znal, byly jeho dny pomalu sečteny. Dne 28. ledna 1864 byla budova vilenského gymnázia, v níž se skrýval, obklíčena, Kalinouski byl zajat a následně tvrdě vyslýchán – svým trýznitelům nicméně žádné informace neprozradil. […]
DRUHÝ ŽIVOT A SOUBOJ O NÁRODNÍ PAMĚŤ
Odkaz Kalinouského, jehož tělo bylo na Muravjevův příkaz pohřbeno anonymně na neznámém místě, se proto stal zejména v 21. století oním výše zmiňovaným místem střetu mnoha narativů – polského, běloruského a velkoruského, snažících se dokázat, že mladý povstalec byl buď obdivovatelem Polsko-litevské unie, běloruským vlastencem, anebo socialistickým hrdinou lidového boje. Když v roce 2006 vypukla v Bělorusku takzvaná džínová revoluce, a protestující dokonce spontánně přejmenovali Říjnové náměstí v Minsku na náměstí Kalinouského, začal se Lukašenkův režim od dědictví revolucionáře ostře distancovat (mj. zrušil státní vyznamenání nesoucí Kalinouského jméno). Zatímco lukašenkovský narativ líčil nově hrdinu lednového povstání jako polonizátora, jehož neblahému vlivu učinil přítrž až nově vzývaný ruský hrdina Muravjev – nesoucí v polských a litevských kruzích dodnes zlověstnou přezdívku kat (věšatěl) – žezlo Kalinouského heroického odkazu se záhy chopila běloruská opozice: praděd tehdejšího opozičního lídra Milinkeviče se Kalinouského lednového povstání dokonce osobně účastnil.
Zcela nový rozměr střetnutí o Kalinouského odkaz však přinesl červenec roku 2017, kdy byly na Zámkové hoře ve Vilniusu nalezeny kosterní pozůstatky, jejichž další výzkum prokázal, že patří popraveným vůdcům lednového povstání včetně Kastuše Kalinouského. O dva roky později byly tyto nalezené ostatky důstojně pohřbeny na jednom z vilniuských hřbitovů za účasti polských, litevských, běloruských, ukrajinských i lotyšských politických špiček. Z ceremoniálního obřadu se přitom stala manifestace společného myšlenkového dědictví, neboť v ulicích zavlály dávné prapory Litevského velkoknížectví a zádušní mše byla sloužena ve třech jazycích: polsky, litevsky i bělorusky. […]
Když byla po zahájení ruské agrese v únoru 2022 zformována vojenská jednotka běloruských opozičních dobrovolníků, nebylo překvapivé, že obdržela jméno právě po Kalinouském. Jeho poslední poselství, že svoboda národa nesnese rozdílů v jazyce, náboženství či čemkoli jiném, dnes totiž vyznívá víc než naléhavě: … když vidíte své bratry bojovat za svobodu, nestůjte stranou, běžte a bojujte se všemi lidmi za svou víru, svá práva, svou rodnou zemi. Bojujte spolu s našimi bratry z Varšavy, neboť vám kážu zpod šibenice, že nebudete žít šťastně, dokud budou Moskalé nad vámi!