„Podél levého svahu (Karpat), který směřuje k severu až k pramenu Visly, se usadil početný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména jsou odvozena od různých rodů a míst, přece se hlavně nazývají Slované a Antové. Slované přebývají od města Novietunum a jezera zvané Mursiánské až po Dněstr a na severu až po Vislu. Sídlí v močálech a lesích místo ve městech. Antové, kteří jsou mocnější než Slované, jsou rozšířeni tam, kde se Černé moře zakřivuje mezi Dněstrem a Dněprem. Na pobřeží Baltského moře, kde se tok řeky Visly vlévá trojím ústím, sídlí Vidivariové, pocházející z různých národností.“
Na první pohled by se mohlo zdát, že ojedinělá zpráva o sídlech Slovanů, kterou byzantský geograf Jordanes zahrnul do svého díla Getica, sepsaného okolo poloviny 6. století, nabízí na titulní otázku uspokojivou odpověď. Ve skutečnosti ale více otázek otevírá, než zodpovídá.
Hledání kořenů slovanských jazyků, které již na konci raného středověku byly rozšířeny od Baltu do Řecka a od Bavorska na Kyjevskou Rus a jimiž dnes hovoří okolo 270 milionu lidí, navíc nikdy nebylo politicky neutrální. Už jen stručný přehled odborných názorů na počátky Slovanů za poslední století dává zapravdu významnému britskému historikovi Peteru Heatherovi, že formování slovanské Evropy je jedním z největších a současně nejzáhadnějších příběhů prvního tisíciletí po Kristu.
NOVÍ BARBAŘI NA OBZORU
Skupiny nazývané Sclavenes poprvé zaznamenali v první polovině 6. století byzantští autoři, až když začaly útočit na severní hranici jejich říše, situovanou tehdy ještě na Dunaji. V této době za vlády slavného Justiniána I. prožívala Byzanc svůj vrchol a nepřátelské útoky na balkánské provincie se jí dařilo, mimo jiné s pomocí systému nově budovaných pevností, poměrně úspěšně odrážet. Po polovině 6. století ale situace začala být vážná. Tehdy se v Karpatské kotlině usadili Avaři, nově příchozí kočovníci z východních stepí, kteří se k útokům na Byzanc připojili a každoročně navíc žádali obrovské výpalné. Pád dunajské hranice roku 614 pak útočníkům definitivně otevřel volnou cestu do bývalé Východořímské říše, a v roce 626 se dokonce slovanské, avarské a perské jednotky pokusily dobýt (i když nakonec neúspěšně) samotnou Konstantinopol. Početné slovanskojazyčné enklávy postupně vznikaly nejen na Balkáně, ale i v severním Řecku a na Peloponésu (koneckonců Konstantin a Metoděj znali slovanštinu z rodné Soluně). […]
Aliterární společenství raných Slovanů po sobě nezanechala žádné vlastní svědectví. Byzantští a později franští autoři užívali k popisu slovanských barbarů osvědčené literární stereotypy, které je třeba brát se značnou rezervou. Líčení jejich velmi jednoduché společnosti bez sociální hierarchie, neznalosti civilizačních výdobytků i krutého zacházení s nepřáteli ale nepochybně odpovídalo skutečnosti – jejich příchod obvykle znamenal rychlý kolaps vyspělé východořímské kultury. Mnohem závažnější otázkou, kterou si ale starší bádání obvykle nakladlo, je už samotné etnonymum Slované. Šlo o identitu, kterou příchozí sami sdíleli, nebo jen o vnější byzantské „nálepkování“ pro všechny, kteří se v 6. století tlačili na jejich severní hranici? Hovořili všichni Slované slovanským jazykem? V této souvislosti je užitečné připomenout starší etnonyma Keltové, Galové nebo Germáni, která si Řekové a Římané „vynalezli“ pro pestrou a politicky rozdrobenou mozaiku barbarských kmenů mimo svou civilizační oikumenu. Sami označovaní se ale k takové souhrnné identitě pravděpodobně nehlásili.
Bývalé byzantské provincie, tvořící dnes jihoslovanský jazykový areál, jsou ovšem jedinou oblastí, kde lze na základě písemných zpráv jednoznačně doložit, že jejich slavizace probíhala formou migrace, a to z oblastí někde severně od Dunaje, i když počet příchozích neznáme. […]
O výklad procesu slavizace poloviny Evropy až donedávna bojovaly jen dvě teorie – autochtonní, která prosazovala myšlenku, že předchůdci Slovanů sídlili na těchto územích dávno předtím, než je zaznamenaly písemné prameny, a migrační, která předpokládala „rozchod z pravlasti“, kterou je jen třeba lokalizovat. Problém je už ale to, co to vlastně znamenalo být v raném středověku Slovanem.
DĚDICTVÍ STARÝCH OMYLŮ
První překážkou v pochopení složitého procesu slavinizace raně středověké Evropy může být už sám moderní koncept etnicity, který se zrodil teprve na konci 18. století. I tehdy ale byl mnohem spíše přáním než realitou. Historikové vznikajících národních států začali prosazovat „primordialistické“ pojetí svých společenství, chápaných jako jakési jedinečné a neměnné biologické druhy se společnými předky, složené tedy z pokrevně příbuzných jedinců. Čechem či Němcem se prostě člověk už narodil a od rodičů si přirozeně osvojil národní jazyk a vyznával specifickou kulturu a mentalitu, která byla zhmotněním „národního ducha“. Národy měly být v podstatě odvěkými entitami a jejich kořeny měly sahat hluboko do prehistorie. Poodhalovat jejich slavnou minulost patřilo k hlavním úkolům archeologie, která v době obrození zažívala obrovský rozmach.
V roce 1895 pronesl německý archeolog a nacionalista Gustaf Kossinna (1858–1931) přednášku, v níž tvrdil, že germánská etnika doložená písemnými prameny mezi Rýnem a Vislou v 1. století před naším letopočtem lze vysledovat několik tisíc let zpět do minulosti až do neolitu. Kosssinna nabídl archeologii užitečný, současně ale mimořádně ošemetný nástroj – koncept tzv. archeologických kultur. Na základě mapování podobných znaků archeologických památek (typů domů, keramiky, způsobu pohřbívání aj.) byly vymezovány areály s podobnou hmotnou kulturou. Kossinna a jeho následovníci šli ale ještě o krok dál a tvrdili, že archeologické kultury je možné ztotožnit s jednotlivými etniky a tím sledovat jejich minulost do období před písemnými prameny. Změny archeologických kultur pak byly interpretovány jako odchod jednoho etnika a příchod jiného. […]
Po druhé světové válce byl rasový koncept etnicity podroben frontální kritice ze strany fyzické i kulturní antropologie, ale teprve o něco později začaly tyto změny reflektovat i historie a archeologie. Specifičnost etnicity spočívá v tom, že může do jedné skupiny spojovat lidi s různými genderovými, sociálními a náboženskými identitami. Etnicita je (často nevědomý) sociální konstrukt, které slouží k integraci a aktivizaci určitého společenství na principu „my a oni“ za účelem úspěšnějšího prosazování kolektivních cílů. Důležitým prvkem je, ať už u malých etnik nebo moderních národů, sdílený mýtus o společných předcích a tradicích. Německý historik Reinhard Wenskus už v šedesátých letech na příkladu různých „germánských“ kmenů doby římské a stěhování národů ukázal, že nešlo o nějaké odvěké homogenní „národy“, ale že se tato etnika nově utvářela okolo malých skupin elitních bojovníků, kteří šířili novou identitu mezi běžné obyvatelstvo. Stejně jak nová etnika dynamicky vznikala, tak rychle se rozpadala a jejich členové následně mohli přijmout novou etnickou identitu – stát se někým jiným. Etnická příslušnost tedy nesouvisí s biologickým původem, ale je (a vždy byla) jen v našich hlavách. […]
Totéž přitom platí i pro jazyk a hmotnou kulturu. Mohli bychom jmenovat řadu jazyků, které od poměrně malého společenství z různých důvodů převzaly velké skupiny „cizích“ lidí. Z moderních příkladů uveďme třeba španělštinu, která prostřednictvím mocenské expanze postupně nahradila stovky nativních jazyků Jižní a Střední Ameriky, nebo svahilštinu, která se na principu lingua franca (dorozumívací jazyk skupin hovořících různými jazyky) stala dominantním jazykem východní Afriky.
Pokud jde o hmotnou kulturu, odrážející způsob života a specifické zvyky, i zde je možné jednoduché spojení s etnicitou a jazykem zpochybnit několika banálními příklady. Na celém území od Bretaně po Polsko bychom ve vrcholném středověku nalezli podobná města, kostely a hrady a archeologové by region mohli pokládat za jednu velkou „archeologickou kulturu“. Z písemných pramenů ale víme, že tehdejší Evropa rozhodně nebyla jednotná ani etnicky, ani jazykově. Naopak nalezneme řadu společností, které sdílely společnou etnicitu a jazyk, jejich části se ale výrazně odlišovaly svou hmotnou kulturou (např. zemědělci v nížinách a pastevci v horách).
OD HLEDÁNÍ PRAVLASTI K ALTERNATIVNÍM MODELŮM
Mimořádně zajímavý je už sám fakt, že i když dobře informovaní starší římští geografové zmiňují severně a východně od hranic své říše desítky různých etnických skupin, Slované, navzdory své zjevné početnosti, vstupují do světla písemných pramenů teprve na počátku 6. století. Podle mínění většiny lingvistů jsou ale kořeny praslovanštiny nepochybně starší. Je sice nejmladší jazykovou skupinou Evropy, existovala však nejpozději okolo zlomu letopočtu. […]
O Slovanech zde ale hovoří až Jordanesova zpráva. V době existence Západořímské říše měl být tento region osídlen především různými germánskými skupinami. Nejznámějšími z nich byli Gótové, Vandalové a Langobardi (kteří nedlouho pobyli i v Čechách a na Moravě), jejichž elity se následně vydaly hledat štěstí na území bývalých římských provincií; vedle nich Gepidi a kočovní Hunové, kteří po svých prorážkách rychle zmizeli ze scény dějin. S těmito etnickými skupinami bývají nejčastěji spojovány i archeologické kultury doby stěhování národů na tomto území, které zanikaly v průběhu 5. a na počátku 6. století. Oblíbenou disciplínou staršího „slovanského“ bádání se proto staly pokusy o ztotožnění některé z těchto archeologických kultur s Protoslovany. Jak ale dokládá ilustrační obrázek (s. 11), ani významné osobnosti archeologie se nemohly shodnout, která z nich to byla.
Výrazná změna v archeologickém obrazu nastává na sklonku 5. a v průběhu 6. století, kdy se na rozsáhlém teritoriu od dnešní Ukrajiny až do Čech rozšířila velmi jednoduchá hmotná kultura charakterizovaná primitivní nezdobenou keramikou, zahloubenými chatami a spalováním zemřelých, nazvaná kulturou pražského typu a na východě kulturou Korčak. Ta bývá tradičně spojována s územní a jazykovou expanzí prvních Slovanů na západ. Rychle ale vyvstane další otázka: Kolik Slovanů by v předpokládané „pravlasti“ mělo být, aby mohli v krátké době osídlit řadu regionů na rozsáhlém území téměř poloviny Evropy? Pokud by k takovému rozchodu všemi směry mělo dojít, předpokládali bychom navíc výrazný pokles hustoty osídlení ve výchozím regionu; archeologie zde ale eviduje pravý opak. […]
Se zcela jiným výkladem počátku Slovanů přišel na přelomu tisíciletí rumunsko-americký archeolog a historik Florin Curta, který v mnohém navázal na zmiňovaného Reinharda Wenskuse a lingvisty Omeljana Pritsaka a Horace G. Lunta. Curta nepovažuje pozdní vstup Slovanů do písemných pramenů za náhodu. Žádní Slované totiž podle něj předtím neexistovali, stejně jako neexistovala žádná jejich „pravlast“ a Jordanesova zpráva je jen učenecká konstrukce. Curta se domnívá, že Slované byli zcela novou identitou, vytvořenou zvnějšku Byzantinci pro tavící kotel nájezdníků různého původu, tlačících se na jejich severní hranice, a ti ji rychle sami přijali za svou. Praslovanština se neměla šířit v krátkém období prostřednictvím masivní migrace mluvčích, ale především prostřednictvím sociálních kontaktů mezi regiony. Stejně jako oba jmenovaní lingvisté přisuzuje Curta hlavní zásluhy na šíření slovanštiny kočovným Avarům, kteří v šedesátých letech 6. století obsadili karpatskou kotlinu a získali hegemonii nad okolními pestrými společnostmi, připravenými o svou identitu odchodem „germánských“ elit na území římských provincií. Avaři, jejichž původní jazyk neznáme, měli přijmout praslovanštinu a šířit ji do okolních oblastí jako nadetnický jazyk (lingua franca). […]
Curtova revizionistická teorie zdaleka nebyla všeobecně přijata a „mainstreamem“, nejen v českém prostředí, stále zůstává migrační výklad slavizace. Výhrady proti nové koncepci jsou na místě. Většina lingvistů s ohledem na složitou strukturu slovanštiny nesouhlasí s tím, že vznikla v krátké době jako lingua franca. Jednou z dalších slabin Curtova konceptu je neschopnost vysvětlit proces šíření praslovanštiny do rozsáhlých oblastí velké evropské nížiny od Labe až na území dnešního Ruska, kam vliv Avarského kaganátu nezasahoval. Například většina území dnešního Polska byla na konci 5. století téměř opuštěna a osídlení se sem znovu vrací až o více než století později. Šíření praslovanštiny do tohoto rozsáhlého regionu lze tedy sotva vysvětlit jinak než migrací. Zásadním přínosem Curtovy teorie je nicméně radikální rozchod se starou „romantickou“ tradicí, který vybízí ke zcela novým otázkám a metodickým přístupům. Článek Tomáše Klíra (s. 14–18) o oblasti severovýchodního Bavorska mu dává v mnohém zapravdu.
Do diskuse stále významněji zasahuje také populační genetika. Práci s dobovými kosterními ostatky bohužel prozatím brání spalování zemřelých na celém „slovanském“ území. Genetické rozbory prováděné na současných populacích ale nesvědčí o výraznější biologické příbuznosti dnešních Slovanů. Obyvatelé jednotlivých slovanských regionů vykazují vyšší stupeň příbuzenství se svými „neslovanskými“ sousedy (Češi s Němci, Slovinci s Maďary, severní Rusové s Finy ad.) než mezi sebou navzájem. Jedinou výjimkou je výrazná genetická hranice mezi Poláky a Lužickými Srby na jedné straně a Němci na straně druhé. […]
Otázku, proč právě praslovanština, kterou zřejmě na počátku mluvila jen nevelká skupina lidí někde ve východní Evropě, následně ovládla polovinu kontinentu, zřejmě jen tak nezodpovíme. Je ale čím dál tím jasnější, že spíše než o jedinou velkou událost šlo o mnoho malých regionálních příběhů, které čekají na své objasňování.