Leží v srbském kraji, / Charváty ji nazývají / a v ní kdysi vládl lech, / který nosil jméno Čech. / Neboť dopustil se vraždy, / zbaven domova byl navždy. / Protože však prožil ve cti / dlouhé roky s bratry šesti, / co rodiny četné měli, / jednou za noci se sjeli / a Charváty srozuměni / opustili bez prodlení. / Dědky na ramena vzali, / sborně vydali se k dáli, / přešli přes nejednu horu, / došli k velikému boru, / posteskli si, že tu zhynou, / Čech litoval: To mou vinou / bez přístřeší touláte se / v širém poli, v temném lese / ztrmáceni do úmoru. / Vidíte tu oblou horu? / Tam si odpočinem chvíli, / tam naberem nové síly, / tam po dlouhé, strastné pouti / zapomenem, co nás rmoutí.
Zjitra vystoupili bratři / na horu. Čech vůkol patří, / hledí k chlumům, hledí k luhům, / potom obrátí se k druhům. / „Ta zem štědrá je. Svou krásu / prostírá jak k hodokvasu / stůl. Zvěř, ryby, ptáky, včely / nabízí a nepříteli / nevydá nás na pospas / Horstvo pevné jako hráz.“ / Panenská zem hebká, měkká, / rozprostřená dodaleka / tiše leží, jak když čeká / hospodáře. Žádná řeka / cizí tudy neprotéká…
Kronika tak řečeného Dalimila (ze staročeského originálu přeložila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová), Praha 1977, s. 12