Šachy jsou hra – hra krásná a hodná pozornosti, určená důvtipným lidem, kteří se snaží tříbit sebe i své bližní, třeba tím, že jim uštědří promyšlený mat. A prastará hra je to. Do Evropy sice pronikla až na začátku druhého tisíciletí, po šachovnici však figurkami tahali už hrdinové při obléhání Tróje či Chaldejci, když od hvězd shlédli dolů na zem.
[…]
Ukazuje se, že šachy jsou ve starší literatuře především neobyčejně výkonným strojem na metafory a přiléhavá srovnání. Kostrou, na niž lze věšet nejrůznější úmysly autorů, a zároveň pružným paradigmatem, které se může podle těchto úmyslů v jednotlivostech proměňovat. Je ostatně třeba držet v paměti, že středověká Evropa nezná jedny šachy s obecně přijímanou, všude známou sadou pravidel, ale mnoho regionálních variací, které se od sebe liší v drobnostech, jako jsou názvy figur, i v podstatných věcech, jako je moc královny – zatímco v jižních románských zemích získala tato figura patrně již ve vrcholném středověku schopnost volného pohybu po šachovnici, jinde se s ní dlouho smělo jen skákat ob jedno políčko, někdy dokonce jen po diagonálách. Všechny podoby šachu mají nicméně společné to, že v jejich jádru leží konflikt. Dvě strany, černí (či červení) a bílí tu stojí proti sobě, jejich síly jsou na začátku vyrovnané, jejich vojska se navzájem zrcadlí. A pak, když se dají do pohybu, rovnováha v okamžiku zmizí.
BEZPEČNÉ PROHRY
Podle literární historičky Jenny Adamsové lze enormní vzestup popularity šachů jako hry i paradigmatu spojit s nástupem scholastické filozofie a dialektického způsobu myšlení i výuky, který s sebou nese: na středověké univerzitě má každé „pro“ svoje „proti“, na všechno lze něco namítnout. Z dialogu tezí a námitek, tedy ze slovního konfliktu, se pomalu rodí konečná sentence, rozhodnutí o tom, jak se věci mají, vědomost hodná zapamatování. Každý scholastik takovými souboji či partiemi neustále prochází, osvojuje si potřebné verbální tahy, učí se.
Při scholastických disputacích lze přechodně hájit i názory, které jsou v rozporu s pravověřím, a někdo obvykle zastává roli ďáblova advokáta, aby mohl být konflikt zinscenován co nejvěrněji a učení otlučeno na pravdivou dřeň. Když se tak dialog ubírá riskantními krajinami na pomezí hereze, je zapotřebí vytyčit bezpečné hrací pole, kouzelný kruh hry, jak o něm před sto lety psal nizozemský historik kultury Johan Huizinga. Podle něj patří k základním rysům hry to, že je opakovatelná. V ideálním případě při ní nikdo nepřichází o život, ani není zraněn či zostuzen natolik, aby nemohl po jejím skončení zahájit další partii a případně svou prohru obrátit ve vítězství. „Kouzelný kruh“ v podobě hrací desky, nalajnovaného hřiště, jasně ohraničené chvíle určené pro hru či jiných limitů vymezuje časoprostor bezpečí.
V kontextu disputací fungují podobně takzvané „protestace“, prohlášení účastníků, že při sporu rozhodně nezamýšlejí zatvrzele bránit něco, co je proti katolické víře, a že pokud by náhodou něco takového vyslovili, třeba kvůli uklouznutí jazyka, předem to považují za nevyřčené a o totéž žádají své protivníky i Boha jakožto svědka všech disputací. Během takto vedené pře nikdo nepropadne peklu, z nikoho se nestane heretik, slovní boj se děje jako turnaj nebo partie. Cenou za to je znicotnění hájené pozice v případě prohry, intelektuální mat, který má být ku prospěchu a poučení všem přítomným.
[…]
ZRCADLO A TOUHA
Z partie mají, jak vidno, vzejít a její kouzelný kruh opustit jen věci prospěšné a dobré. Tato myšlenka je společná pořadatelům disputací i středověkým moralistům, kteří se vymezují proti zvyku hrát o peníze. Když má někdo vnímat krásu argumentu či jednotlivých tahů, nesmí přitom zbankrotovat, naopak: zkušenost prohry by pro něj měla znamenat zisk, nasměrovat jej k lepším cílům.
Obdobně uvažuje i Jakub de Cessolis ve své knize o šachu, v níž se každá figurka stává obrazem jednoho místa v hierarchii a mechanice řádně fungujícího státu. V centru stojí král, jemu po boku dvořané ochotní pomáhat, radit i brát na sebe část odpovědnosti. Před nimi reprezentuje řada pěšců příslušníky „třetího stavu“: obchodníky a krčmáře, biřice i tuláky. Ani bez nich se společnost neobejde. Čekali bychom proto, že se tu šachovnice stane zrcadlem království – a ona se jím nakonec skutečně stává. Ale ještě před tím, v mýtu vloženém do prologu, poskytuje prostor, kde je možné odložit to zlé, co člověka tíží či co spáchal, a obrátit se k dobrému. Podle Jakuba totiž šachy vynalezl mudrc jménem Filométer za účelem napravení babylonského vládce Evíl-merodaka. Ten se chopil trůnu po smrti svého otce Nabúkadnesara, jehož tělo pak rozsekal a nabídl ptačím mrchožroutům, aby otci zabránil v případném obživnutí a zabezpečil pro sebe vládu. Filométerovým úspěchem se stalo nejen vynalezení hry, ze které se neotesaný král mohl poučit o řádné vládě, ale rovněž to, že důmyslným způsobem v Evíl- -merodakovi vzbudil touhu naučit se šachy hrát. S pravidly byli totiž nejprve seznámeni královi dvořané, a když je panovník viděl hrát, zatoužil po stejné slasti. Touha po moci a po tom, co mají druzí, se tak pod Filométerovým vedením proměňuje v žízeň po vědění.
Krále Evíl-merodaka znají středověcí intelektuálové ze Starého zákona. Na konci Druhé knihy královské a knihy připsané proroku Jeremjášovi je o něm skoro stejnými slovy zapsáno, že po svém nástupu dal z vězení propustit zajatého judského krále Jójakína a vůbec zlepšil situaci židovských zajatců přesídlených k babylonským řekám (2Kr 25,27–30; Jer 52,31–34). Filométerův pokus byl tedy zjevně úspěšný, alespoň z hlediska dějin Božího jednání s člověkem. Popis hry je tu statický a až překvapivě světský. Kněží tu mají místo jen v početném sboru panovníkových rádců. […]
DO PYTLÍKU
Staročeský překlad Jakubova traktátu, Knížky o hře šachové, vyhotovený patrně Tomášem ze Štítného, v jediném rukopise, sepsaném patrně v padesátých letech 15. století a uloženém v Rakouské národní knihovně ve Vídni (ÖNB Wien, Cod. 5293). Jedná se o sbírku různých, především právnických a historických spisů v češtině i v latině; pohromadě tu leží například různá městská práva (Praha, Jihlava, Brno), statuta humpoleckých Židů, Maiestas Carolina Karla IV. i vlastní životopis téhož panovníka. Knížky o hře šachové tento soubor uzavírají, a tak ke svědectvím o různých pokusech vymezit panovnickou autoritu či spravedlivě rozčlenit společenství měšťanů dodávají pointu.
Česká verze je o něco stručnější než latinský text. Nabízí méně příkladných vyprávění vykutaných z antických historií a původní pestrou skupinu aktérů omezuje na hrdiny v Čechách známé a oblíbené, mezi kterými stojí na prvním místě Alexandr Veliký. Struktura se nicméně s originálem shoduje. Píše se tu o vynálezu hry, o šachovnici a pak o jednotlivých figurách, tedy o jedné straně konfliktu, k němuž nedojde. Figurky zůstávají stát na svých místech a z Knížek se (stejně jako z Jakuba) hrát šachy nikdo nenaučí.
[…] Smrt všechno smíří. Nejde jen o to, že ve světských věcech dobře vzdělaný panovník jedná dobře i s ohledem na spásu, jako (implicitně) u Jakuba, ale velice explicitně se tu přidává nebeský korektiv k pozemské hře. Platnost společenské hierarchie má své meze. Po smrti nezáleží na tom, kde člověk stál, ale z jakého je dřeva.
HRA PŘES HRANICE
Králi Evíl-merodakovi k dobrému panování pomohlo, když si důsledně představil světskou vládu jako hru. Šachovou partii však lze koncipovat i jako fenomén, který hranice světa přesáhne. Právě tak uvažuje, v kontrastu s českým překladatelem Jakuba de Cessolis, Gautier de Coinci, když do partie rozehrané mezi člověkem a ďáblem zve Marii jako šachovou královnu, která všechny protivníky poráží. Od paradigmatu statických hierarchií společnosti či ctností se tu vracíme k dynamice konfliktu, který však tentokrát není obkroužen zabezpečující hranicí zbavující závaznosti, ale naopak se týká každého a všech. V prologu Gautierových Zázraků Panny Marie (Miracles de Nostre Dame) se šachy stávají ekvivalentem zápasu člověka ve světě, a zejména zápasu posledního, hodinky smrti, kdy je zvykem volat si na pomoc ty nejmocnější světce a v první řadě právě Marii, protože ďábel kolem lidské duše utahuje smyčku a snaží se ho svést k beznaději a do zatracení. Ale všechny podvody zosnoval marně, neboť Bůh pro sebe udělal takovou šachovou královnu, která mu dala mat a porazila ho, rýmuje Gautier a jeho čtenář poznává, že spíše než hráčem se stává šachovnicí, na které probíhá předem rozhodnutá partie, a že jde tedy opět, přes všechnu ožehavost, o situaci v zásadě bezpečnou. Strana, která může využít tahů „královny“ Marie, nemůže prohrát, o čemž Gautierova čtenáře přesvědčuje i řada mariánských zázraků, které po šachovém obraze následují a dokládají, jak často se tato světice angažuje ve prospěch těch, kteří si spásu na první pohled jen málo zaslouží.
[…]
Zdá se nicméně, že podobné partie zasahující ze světa do pekelných a nebeských sfér byly ve středověku o dost méně oblíbené nežli ty sekulární a že identifikace šachovnice se světem jakožto ohraničeným hřištěm pro lidské skutky měla zásadní platnost, jak dokazuje nejen popularita traktátu Jakuba de Cessolis, ale i různé scény z rytířských románů. V nich jsou šachy jednak atributem dvorské vytříbenosti, jednak nebezpečnou pastí spojenou se ztrátou pozornosti či schopnosti nadhledu. Mladého Tristana ve vyprávění Gottfrieda ze Štrasburku tak mohou norští kupci unést na lodi, neboť se příliš zabral do šachové hry, Isoldina služebná Brangenena pak v tomtéž příběhu zakrývá šachovnicí okno, aby se nikdo nedozvěděl o zakázané lásce Isoldy k Tristanovi – a právě ve tmě způsobené takto zakrytým oknem může senešal Isoldina manžela krále-Marka nedovolený styk obou hrdinů odhalit a učinit konec jejich milostné idyle.
Šachy očarovávají. Mohou zobrazit mezilidské vztahy, a přitom hráče vtahují do svého vlastního světa – vědomí této „imerzivní“, potápivé moci her spojuje Gottfriedova Tristana s Alenkou Lewise Carrolla. Každý se může ponořit do tohoto druhého světa, každý ho má po ruce. Tak aspoň mluví o šachu a o stolních hrách obecně intelektuálové ze dvora kastilského krále Alfonse X. Učeného (vládl 1252–1284) v obsáhlé Knize her (Libro de los juegos): mohou je hrát lidé zdraví i nemocní, mladí i staří, muži i ženy; z ilustrací k této knize zjišťujeme, že spolu v Alfonsově říši tří náboženství k šachovnici usedají i křesťané s muslimy a židy. Tak jako u Jakuba de Cessolis šachy dokáží integrovat celou lidskou společnost, od krále po vagabunda. I v tom spočívá jejich vytříbená krása.