Zkoumat veselost či ponurost hudby je problematické a výsledky takového výzkumu jsou dozajista podmíněny mnoha kulturními vzorci i osobními nastaveními. Přesto z různých analýz vyplývá, že britská popová hudba jako celek je rok od roku tíživější a ponuřejší a že žebříčkový pop 21. století je temnější než ten před padesáti lety. Zatímco v šedesátých letech bylo 85 % písní v durové tónině, v naší dekádě převládla s 58 % mollová tónina spojovaná se steskem nebo smutkem...
Hudební publicista Karel Veselý připravoval pro Institut úzkosti podcasty o alternativních dějinách populární hudby z perspektivy emocí. Pro knižní vydání se k němu editorsky a posléze také autorsky přidal Miloš Hroch, rovněž hudební novinář, a tak přišla na svět kniha Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti (Paseka, Praha 2020), která boduje v nejrůznějších čtenářských anketách a žebříčcích. Po právu. Je čtivá až strhující a dává do historických souvislostí jevy, které nás obklopují, ba mnohdy zahlcují každý den. Ani hudba z rádia totiž není pouhou kulisou. Pop z roku 2010 zněl jako pop s datem 2005 – a na vině byl snadný přístup k nekonečným rezervoárům hudební minulosti, kdy se vytratil smysl hledět vpřed. Do popkultury se (...) otiskla krize imaginace, odpovídající pocitu člověka, který trpí depresí a není schopný odhlédnout od svého momentálního stavu směrem ven. V této nové popkultuře se stal smutek něčím jako adaptivní strategií k přežití v dnešním světě.
- ivc -