Dne 27. ledna se celosvětově připomínal Mezinárodní den památky obětí holokaustu (v České republice Den památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti), jejž zavedla OSN v roce 2005 s odkazem na 60. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim-Březinka. V prohlášení z roku 2005 OSN odmítla popírání holokaustu jako historické události a požadovala uchování souvisejících míst paměti a zřízení programu pro jeho připomínku a vzdělávání o holokaustu. V roce 2021 mimoto vyzval v předstihu Světový židovský kongres (World Jewish Congress) veřejnost ke sdílení sloganu #WeRemember. Kampaň považuje v současnosti za zvláště potřebnou, neboť jsme podle něj svědky opětovného překrucování minulosti a popírání a zlehčování holokaustu. […]
POVÁLEČNÝ NEZÁJEM
Své vlastní treblinské prožitky začal Glazar sepisovat už před koncem války v Mannheimu, kde byl spolu se svým přítelem Karlem Ungerem (1921–1990) pod falešnou identitou nasazen na nucené práce. Jako ten, který přežil, cítil povinnost svědčit. Po návratu do Československa knihu dokončil, avšak nepodařilo se mu ji vydat. Se svou zkušeností, již považoval za unikátní, nečekaně narazil na nezájem. V té době jednak museli nakladatelé rukopisy knih o koncentračních táborech a věznicích předkládat k posouzení jejich literárních a dokumentárních kvalit speciální komisi Svazu osvobozených politických vězňů, jednak byl poválečný knižní trh „koncentráčnickou“ literaturou přehlcen. Židovští přeživší byli znevýhodněni, publikační přednost dostávali spíše odbojáři a oběti české národnosti. Jejich utrpení bylo společnosti vzdálené, navrátivší se Židé se často setkávali s nevraživostí. Treblinka se navíc nejevila jako přitažlivé téma, ačkoli jen z Terezína tam v září a říjnu 1942 přijelo deset transportů s 18 000 lidmi. Problematické bylo patrně i Glazarovo líčení ukrajinských wachmanů a polských Židů, potažmo Poláků.
Třeba treblinský uprchlík Jankiel Wiernik (1889–1972) vydal svoji knihu Rok w Treblince v roce 1944 v podstatě jako samizdat v polském podzemí, v květnu 1944 byla propašována kurýrem polského hnutí odporu do Londýna, kde byla přeložena do angličtiny a jidiš, na konci roku 1944 vyšla ve Spojených státech a Palestině jako vůbec první publikace očitého svědka Treblinky. Jiný uprchlý vězeň, Samuel Willenberg (1923–2016), měl podobný zážitek jako Glazar – ani jeho vyprávění po válce nikoho v Polsku ani v Izraeli nezajímalo, lidé měli jiné starosti a některým Polákům možná nebylo „po chuti“. […] Pod vlivem sovětského antisemitismu a antisionismu se v zemích východního bloku změnil náhled na druhoválečné dění – nekomunistický odboj byl z narativu vyloučen, oběti nebyli Židé, kteří měli být zneviditelněni, ale prostě Slované. Tento ideologický výklad minulosti v Polsku vedl také k pseudovědeckým výkladům povstání v Treblince, které si postupně přivlastnila Zemská armáda (srov. práci M. Wójcika).
Během prvních tří poválečných let Glazar vystudoval Vysokou školu hospodářských věd, podnikl studijní cesty do Británie a Francie a získal zaměstnání v Koospolu, družstevním podniku pro zahraniční obchod se zemědělskými produkty. V padesátých letech krátce působil jako dělník v Poldině huti a Vagónce Tatra Smíchov, v letech 1953–1964 ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nato v nově ustaveném Kabinetu teorie architektury a tvorby životního prostředí ČSAV. Z jeho života však Treblinka nezmizela. V roce 1957 ji navštívil při služební cestě do Varšavy – doposud tam ze země trčely kosti a lokalita stále lákala hledače cenností. Už za války se kolem Treblinky utvořil černý trh, do něhož byli zapojeni i polští civilisté, a plenění pokračovalo i po zániku tábora […]. Tamější monumentální památník byl odhalen až v květnu 1964 za účasti tří desítek tisíc lidí, mezi nimiž byl jako jeden z přeživších i Glazar. Ač byl věnován židovským obětem, psalo se v tisku o treblinských obětech jako o 800 000 občanech evropských národů. […]
PRECIZNÍ SVĚDEK
V roce 1960 Glazar zareagoval na výzvu v tisku a přihlásil se jako někdejší vězeň Treblinky, aby svědčil při vyšetřování v Düsseldorfu proti zástupci velitele tábora Kurtu Franzovi a dalším příslušníkům tamějšího SS-Sonderkommanda. Své svědectví podal na výzvu Ústředního výboru Svazu protifašistických bojovníků nejprve v březnu 1960 pražskému lidovému soudu trestnímu, kde mimo jiné řekl: Události a veškeré dění v Treblince mám tak dobře v paměti jednak pro jejich hrůznost a také proto, že jsem si brzy po svém útěku dělal poznámky a po skončení války jsem vše podrobně zaznamenal. Svaz tuto výpověď postoupil do Düsseldorfu a odtud přišla žádost o nový výslech a konfrontaci přímo v Německé spolkové republice. Podle Glazarových slov se cesta z komunistického Československa k západoněmeckému soudu neobešla bez potíží – úřady váhaly s vystavením pasu a cestovní doložky. Teprve když se ukázalo, že nikdo jiný než on svědčit nemůže, mohl odjet, a to na přelomu srpna a září 1961. Nic při té příležitosti neponechal náhodě – po návratu v oficiální zprávě z cesty poznamenal: Osvědčilo se mně, že jsem se na výslech důkladně připravil, při výslechu nepoužíval žádných poznámek, a když jsem se na některé podrobnosti zcela jasně nepamatoval, tak jsem to přímo řekl. Předložil též seznam členů SS a svůj nákres celého vyhlazovacího tábora. Účastnil se i soudního procesu, kam byl předvolán 8. prosince 1964. Přítel Karel Unger setkání tváří v tvář s bývalými vězniteli odmítl a svědčil na dálku ve Spojených státech. Výpovědi přeživších byly o to důležitější, že mnozí obvinění tvrdili, že nic neprovedli, nebo jen plnili rozkazy nadřízených, nebo dokonce že se na povstání a útěku vězňů z Treblinky 2. srpna 1943 podíleli.
Ve druhé polovině šedesátých let rostl zájem o Glazarovy vzpomínky i v rodné zemi. Pro Československý rozhlas přichystal v roce 1964 vyprávění o Treblince, o rok později vystoupil v pořadu „Co stojí život“ (připravil Jiří Šebánek). Po celý rok 1967 vycházely v časopise Mezinárodní politika na pokračování části Glazarova rukopisu s názvem Tam končil život. Současně byl v březnu 1967 v São Paulu zatčen někdejší velitel tábora Treblinka Franz Stangl. V interview, které následně Glazar poskytl publicistovi Romanu Cílkovi, reagoval rozhodně: Ano. Chci svědčit proti Stanglovi! (Hlas revoluce, č. 6/1967). Do Německa znovu odjel vypovídat v listopadu 1967. I tentokrát byl považován za klíčovou osobu.
[…]
Glazar, který paradoxně na publikaci svého díla stále čekal, se ještě v roce 1968 z Prahy vymezil proti knize Jeana-Françoise Steinera Treblinka: la révolte d’un camp d’extermination (1966; Treblinka. Historie vzpoury ve vyhlazovacím táboře), a to v dopise adresovaném 29. června 1968 Jad Vašem v Izraeli; přiložil i otevřený dopis autorovi. Stěžoval si, že zatímco očitým svědkům bylo doposud dáno jen málo prostoru na Treblinku upozornit, Steinerovi se v osmadvaceti letech povedlo vydat o Treblince bestseller. Čtení této knihy bylo pro něj strašlivým šokem. Většina uvedených informací byla podle něj zavádějící, Steiner se nechal unést fantazií a ve výsledku tématu spíše uškodil. Nemohl mu upřít pouze jedinou věc: nasměroval pozornost uspěchaného světa k téměř zapomenuté Treblince. Připomínkování nejrůznější odborných, literárních či audiovizuálních děl se Glazar kontinuálně věnoval i v dalších desetiletích.
DÁT SVĚTU VĚDĚT…
V březnu 1969 Glazar s manželkou a dvěma dětmi uprchl z Československa […] do Švýcarska, kde posléze získal občanství i domovské právo. Odvezl si i jeden strojopis svého textu. V nepřítomnosti ho československé státní úřady v březnu 1974 odsoudily za opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a propadnutí majetku. Odchod do exilu přitom Glazar zvažoval již na podzim 1949, kdy si prostřednictvím mezinárodní organizace American Jewish Joint Distribution Comittee vyřizoval víza pro vystěhování do Bolívie pro sebe, manželku a maminku, a to za pomoci někdejšího přítele z Treblinky Karla Ungera, za nímž měl přijet do La Pazu, kde měl přislíbeno zaměstnání. Tehdejší odjezd se nakonec neuskutečnil, „zadrátovanou“ zemi Glazar opustil až o bezmála dvacet let později.
K soudu s Franzem Stanglem v roce 1970 tedy odjížděl do Düsseldorfu ze Švýcarska. Stangl byl odsouzen na doživotí, nicméně zakrátko zemřel. Anglické novinářce maďarského původu Gittě Serenyové se s ním ještě předtím podařilo natočit více než sedmdesát hodin rozhovorů. Ve snaze pochopit Stanglovo chování pátrala po dalších svědcích po celém světě. Roku 1972 navštívila ve Švýcarsku také Richarda Glazara. […]
O poznání symboličtěji přistoupil k zaznamenání Glazarova příběhu francouzský režisér Claude Lanzmann na jaře 1979, který ho zpracoval pro svůj devítihodinový umělecko-dokumentární film Šoa: lidé, kteří překročili hranici mezi životem a smrtí, zde líčí své příběhy, jejichž prostřednictvím znovuožívají zasutá traumata. Lanzmann nasnímal Glazara mimo jiné na balkoně basilejského hotelu, kde jeho silueta s mostem v pozadí připomíná ikonickou fotku Theodora Herzla, vyfotografovanou zřejmě na tomtéž místě počátkem století. V Československu se do roku 1989 Šoa promítalo pouze na tajných bytových projekcích. Jeho knižní podobu vydala samostatně v roce 1988 samizdatová Edice Expedice v překladu Anny Lorenzové a redakci Tomáše Vrby.
[…]
Vlastním autorským zadostiučiněním bylo pro Richarda Glazara nejprve zkrácené německé vydání knihy Die Falle mit dem grünen Zaun. Überleben in Treblinka (1992, 2002, 2008; překlad tohoto vydání do angličtiny 1995, do ruštiny 2002 a do polštiny 2011) a konečně v roce 1994 po půl století publikačního zpoždění české vydání knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (eds. Milena Janišová, Marie Jirásková; 2. vyd. 2007, 3. vyd. 2012; překlad do nizozemštiny 2016). Kniha dosáhla velkého ohlasu jak u kritiky, tak u čtenářů, a její autor se v té době aktivně účastnil veřejného života, mnoha besed či přednášek a angažoval se v různých otázkách, například v srpnu 1994 se zapojil do vzrušené diskuse ohledně nového zákona o rasismu, když do švýcarského listu Basler Zeitung napsal, že by všem rasistům a popíračům holokaustu před hlasováním doporučil nejdříve podstoupit onu proceduru, o které tvrdí, že vedla jen k odvšivení.
Richard Glazar zasvětil svůj život splnění cíle, který si vytyčil po útěku z tábora, dát světu vědět. Přesnost jeho vyjádření, například u soudních procesů, a jeho zápolení o autentičnost treblinské historie, byly vyjádřením vědomé celoživotní odpovědnosti a závazku, poněvadž jeho hlas nebyl jen hlasem jednoho z desítek přeživších, ale i hlasem statisíců obětí Treblinky. Nedlouho po udělení Řádu T. G. Masaryka III. třídy a krátce po smrti své ženy Zdenky, jež ho od sňatku v roce 1949 trvale provázela a podporovala, 20. prosince 1997 svůj život dobrovolně ukončil.