Když v létě 1972 usedali za šachovnici v Reykjavíku stávající mistr světa Boris Spasskij a jeho vyzyvatel Bobby Fischer, zajímalo publikum jediné: Ukončí Fischer čtvrt století trvající nadvládu Sovětů nad prostorem 64 polí? Přestože jsou šachy silně individuální sport a přestože i mnohá západní média, například britský Guardian, vyjadřovaly sympatie k osobnostním rysům Borise Spasského, o něho samotného tu vlastně vůbec nešlo. Zápas byl vnímán jako souboj jednoho poněkud výstředního amerického génia proti téměř neporazitelné sovětské šachové škole.
Je historickým paradoxem, že tím, kdo reprezentoval SSSR v tomto souboji „Západu proti Východu“, byl zrovna Boris Spasskij. Hráč, kterému sovětské vedení vyčítalo přílišný individualismus. Člověk, který sám sebe označuje za monarchistu, který v mládí uvažoval o dráze pravoslavného kněze a na kterého mnozí naši tehdejší reprezentanti vzpomínají v dobrém pro jeho gesto solidarity s okupovaným Československem na olympiádě ve švýcarském Luganu na podzim 1968. V tomto směru tedy sovětská propaganda na Západě zvítězila […].
I díky úspěšnému působení sovětské propagandy získala během studené války světová veřejnost dojem, že šachy jsou po celá staletí nedílnou součástí ruské, respektive sovětské kulturní tradice a že v této hře Rusové a Sověti excelovali odjakživa. Tak tomu ale rozhodně nebylo. Počátkem dvacátých let bylo v SSSR jen pár stovek organizovaných šachistů, téměř výhradně v největších městech. […] Jak se tedy stalo, že Sovětský svaz naplnil své heslo dohnat a předehnat zrovna v královské hře?
RUSKÁ TRADICE?
Šachy skutečně měly v carském Rusku jistou tradici. Jeho hráči patřili k těm nejsilnějším na světě, ovšem o nějaké lidové zábavě nemůže být řeč. Stejně jako jinde v Evropě šlo na přelomu 19. a 20. století o zábavu městského obyvatelstva, a to navíc nijak závratně rozšířenou – například v Petrohradě bylo v roce 1917 registrováno 200 organizovaných šachistů. Navíc mnozí nejlepší předrevoluční šachisté hrající pod vlajkou ruské říše nebyli Rusové. Aaron Nimcovič byl rodák z Rigy, Akiba Rubinstein a David Janowski žili na územích, která po rižském míru připadla Polsku. (A všichni tři pocházeli z židovských rodin.) […]
Jestliže carské Rusko patřilo na šachové mapě světa k zemím, s jejichž hráči se v elitních turnajích musí počítat, nově vzniklý Sovětský svaz byl v polovině dvacátých let šachovým trpaslíkem. Nemělo to tak ale zůstat na dlouho. Šachům se totiž dostalo velké podpory shora. Stály za ní dvě významné osobnosti bolševické strany: Alexandr Iljin-Ženevský a Nikolaj Krylenko. První jmenovaný byl dosti silným hráčem a zasadil se zejména o to, že během občanské války a počátkem dvacátých let šachový život uprostřed kolabující ekonomiky zcela neutichnul. Zásadnější roli ale sehrál Krylenko, ve třicátých letech lidový komisař spravedlnosti a vrchní státní žalobce, teoretik „socialistické zákonnosti“ a spolupachatel stalinských zrůdností, který se nakonec sám v roce 1938 stal obětí vykonstruovaného procesu.
ŠACHOVÁ HOREČKA
Krylenko byl vrchním velitelem sovětského šachu od roku 1924, kdy sloučil pod své vedení moskevskou a petrohradskou šachovou organizaci.
[…]
Za tímto růstem popularity šachu stálo období nazývané jako šachová horečka, kterou vyvolal I. Mezinárodní turnaj v Moskvě koncem roku 1925. Krylenko ho uspořádal plně na náklady státu, turnaj trval měsíc a účastnila se ho celá tehdejší světová špička s výjimkou emigranta Aljechina. Deník Pravda o turnaji téměř denně přinášel obsáhlé zprávy včetně záznamu vybraných partií a opakovaně doporučoval, aby se na něj přijeli podívat dělníci a zástupci odborů; jejich nadřízené pak redaktoři vyzývali, aby je uvolnili ze zaměstnání. Kapacita 1500 diváckých míst v Domě sovětů byla pravidelně vyčerpána, stovky lidí se tlačily v okolních ulicích.
Od té doby zájem o šachy v SSSR setrvale sílil. A velmi rychle si skutečně našly cestu k obyčejným lidem. Šachové kroužky začaly vznikat i v menších městech a na pracovištích (včetně továren) a probíhaly pravidelné domácí turnaje různých úrovní. SSSR byl také prvním, kdo začal zakládat i dětské kroužky – do té doby byly považovány šachy za zábavu vhodnou jen pro dospělé. […]
Za rostoucí popularitou královské hry určitě stál i fakt, že šlo o zábavu provozovatelnou i v geografických či socioekonomických podmínkách tehdejšího SSSR: šachovnice s figurkami nebyla drahá na pořízení, ve stísněných komunálních bytech nezabrala příliš místa, hrát se dalo korespondenčně. „Trénovat“ mohl každý sám nebo v malé skupince s pomocí šachových časopisů. Na turnaj v roce 1925 (a znovu na podobný moskevských turnaj o deset let později) se podařilo přilákat hráče od Mexika po Československo, což mezi domácím publikem prahnoucím po jakékoliv „exotice“ samozřejmě také zvýšilo zájem o hru.
Naprosto klíčové ale bylo, že se proti šachu nepostavilo vedení bolševiků, Krylenko a další pohlaváři ho naopak podpořily. Profesionální sport byl totiž jinak v prvních letech v SSSR z ideologických důvodů odmítnut a na místo něho se propagovala fizkultura, která měla spíše než soutěživost mezi jednotlivci rozvíjet kvality nového sovětského člověka. […]
Často se také jako velký podporovatel šachu zmiňuje V. I. Lenin, který byl zřejmě sám poměrně silným hráčem, i když oficiálních turnajů se neúčastnil. Ve skutečnosti ale žádné historické prameny nenasvědčují tomu, že by se v podpoře šachu jakkoliv osobně angažoval a i jeho citát Šachy jsou gymnastikou rozumu je podle některých historiků spíše vymyšlený sovětskými propagandisty, v jeho sebraných spisech ho nenajdeme. Nicméně fakt, že Leninův zájem o šachy byl obecně znám Stalinovi i níže postaveným bolševikům, mohl sehrát významnou roli v jejich rozhodování, zda rozvoj královské hry v SSSR podpořit.
ZA MEZINÁRODNÍ ÚSPĚCHY
Je tu ještě jeden důvod, proč šachisté měli možnost uspořádat si v Moskvě dva mezinárodní turnaje, zatímco ostatní sportovci ne. Oficiální socialistická rétorika sice soupeření odmítala, ale ve skutečnosti si bolševici včetně Stalina byli dobře vědomi propagandistického potenciálu sportu. Jenže ten bylo možné využít jen v těch disciplínách, kde měl SSSR šanci sportovce z „buržoazních“ zemí porazit. A to byly díky své předrevoluční tradici jen šachy a rychlobruslení.
Dosáhnout úspěchů na mezinárodní scéně tedy bylo zcela jistě od počátku i cílem Krylenka a jeho spolupracovníků. Čáru přes rozpočet jim ale udělal odchod domácí špičky (poslední emigroval Bogoljubov v roce 1926). Koncem dvacátých let proto stanovil Krylenko cíl vychovat mladou generaci šachistů. Za tímto účelem využil právě probíhající celosvazovou kampaň proti domýšlivosti a šampiónství ve sportu, kdy se na předrevoluční mistry neútočilo jen slovně, ale i různými úpravami pravidel, které měly oslabit jejich favorizované postavení na turnajích.
Když v roce 1933 vyhrál mistrovství světa nejsilnější zástupce nové generace Michail Botvinnik, označil to tehdejší tisk za vítězství mladých sil. Po Botvinnikově úspěchu na II. Mezinárodním turnaji v Moskvě se politické vedení šachistů odhodlalo k zásadnímu kroku – vyslat svého zástupce na vrcholné turnaje v zahraničí. Rozhodnutí to určitě nebylo snadné, z jiných sportovních disciplín, například od rychlobruslařů, bylo známo, že sportovní neúspěch s sebou v sovětských poměrech nese fatální politické důsledky. A Botvinnikův mezinárodní křest na turnaji v Hastingsu v roce 1934 nedopadl zrovna dobře. […]
Když v roce 1938 Krylenko upadl v nemilost, ztratili šachisté vlivného patrona, což se podepsalo i na jejich materiálním zabezpečení. Spolu s nastupující válkou to znamenalo zásadní utlumení šachového života v zemi. Ale rozjetý vlak už se nezastavil – hra zůstala populární v různých koutech SSSR mezi lidmi různých profesí i společenského postavení. Tento trend vyvrcholil po druhé světové válce – ostatně v roce 1949 už bylo v SSSR půl milionu organizovaných šachistů.
JAK PŘEDEHNALI ZÁPAD
Po skončení druhé světové války řešili fanoušci šachu jediné: kdo získá právo vyzvat k souboji o titul mistra světa stávajícího šampiona Alexandra Aljechina? A Sovětský svaz najednou neměl jednoho, ale hned tři kandidáty na souboj. Obsazením Pobaltí se totiž stal sovětským občanem estonský velmistr Paul Keres. A během války utekl před nacisty do Moskvy a získal občanství československý hráč Salo Flohr. Oba byli koncem třicátých let světovou šachovou organizací určeni jako vyzyvatelé Aljechina, ale kvůli válce ani k jednomu ze zápasů nakonec nedošlo.
Salo Flohr záhy vypadl ze hry. […]
Paul Keres byl ale na vrcholu sil. Během války se úspěšně účastnil nejprve sovětských šampionátů a po vstupu Němců do Pobaltí naopak sbíral medaile na turnajích pořádaných nacisty. Po roce 1945 se ale dostal do politicky nebezpečné situace, a přestože výkonnostně mohl být považován za sovětskou jedničku nebo dvojku, nedostal se v roce 1945 do týmu pro distanční zápas SSSR versus USA. Plně se na scénu vrátil až v roce 1946, čemuž předcházel jeho sebekritický dopis Molotovovi s prosbou o rozhřešení. Pod jak velkým tlakem sovětských bezpečnostních orgánů v těchto letech byl kvůli své kolaboraci s nacisty (tj. účasti na jimi pořádaných turnajích), není známo, byl zajisté vyslýchán a přišel o majetek, ale zda mu bylo například vyhrožováno nejvyššími tresty, nevíme. Spekuluje se také o tom, zda musel výměnou za amnestii uvolnit cestu Botvinnikovi a například úmyslně prohrávat, ani o tom ale neexistují přesvědčivé důkazy; spíše podobně jako u Flohra jeho výkony klesly pod tíhou těžké osobní situace.
Favoritem sovětských funkcionářů byl samozřejmě Botvinnik. Ovšem zůstávala tu ještě ideologická otázka, zda může sovětský hráč vůbec nastoupit proti Alexandru Aljechinovi. Za prvé Aljechin byl ruský šlechtic a emigrant. A za druhé, stejně jako Keres za války hrál v turnajích pořádaných nacisty (po emigraci se usadil ve Francii). O jeho kolaboraci nadto existoval písemný důkaz – článek „Židovský a árijský šach“, který pod jeho jménem vyšel v roce 1941 v německém tisku. Článek nesl podtitul „Psychologický výzkum založený na zkušenostech šachisty ukazuje nedostatek odvahy a tvůrčích schopností u Židů“. […]
Po dlouhých diskusích nakonec v únoru 1945 Oddělení agitace a propagandy ÚV VKS(b) rozhodlo, že Botvinnik může navzdory těmto problémům Aljechina na souboj vyzvat. Avšak než se stihl zápas uskutečnit, Alexandr Aljechin v březnu 1946 nečekaně zemřel. O novém mistru světa se rozhodlo v turnaji, kam světová šachová federace pozvala šest hráčů, z toho tři zástupce SSSR, kteří také obsadili první tři místa v pořadí Botvinnik, Smyslov a Keres.
Vstup SSSR na mezinárodní scénu po druhé světové válce tak byl vskutku grandiózní: roku 1948 světový titul pro Botvinnika, roku 1950 se stala mistryní světa Ljudmila Ruděnková, o dva roky později zvítězil tým SSSR na Šachové olympiádě a v roce 1957 na Šachové olympiádě žen. Tyto velkolepé úspěchy jsou o to pozoruhodnější, že nebyly důsledkem dlouhé šachové tradice od Vladisvostoku po Kyjev, jak se snažila tvrdit sovětská propaganda. Byly výsledkem úsilí poměrně malé hrstky lidí v čele s Krylenkem během dvacátých a třicátých let, která se po druhé světové válce zúročila i na mezinárodním poli.