Rozlehlé pláně Velké uherské nížiny byly v 19. století domovem nespočtu jedinců, kteří se, ať už z bídy, nebo jiných pohnutek, uchylovali ke kriminální činnosti nejrůznějšího druhu. Většina z nich zapadla v prachu dějin, jedno jméno však dodnes představuje nedílnou součást maďarské historické paměti a kultury.
Nenapravitelný psanec Rózsa Sándor (1813–1878) se již za svého života stal fenoménem, a to dokonce daleko za hranicemi Uher. Avšak zatímco v lidových písních a romantizující literatuře je vykreslen jako bojovník proti bezpráví, dobové vyšetřovací spisy jej staví do poněkud odlišného světla. Jaký tedy doopravdy byl život a osobnost „krále zbojníků“?
ZLOČINCEM OD MLÁDÍ
Rózsa Sándor se narodil 10. července 1813 na chudé usedlosti poblíž Segedína. Neexistují doklady o tom, že by kdy chodil do školy, což by ostatně korespondovalo s jeho celoživotní negramotností. Podobně jako značná část jihouherských pastevců se i Sándorův otec András často uchyloval ke krádežím koní. To se mu nakonec stalo osudným – dle některých pramenů byl oběšen, jiné zdroje se kloní k zastřelení. V každém případě měla tato rodinná tradice na Sándora neblahý vliv a již v mladém věku jej přivedla na scestí. […]
Rózsa shromáždil skupinu beťárů (tradiční označení zbojníků, původně pastevců skotu) a nastoupil na dráhu psance. Dopouštěli se především krádeží dobytka, avšak po nějakém čase začaly přicházet zprávy o vraždách – v roce 1838 měl vůdce bandy nedaleko Csongrádu usmrtit dva vojáky, další mordy následovaly. Přestože Rózsa dovedl stále intenzivnějšímu pronásledování ze strany úřadů úspěšně unikat a nejeden obyvatel uherských rovin mu poskytl zázemí, s každým dalším zločinem cítil, že se smyčka kolem něj stahuje. Unaven neustálým skrýváním proto roku 1845 požádal císaře Ferdinanda o milost, jež mu ale na základě zamítavého vyjádření města Segedína nebyla udělena. Další reálná možnost rezignovat na dráhu zločince se Rózsovi naskytla o tři roky později, kdy jeho další žádosti o amnestii vyhověl samotný vůdce maďarského boje za nezávislost Lajos Kossuth, nicméně pod podmínkou, že zbojník sestaví vojenský oddíl bojující proti srbským povstalcům. Rózsa nabídku přijal a seskupil zhruba 150 mužů. […]
Nedlouho poté se Rózsa oženil s Katou Bodó (vzhledem k absenci úředního záznamu se však zřejmě jednalo o manželství neplatné) a nějakou dobu žil spořádaně jako pastevec. Netrvalo ale dlouho a opět se ocitl mimo zákon, když v listopadu 1849, tři měsíce po porážce revoluce, zastřelil rakouského verbíře. Úřady po něm vyhlásily rozsáhlé pátrání, Rózsa však zdárně unikal. Úspěch nepřinesla ani odměna vypsaná v březnu 1853 na jeho hlavu, jež činila neuvěřitelných 25 000 rakouských zlatých. Štěstí, které Rózsovi tolik let přálo, jej ale opustilo v květnu 1857. V blízkosti usedlosti sedláka Pála Katony tehdy lovili dva muži. Jeden z nich vystřelil na zajíce, ten uprchl do pšenice. Lovec jej začal pronásledovat, až se dostal na místo, kde mezi klasy zahlédl cosi černého. V domnění, že se jedná o zvíře, sejmul z ramene pušku a zamířil. V tu chvíli seznal, že se mýlil, neboť z místa se ozval výstřel a vyběhl muž. Jiná verze hovoří o tom, že lovec Rózsu poznal a záměrně na něj vystřelil, což zbojník opětoval. Poté se Rózsa odebral ke Katonovi, jehož nařkl ze zrady a začal se s ním rvát. Když Katonu zasáhl výstřel, vrhla se na Rózsu hospodářova žena, která jej udeřila sekerou do hlavy tak prudce, že padl k zemi. Následně byl za pomoci sousedů svázán a předán do rukou spravedlnosti. Rozsudek, který soud vynesl o necelé dva roky později, zněl neúprosně: smrt provazem. Císař František Josef I. mu však trest změnil na doživotní žalář. […]
Volba Kufsteinu rozhodně nebyla nahodilá. Ve třinácti celách masivní věže bylo vězněno od konce 18. století značné množství mužů maďarské národnosti, kteří si zde odpykávali trest především z politických příčin. Přestože Rózsu jako politického vězně označit nelze, jeho internace na Kufsteinu svědčí o tom, že se tento zbojník těšil zcela odlišnému postavení než ostatní kriminální živly uherské části monarchie.
O Rózsově pobytu v nejvyšší části pevnosti se nám dochovalo poměrně dost podrobností. Za to vděčíme vedení věznice, které – vědomo si proslulosti tohoto trestance za hranicemi jeho domoviny – umožňovalo veřejnosti pohlédnout přes mříže do očí živoucí legendě, přestože zbojník žádal o to, aby jej nikdo neobtěžoval. Mnozí z příchozích zvědavců zároveň pracovali pro tisk a své dojmy si nenechali pro sebe. Dle svědectví trávil Rózsa většinu času na dřevěné pryčně a ve značně sklíčeném rozpoložení. Na náladě mu nepřidával ani pohled z okna jeho cely na nádherná panoramata historického města plného života, ani řetězy, jimiž byl přikován. Jedinou radostí mu byly doutníky nebo tabák do dýmky, které dostával od některých všetečných návštěvníků. Ačkoliv mohl jednou denně na hodinu vyjít ven, málokdy této možnosti využil.
Pohroužen do svých myšlenek a tabákového dýmu strávil Rózsa na Kufsteinu šest let. Roku 1865 totiž císař vězení zrušil a Rózsa se, stejně jako ostatní vězni, musel stěhovat. Shodou okolností byl přesunut do českých zemí. V září byl dopraven do Prahy, odkud putoval do terezínské pevnosti. […] Úsměvná, či lépe řečeno poněkud absurdní epizoda z doby po Rózsově propuštění: při návštěvě Budína osobně poděkoval ministerskému předsedovi Andrássymu a požádal jej o to, aby byl jmenován policejním komisařem v domovské csongrádské župě. Hrabě jeho žádosti nevyhověl, mnozí však mohli nabýt dojmu, že sedmiletý pobyt za mřížemi Rózsovu povahu přece jen zčásti napravil a že zbojník na svoji někdejší činnost rezignoval. Nicméně státní moc záhy zjistila, že opak je pravdou a že Rózsovo propuštění nebylo správným krokem.
LAPEN HRABĚTEM RÁDAYM
Nedlouho po propuštění již noviny celé monarchie referovaly o dalších zločinech, jichž se nenapravitelný Sándor se svou bandou dopouští. Kromě přepadů poštovních dostavníků a kočárů se kriminálníci přizpůsobili technickému pokroku, který v dané době pozvolna pronikal i do Uher – po vzoru banditů z Divokého západu začali maďarští zbojníci přepadat celé vlaky (poprvé v prosinci 1868). Přestože akce plánoval a vedl Ferenc Csonka, sláva tradičně připadla Rózsovi, který se díky těmto činům stal známým doslova po celém světě. Zatímco maďarský venkov hodnotil tyto aktivity až na výjimky kladně, úřady na ně pohlížely jinou optikou, tím spíše, že se ke zbojnictví uchylovalo stále více osob a situace se stávala neudržitelnou. Aby státní moc učinila řádění lupičských band v okolí Segedína konečně přítrž, povolala roku 1869 do těchto končin hraběte Gedeona Rádayho (1829–1901), jenž byl jmenován královským komisařem. Mezi šedesáti osobami, které záhy po nástupu do funkce dal zatknout, byl pochopitelně i Rózsa, jenž byl ihned podroben intenzivnímu výslechu.
Rádayův způsob práce již od počátku vyvolával značné kontroverze. Za dva roky zatkl více než dva tisíce lidí a na veřejnost pronikaly zprávy o nelidských podmínkách segedínského vězení. Podle záznamů za mřížemi zemřelo (ať už vlastní rukou, či z jiných příčin) neuvěřitelných 41,3% vězňů, kteří byli zatčeni hned v prvním roce Rádayho pronásledování. […] Jisté však je, že v případě Rózsy přinesly specifické metody ovoce – slavný zbojník sice více jak půldruhého roku zapíral, nakonec ale učinil doznání. Existuje řada hypotéz, jakým způsobem se jej podařilo zlomit. Všechny jsou však zajedno v tom, že tohoto výsledku hrabě docílil kombinací lstivosti, účinného psychologického nátlaku a přirozené autority. Vysokou mohutnou postavou a tvrdým vystupováním dokázal vyvolat strach dokonce i u tak ostříleného bandity, jakým byl Rózsa. Ten ostatně dle pramenů později přiznal, že by se nedal zlomit, nebýt těch Rádayho strašlivých očí, čímž legendárnímu vyšetřovateli v podstatě přisoudil i schopnosti hypnotické. Tu již nemohl jsem vzdorovati a musel jsem mu vše říci, co ode mne věděti chtěl, vzpomínal později zbojník.
V prosinci 1872 stanul Rózsa se svými druhy před soudem. Čelil obvinění ze 156 loupeží, 69 přepadení, několika vražd a 200 jiných zločinů. Po více jak třech týdnech vynesl soudce rozsudek: doživotní žalář. S tímto mírným trestem však prokurátor nesouhlasil a na jeho odvolání se konal soud druhý. […]
STRÝČEK, LEGENDA A SKUTEČNOST
Když Rózsa opustil samovazbu, byl nucen zvolit si nějaké zaměstnání, aby ve vězení nezahálel. Se zjevnou nechutí nakonec přistoupil na to, že se stane krejčím. Jak později vzpomínal někdejší hlavní strážný Károly Szabó, Rózsa pracoval v místnosti spolu s dalšími odsouzenými, kontakt ale navázal s málokým. Když se jej ptali, proč se straní, hrdě prohlásil: Se zloději slepic a darebáky nemluvím. Jsem Rózsa Sándor!
Tato vzpomínka zazněla v článku novináře Jánose Gabányiho z roku 1930, který představuje neocenitelný zdroj nejen pro bádání nad posledními lety zbojníka, ale i pro studium jeho povahy. Přestože Rózsa ani s věkem neztratil svou pověstnou loupežnickou pýchu a pocit jakési nadřazenosti nad ostatními kriminálníky, Szabó i další vysloužilí dozorci na něj vzpomínali pouze v dobrém. V jejich paměti zůstal obraz nanejvýš ukázněného, a dokonce zdvořilého vězně, který zručně a svědomitě odváděl svěřenou práci. Žalářníky, kteří mu neřekli jinak než Sándor bácsi, tedy strýček Sándor, pak stárnoucí zbojník ohromoval tím, že dokázal poznat blížící se bouři či déšť i několik hodin dopředu, přestože na nebi nebyl jediný mráček. Pověst o jeho fenomenálních meteorologických schopnostech se záhy rozkřikla i za zdmi věznice a za Rózsou pak pravidelně dojížděli sedláci z okolí, aby se dozvěděli, jaké počasí bude v následujících dnech. Když zrovna nepřijímal návštěvy (často i velice vzácné) nebo nepracoval, láskyplně se staral o holuby, kteří mu prý zobali z ruky. Jeho poslední léta tak v mnohém připomínají podzim života českého nejslavnějšího loupežníka Václava Babinského, jenž dožil u sester boromejek v Řepích.
Přestože se v tisku vyskytly zprávy o Rózsově útěku, szamosujvárské vězení již neopustil. Zemřel 22. listopadu 1878 na tuberkulózu. […]
Ačkoliv Rózsa nebyl zdaleka jediný, kdo v průběhu 19. století olupoval uherské počestné občany, ani jeden z maďarských beťárů se s ním v proslulosti nemůže měřit. Rózsa Sándor se již za života stal legendou. V očích nuzného maďarského venkova byl hrdinou bojujícím proti pánům a ochraňujícím chudé, což se samozřejmě neslučovalo s realitou (měl na svědomí prý až třicet lidských životů). Lidé si domýšleli, vymýšleli či naopak záměrně zamlčovali jeho zločiny, přeháněli v líčení jeho skutků (např. že v přestrojení za rakouského generála osvobodil v mukačevské pevnosti 500 vězňů). Stal se ústředním motivem řady písní a lidová imaginace mu – plně v duchu definice zbojníka, jak ji vymezuje etnolog Adam Votruba – přisuzovala i nadpřirozené schopnosti. Například jej nemohla zasáhnout kulka, neboť se prý narodil v plodovém obalu, což dle lidové tradice přináší štěstí a daný jedinec bývá nadán mimořádnými schopnostmi. Na renomé pak Rózsovi přidala i účast v revoluci 1848, díky níž žil v paměti lidu jako Kossuthův přítel, což byla jedna z největších poct, jaké se Maďarovi mohlo dostat. Příčiny této idealizace lze hledat v logické potřebě chudého obyvatelstva vytvořit si mytického sjednavatele sociální spravedlnosti, a to i přes strach, který zbojník prokazatelně vzbuzoval, i za cenu popření reality. Zároveň se zde promítá fascinace zločinem, fenomén starý jako lidstvo samo. V každém případě byla Rózsova osoba postupně obalena tak silnou vrstvou mýtu, že je dodnes téměř nemožné oddělit skutečnost od fikce.
Stejně jako Rózsův život je složitá i jeho osobnost. Přestože u něj spatřujeme tendence opustit dráhu zločince, jeho sklony ke kriminální činnosti mají až patologický charakter – nebyl schopen dlouhodobě dodržovat zákon. Na jedné straně máme co do činění se silným egoistou s prvky narcismu, který si byl dobře vědom své slávy a rád se na ni odvolával, na stranu druhou tu máme vzpomínky szamosujvárských žalářníků, kteří jej hodnotili jako nejslušnějšího a nejpokornějšího z vězňů. Rózsovy činy jsou morálně neomluvitelné, zároveň ale není divu, že si svým nesporným charismatem a důvtipem, s jakým dokázal ošálit orgány spravedlnosti, získával sympatie široké veřejnosti. Nevybledlé stuhy v národních barvách na jeho hrobě, každoroční festival na jeho počest, tklivé písně o okolnostech zatčení, ale i stohy vyšetřovacího materiálu jsou důkazem existence minimálně dvou Sándorů.