Dobývání nových hranic je důležité proto, že otevírá prostor, z nějž lze získávat nové laciné věci – a kde lze na lidech vynutit lacinou práci (...) Laciná je praktika, strategie a násilí, které mobilizují veškeré druhy práce – lidskou i zvířecí, botanickou i geologickou – za co možná minimální náhradu. Podle Raje Patela a Jasona W. Moora (Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí, přeložil Michal Jurza, Neklid, Praha 2020) je kapitalismus založen na tom, že s pomocí výmyslů jako rasa nebo národní stát upírá hodnotu planetě a zdrojům, devalvuje práci žen i kolonizovaných osob. Proto je tolik expanzivní a destruktivní, a proto věnuje takovou pozornost přeřazení „domorodců“ a žen ze sféry svobodných bytostí do zóny „přírody“. Jejich práci pak těží stejně jako nerosty... dokud nedojdou. V jednadvacátém století vykonává nucené práce víc lidí, než kolik bylo úhrnně přeplaveno přes Atlantik v rámci obchodu s otroky. (...) Pračky nezkrátily čas, který ženy stráví praním – jen zvýšily očekávání mužů ohledně toho, jak často jim ženy připraví čisté prádlo. A podobně. Psáno místy zkratkovitě, ale velmi účinně: V předkoloniálních dobách (...) si Austrálci obstarali dostatek jídla za necelých šest hodin denně – což je mnohem méně než režim dvanáctihodinového pracovního dne, který na ně uvalil kapitalismus, aby dosáhl v zásadě stejného výsledku. Odpor proti novému režimu byl přeložen do rasových pojmů jako „lenost“ a tento pohled nadále přetrvává: ve Spojených státech více než 30 procent bílých lidí považuje černé lidi za línější...
- mš -