V březnu 2012 zakoupila nadace The Pudil Family Foundation na pražské aukci za 13 650 000Kč jedno z ikonických děl meziválečné československé avantgardy, obraz Marie Čermínové řečené Toyen z roku 1926, nazvaný Potápěč (Le plongeur). Jakkoliv jeho cena ve srovnání s předchozí aukcí u Sotheby’s v Paříži, kde byl v prosinci 2010 vydražen za 600 750 eur, tedy přibližně za patnáct milionů Kč, o necelých deset procent poklesla, stále bezpečně zůstává mezi deseti nejdražšími autorčinými obrazy, které v posledních letech prošly veřejnými dražbami. Majitelé toto plátno poskytli jako dlouhodobou zápůjčku Národní galerii v Praze. Historici umění Lenka Bydžovská a Karel Srp identifikovali již před časem v článku „Neptun ve skafandru“ (Umění 3/2008) bez dalších technických podrobností jako ikonografickou předlohu obrazu skafandr firmy Neufeldt & Kuhnke, jehož fotografii otiskl roku 1925 časopis Die Koralle. Nejnověji zařadila v říjnu 2018 toto dílo v souvislosti s Aventinskou mansardou do své expozice První republika 1919–1938 kurátorka Anna Pravdová. Obraz však nemá jen uměleckohistorické konotace, ale souvisí i s dějinami veřejné agendy, s historií techniky a kupodivu i s vývojem znalostí fyziologie. Otázka jeho předobrazu je pak o něco složitější, než by se mohlo zdát.
HLEDÁNÍ SKAFANDRU
Potápěč vznikl v ateliéru Toyen a Jindřicha Štyrského na tehdejším pařížském předměstí Montrouge, kde jej autorka v říjnu 1926 rovněž poprvé vystavila. Koncem listopadu 1926 přenesli Štyrský a Toyen svou výstavu do tehdy módní Galerie d’Art contemporain, kde byl obraz k vidění do 10. prosince 1926. Při této příležitosti byl poprvé publikován v katalogu, kde figuroval pod číslem 46 a názvem Scaphandrier. Původní název plátna je výstižnější než dnešní Le plongeur, neboť toto označení se později vžilo spíše pro potápěče v akvalunzích než pro muže v nepraktických ochranných oděvech, kteří se pohybují chůzí po mořském dně. Ani skafandr na obraze ovšem není banální. […]
Po technické stránce se příběh Potápěče od Toyen začal odehrávat již v letech 1896–1906. Od konce čtyřicátých let 19. století se pro práce pod hladinou všeobecně rozšířily skafandry anglického konstruktéra německého původu Augusta Siebeho. Jejich charakteristická mosazná přilba s kruhovými průzory se stala ikonickou. […] V idealizované podobě tento typ potápěčského oděvu známe například z ilustrací k dílům Julese Vernea. Romantické představy o cestě do hlubin v Siebeho skafandru však nebyly na místě.
Pevná mosazná přilba zdánlivě naznačuje, že tento oděv chránil svého uživatele před tlakem vody. Skutečnost však byla jiná. Původní Siebeho skafandr, již opatřený zmíněnou přilbou, dokonce ani nezakrýval celé tělo potápěče. Sahal mu jen do pasu; přilba fungovala jako klasický potápěčský zvon, pouze zmenšený, individualizovaný a opatřený okénky. Textilní část původně vytvářela jen jakousi těsnící manžetu. Teprve nebezpečí, že potápěč na dně zakopne, upadne a překlopenou přilbu zaplaví voda, vedlo Siebeho k tomu, aby na přelomu třicátých a čtyřicátých let 19. století navrhl skafandr kryjící celou postavu potápěče a opatřený proslulými botami s olověnými podrážkami. Potápěč v něm dýchal stlačený vzduch o stejném tlaku, jaký měla okolní voda. […]
Siebeho skafandr fungoval obstojně do hloubky dvaceti až třiceti metrů, ale za touto hranicí se stával smrtelně nebezpečným. Po rychlém vynoření z větších hloubek zůstávali potápěči trvale ochrnutí, nebo umírali na záhadnou, takzvanou kesonovou nemoc. Jednalo se o embolii, způsobenou uvolňováním atmosférického dusíku, který se pod vysokým tlakem rozpouštěl v krvi. Při náhlém poklesu tlaku se dusík vracel do plynného skupenství v podobě bublinek v potápěčově krevním oběhu. Příčinu odhalil a mechanismus vzniku kesonové nemoci definitivně popsal fyziolog John Scott Haldane, který roku 1906 vydal první dekompresní tabulky, jimiž určil rychlost bezpečného vynořování potápěčů v měkkých oděvech z velkých hloubek. Tehdy se ukázalo, že absolutní fyziologická hranice pro ponor se stlačeným vzduchem leží přibližně v hloubce okolo jednoho sta metrů a v běžné praxi nanejvýš v hloubce okolo padesáti metrů. […]
Pokusů v tomto směru byla řada, ale vyřešit konstrukci dostatečně lehkou, aby byla schopná odolávat extrémnímu tlaku, a zároveň umožňovala potápěči samostatný pohyb, se podařilo až v letech 1906 až 1916 firmě Neufeldt & Kuhnke z Kielu. V září 1916 se její konstruktér Friedrich Gall pod úředním dohledem ponořil v Bodensee do hloubky 114 metrů, setrval v ní přes půl hodiny a poté byl během necelých dvou minut z této hloubky vytažen na hladinu živ a zdráv. Během ponoru ho s hladinou spojovalo jen nosné lano a telefonní kabel. Prázdný skafandr, později označovaný jako model 1916, vážil asi 380 kilogramů. S potápěčem, zásobou stlačeného vzduchu a další výbavou spouštěl jeřáb do vody celkem 475 kilogramů. […]
ROZTANČENÝ MODEL
Potápěčský oděv vyrobený z hliníku, oceli a pancéřového skla Friedrich Gall dále vyvíjel. Vnějškově se charakteristickým rysem modelů firmy po první světové válce stal bílý ochranný nátěr, kontrastující s šedým leštěným povrchem vnitřní části kloubů, jak se můžeme přesvědčit na exempláři zachovaném ve sbírkách Německého muzea v Mnichově (Deutsches Museum). Na rozdíl od Siebeho skafandru byly výtvory firmy Neufeldt & Kuhnke autonomní: potápěč si s sebou nesl zásobu stlačeného vzduchu v ocelových lahvích i baterie pro svítilny. Roku 1924 uvedla firma Typ VI, který byl v červnu téhož roku úspěšně vyzkoušen v hloubce 160 metrů. […]
Firma Neufeldt & Kuhnke potřebovala pro svůj výrobek reklamu. Chtěla se vyrovnat s neohrabaným vzhledem celého zařízení, který naznačoval, že pohybovat se v něm, či dokonce pracovat bude nesmírně obtížné. Patřila k významným inzerentům na německém trhu, a proto své výrobky dokázala úspěšně uplatnit v dubnu 1925 hned v prvním čísle nového měsíčníku Die Koralle, určeného všem přátelům přírody a techniky. Pro reklamní účely dala na přelomu let 1924/1925 pořídit i snímek „roztančeného“ skafandru Typ VI, uváděného také jako P-VI, kde písmeno P znamenalo Panzertaucher. Dynamická kompozice jednoho z doprovodných snímků článku Ludwiga Brühla o dobytí mořských hlubin inspirovala Jindřicha Štyrského a Toyen, kteří z dotyčné fotografie učinili téhož roku dominantní prvek obálky sborníku statí Jindřicha Honzla Roztočené jeviště. Jak ukázali Lenka Bydžovská a Karel Srp, stejnou fotografii téhož roku využil i László Moholy-Nagy v ilustrovaném scénáři nerealizovaného filmu Dynamika velkoměsta.
[…]
Jak vypadal tentýž skafandr v plně funkční podobě, tedy i s krytem instalací, vidíme například na záběrech z filmového týdeníku British Pathé z léta 1925, v němž se potápěč, familiárně nazývaný Jack, proměňuje v ponorku pro jednoho muže. Pohybových možností skafandru využil Jack pro filmovou kameru v maximálním rozsahu, ale gestu známého snímku se nepřiblížil ani náhodou. Stejného slovního spojení, totiž one man submarine, použil i anonymní autor článku v Popular Science Monthly. […]
OD ALUMINIA K NEOPRENU
S mírnou nadsázkou lze říct, že téměř každý ilustrovaný evropský či americký časopis přinesl na přelomu let 1925/1926 nějaký obrázek potápěčských oděvů firmy Neufeldt & Kuhnke. Příčinou byl nejen zájem výrobce, ale také aktivita pojišťoven a několik vraků, které vzbuzovaly zájem světové veřejnosti. Zejména tři případy tehdy budily pozornost čtenářů po celém světě. Prvním z nich byla Lusitania, torpédovaná německou ponorkou počátkem května 1915. Německá propaganda o ní tvrdila, že vezla munici, a proto prý bylo její potopení legitimní. Ověřit toto tvrzení bylo možné jenom sestupem k jejímu vraku. Druhý případ představoval parník Egypt, který se potopil 19. května 1922 s velkým nákladem zlata. Obětí třetí katastrofy se stala chlouba britské ponorkové flotily, ponorka M 1, která se potopila během zkoušek po srážce se švédskou obchodní lodí 12. listopadu 1925. V tomto případě se firma Neufeldt & Kuhnke pokusila o záchranu téměř sedmdesáti námořníků krátce po havárii. I když se tehdy nepodařilo ztroskotanou ponorku najít, úspěšné ponory potápěčů do hloubky více než sedmdesáti metrů na volném moři představovaly z hlediska vývoje technologií jednoznačný úspěch.
Všechny tři případy, typické tím, že podle dobových odhadů ležela potopená plavidla osmdesát až sto dvacet metrů hluboko, zmínil Edgar de Geoffroy v časopise L’Illustration ze dne 15. května 1926 v článku „Při hledání vraků na mořském dně“. Ilustrační doprovod téhož článku tvořil velký a kvalitní snímek skafandru firmy Neufeldt & Kuhnke s typovým označením P-7. Tento model již neměl kolem hlavy potápěče široký válcovitý věnec, který původně skrýval instalace, nyní zabudované dovnitř přilby samotné. V typické barevnosti pancéřových skafandrů firmy Neufeldt & Kuhnke jej se všemi charakteristickými detaily, počínaje tvarem přilby přes věnec láhví se stlačeným vzduchem kolem těla až po článkované paže, použila Toyen jako ústřední motiv svého obrazu Potápěč, který vznikl v řádu týdnů či měsíců po datu vydání de Geoffroyova článku v L’Illustration. Spojitost je nasnadě.
Vyřešení problému ponoru do velkých hloubek nakonec přinesli nikoliv konstruktéři, ale fyziologové. Shodou okolností právě roku 1925 zkusili Američané poprvé v dýchací směsi pro potápěče náhradit dusík heliem. […] Od konce třicátých let minulého století začalo nejprve americké a po něm i britské námořnictvo používat pro ponory do velkých hloubek dýchací směs kyslíku a helia, která umožnila potápěčům v klasických Siebeho skafandrech bezpečně překonat hranice, kam se dosud mohli vydat jen jejich kolegové ve výrobcích společnosti Neufeldt & Kuhnke. Po rekordním ponoru do hloubky 163 metry převzal potápěč Wilfred Bollard na palubě zajišťovacího člunu Reclaim 30. srpna 1948 vítěznou pochodeň od symbolicky naaranžovaného skafandru Neufeldt & Kuhnke, na jehož hrudi visela cedulka s nápisem Už jsem vyšel z módy.
Stejný princip, tedy dýchací směs, v níž je dusík nahrazen heliem, dnes používají potápěči v akvalunzích pro ponory do hloubek, kam se ani odvážní muži ve skafandrech Neufeldt & Kuhnke nemohli podívat. Přitom mají volnost pohybu, o jaké se někdejším potápěčům, skutečným scaphandriers, ani nesnilo. Složité, nákladné a neobratné pancéřové skafandry zmizely nejen z výbavy potápěčů, ale také ze stránek ilustrovaných časopisů. Romantiku objevování podmořských pokladů převzali plovoucí potápěči v neoprenových akvalunzích s ploutvemi. Působivý obraz Scaphandrier od Toyen tak zůstává nejen vzácným uměleckým dílem meziválečné československé avantgardy, ale také připomínkou časů, kdy se zdálo, že budoucnost hloubkového potápění je v obludných oblecích z hliníku s končetinami v podobě mechanických kloubů. Mechaničtí hrdinové hlubin ovšem nezmizeli beze stopy. Po mnoha desetiletích na jejich estetiku nejen z technických důvodů navázali konstruktéři antropomorfních robotů.