Jezdecká socha bývá v klasické tradici považována za syntézu sochařských dovedností a vždy platila za nejsložitější, ale také nejprestižnější úlohu, jaká mohla být tvůrci zadána. Od antických časů vyjadřovala plastická skupina jezdce na koni především moment vítězství a triumfu spojený s mimořádnými osobnostmi a událostmi. Proto zůstávaly jezdecké sochy po staletí vyhrazeny postavám bojovníků a bojovnic, vojevůdců, státníků a rytířských světců. Sochařská zpodobnění významných umělců a učenců, navazující na ikonografický typ formulovaný již v renesanci, naproti tomu z pochopitelných důvodů s koněm většinou nepočítala. Převládají postavy zachycené v klidu pomyslných pracoven a ateliérů, nejčastěji během tvůrčího procesu nebo ve stavu hlubokého zamyšlení. České sochařství 19. století se však může vykázat pozoruhodnou výjimkou z tohoto pravidla.
...