Annus horribilis 2020 přibrzdil rozmach civilizace a zdůraznil propojenost přelidněné planety. V pandemii překrývající i běsy terorismu a migrace ustoupily do pozadí mediální pozornosti jiné hrozby, které tím ovšem neztratily svůj potenciál. Damoklův meč visí nad celým lidstvem v podobě stále příkřejší nerovnosti mezi světovým Severem a Jihem. Přetopeným kotlem, z něhož hrozí ponížení explodovat, se stala Afrika, a to šedesát let po dobytí vrcholu kontinentální dekolonizace.
PŘÍLIŠ RYCHLÉ OSVOBOZENÍ
Vlivu vítězů druhé světové války nemohli oslabení Západoevropané ani v Africe konkurovat. Afriku přitom rozpad impérií zastihl v jiné situaci než Ameriku, kde tři rasy splývaly – třeba konfliktně – po čtyři staletí, nebo Asii, jejíž svoboda navazovala na vyspělé tisícileté autochtonní kultury a náboženství. Koloniální Afrika umělých administrativních a nelogických geografických celků vznikla po brutální evropské „rvačce“ (scramble for Africa) vlastně až před první světovou válkou. Když byl do Charty OSN připojen požadavek na sebeurčení, zcela odlišná evropská a africká civilizace ještě neměly čas se pochopit. Kvůli narušení tradičních politických a ekonomických struktur, kvůli umělému překreslování hranic i obavám ze šablonovitosti systému v evropském střihu či z důvodu absence sociálních infrastruktur v koloniální době […] varovali před plánovaným osvobozením i sami afričtí intelektuálové. Hastings Banda z Ňaska/Malawi žádal například zlepšení vzdělání, aby Afričané mohli porozumět politickým konstrukcím evropského typu. Nigerijský politik Obafemi Awolowo zmiňoval, že jen bezvýznamná část jeho spoluobčanů má nějaké povědomí o politice…
Ačkoli by budování afrických státností zjevně trvalo velmi dlouho, nový světový řád dekolonizaci prosadil a vtiskl jí od konce roku 1951, kdy vyhlásila nezávislost Libye, překotné tempo. Egyptská revoluce odstranila britský vojenský dohled, Súdán, Tunisko a Maroko v roce 1956 dospěly k cíli, Ghana roku 1957 otevřela subsaharské Africe cestu, po níž ji následovala roku 1958 Guinea a v „roce Afriky“ 1960 dalších sedmnáct států. Padly všechny návrhy na postupný osvobozovací proces, jakým byl kupříkladu třicetiletý plán profesora Jefa Van Bilsena z prosince 1955 pro Belgické Kongo. V šedesátých letech Británie, Francie, Belgie a Španělsko opustily téměř všechna svá území. V Africe zůstalo jen Portugalsko. Jeho premiér Salazar účelově prosazoval názor, že splývání ras a kultur je od 15. století výjimečné a dostatečné, tvrdil také, že Evropa, opustí-li Afriku, ztratí svou sílu a že pak „národní“ kolonialismus bude jen nahrazen kolonialismem mezinárodním. […]
Dlouhá koloniální válka, která v letech 1961 až 1974 spěla k osvobození portugalských kolonií, jasně odhalila, že na vzdálených bojištích soutěží prostřednictvím ozbrojených afrických organizací Moskva, Washington a Peking. Vyčerpaná mnohorasová portugalská armáda neodolala nátlaku celého světa a lisabonští generálové karafiátovou revolucí v dubnu 1974 odevzdali moc partyzánům. V Guineji-Bissau oslavili warlords své vítězství vzájemným vybíjením, v Angole a Mosambiku se koloniální válka změnila v ničivou válku občanskou, ostrovní Kapverdy a Svatý Tomáš zavlekly své občany do zbytečných experimentů. Zesilující vliv SSSR v těchto zemích a marxistické režimy v zemích jako Kongo-Brazzaville, Somálsko nebo Etiopie zostřily mezinárodní napětí a vedly administrativu Ronalda Reagana v osmdesátých letech k rozhodujícímu střetu se sovětským globálním konkurentem.
[…]
Vývoj doprovodily kuriozity. Ostrov Réunion se od Francie neodloučil, ačkoli jeho indické, africké i bělošské obyvatelstvo má podobnou historii i skladbu jako sousední samostatný Mauricius. Když se utvářela Komorská republika, odmítl ostrov Mayotte nezávislost a jeho muslimská černošská komunita se demokraticky rozhodla pro pokračování francouzského kolonialismu. Z rozpadlého Somálska se vyvinul životaschopný, ale mezinárodně neuznaný Somaliland odvozující svou identitu od někdejšího Britského Somálska. Když Etiopie roku 1993 uznala nezávislost Eritreje, dočkali se Eritrejci válečnického autoritativního režimu, který je vyhnal do ciziny hledat lepší život. Velká krize roku 2011 zplodila Jižní Súdán, nový stát tonoucí v etnických sporech, vysvětlitelný jen při pohledu na mapu ropných koncesí na hranici se zbytkovým Súdánem. Takové neúspěchy nastolily otázku, v čí prospěch se vlastně celá historie afrického osvobozování odvíjela.
Nezávislost Alžírska v roce 1962 pošpinil po krvavé válce první velký exodus usedlých Evropanů i vybíjení arabských „přisluhovačů“ francouzské správy. Stejný exodus i perzekuci později zažila všechna portugalská území a z větší části i Zimbabwe. Občanská válka provázela Kongo/Zair od prvního dne nezávislosti a přetavila se nejprve v dlouholetou tyranii a nakonec v trvalý ozbrojený chaos. Neustálé občanské války probíhaly v Čadu i Súdánu. Nigérie zmítající se v převratech se udržela jen za cenu milionu mrtvých ve válce proti odštěpenecké Biafře v letech 1967–1970. Za podezřele netečného přihlížení ostatního světa se vynořili krvaví diktátoři jako Idi Amin v Ugandě, Jean- -Bédel Bokassa ve svém efemérním Středoafrickém císařství, později Mengistu Haile Mariam v Etiopii nebo Charles Taylor v Libérii. První prezident Guineje Ahmed Sékou Touré zřídil pro své domácí odpůrce vyhlazovací koncentrák Camp Boiro, první prezident Rovníkové Guineje Francisco Macías Nguema přetvořil svou zemi v africké Dachau.
Seznam vojenských převratů, etnických střetů i mezistátních válek to byl předlouhý. Příliš rychlé osvobození se vymstilo masám lidí, kteří se rozvratu světadílu jako kdykoli dříve bránili fatalismem a spoléháním na vlastní co nejpočetnější rodinu či klan.
MNOHO T VÁŘÍ NEOKOLONIALISMU
V Africe 20. a 21. století vyrostlo mnoho schopných politiků a vzdělaných intelektuálů. Nedokázali však prosadit skutečnou emancipaci proti trvalé snaze bývalých mocností, nadnárodních společností a finančního světa ovládat prostor nabitý přírodními poklady. Koloniální minulosti se Afričané docela nezbavili. Denně ji připomínají evropské úřední jazyky. Na rozpuštěná impéria navazují Britské společenství národů, Mezinárodní organizace Frankofonie a Společenství zemí s portugalským jazykem, jejichž členy – někdy dvojnásobnými – jsou téměř všechny africké země.
Zůstat i po odchodu dokázala Francie. Její armáda neodešla z Čadu, Gabonu, Pobřeží slonoviny, Senegalu ani Džibutska. Kulturní kontakty a ostentativní péče o úřední francouzštinu provázel ekonomický vliv prostřednictvím užívání CFA franku ve čtrnácti afrických státech. Potentáty i zájmy francouzských firem zachraňovala vojenská spolupráce, na kterou připadala téměř pětina nákladů na coopération a která přinesla jen v letech 1960–1996 celkem 122 vojenských intervencí. Ty pokračovaly i poté buď jako výlučně francouzské, nebo mezinárodní operace. Byla to ostatně francouzská armáda, která spolu s Brity a s podporou NATO rozpoutala roku 2011 válku v Libyi. Jacques Chirac se půl století po Salazarovi shodně vyjádřil, že bez Afriky by Francie mnoho neznamenala. […]
Vztahy mezi Evropou a Afrikou pokřivila ekonomická nerovnováha. Už smlouvy z Yaoundé z let 1963 a 1969 mezi Evropským společenstvím a africkými státy zahájily politiku levného vývozu surovin a drahého dovozu evropského zboží, začala tak éra neokolonialismu. Ve stejném duchu se nesly smlouvy z Lomé z let 1975, 1980, 1985, 1990 a 1995 mezi Evropským společenstvím, resp. Evropskou unií a státy Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP). Ačkoli se tu Evropané představovali i jako dárci, nenasytné koncerny, globální ekonomický a finanční systém i africká korupce způsobily, že roku 2000 v 71 státech ACP žilo téměř 300 milionů osob s příjmem menším než jeden dolar denně. Evropané tedy od členů ACP (většinou afrických) roku 2000 smlouvou z Cotonou žádali alespoň dobré vládnutí, ale to už si Afriku získávalo Čínsko-africké fórum pro spolupráci „rovnocenným partnerstvím“ bez politických podmínek.
Vraťme se ještě do devadesátých let – podnikatelská a finanční liberalizace tehdy umožnila velkým koncernům těžit africké zdroje. Společnosti Nokia usnadnily války ve východním Kongu dovoz vzácného coltanu potřebného do mobilních telefonů; čtvrtina aktivit oligopolu Glencore se sídlem ve švýcarském městečku Baar se soustředila na Demokratickou republiku Kongo, Jihoafrickou republiku a Zambii. V Zambii těží jeho dceřiná firma Mopani měď, ale v důsledku daňových a účetních fint obdrží Zambie z výnosů společnosti jen 0,6%. Země nesmírně bohatá na suroviny se dostala do dluhu ve výši 15 milionů dolarů, který roku 1999 za 3 miliony dolarů koupila investiční skupina Donegal. Ta za to od státu požadovala 55 milionů, které soud snížil na 17 milionů. Spekulativní „oddlužení“ tak dluhy jen zvýšilo.
Pět podfinancovaných nigerijských rafinerií funguje jen sporadicky. Obrovské ropné bohatství nejlidnatější africké země se exportuje do zahraničí, kde se zpracovává. Největší světový dodavatel nukleárního paliva, koncern Orano sídlící ve Francii a z 80% vlastněný Francií, těží 30% uranu pro francouzské a jiné evropské jaderné elektrárny právě v Nigérii. Přitom 90% Nigerijců nemá elektřinu. Z nedalekého Gabonu se vyvážejí tropická dřeva, mangan a železná ruda, ropu zde těží francouzská společnost Elf prostřednictvím filiálky Elf Gabon. Malý domácí podíl na zisku se rozděluje tak, že 2% obyvatelstva Gabonu dostávají 80% místních příjmů z ropy. Zpráva OSN z října 2002 uvedla, že 85 společností působících v Demokratické republice Kongo porušuje pravidla OECD pro nadnárodní korporace; z nich bylo 21 belgických, 12 jihoafrických, 10 britských, 8 severoamerických, 5 kanadských a 4 německé a zimbabwské. Firmy Chevron, ExxonMobil a Petronas se podílely na zničení životního prostředí v jižním Čadu, společnost British Petroleum přispěla k devastaci jižní Nigérie, těžba coltanu ve východním Kongu-Kinshasa firmami jako American Mineral Fields a poptávaného také firmou Sony zničila pralesy a posílila militaristický chaos v oblasti. Dřevařské firmy jako Pan Africa Paper Mills vyrabovaly pralesy v Keni i v Rovníkové Guineji. Farmaceutické firmy jako NeKtar Sign Worldwide, ProdiGene či Phytera zneužily ke svým ziskům africké přírodní zdroje i znalosti Afričanů. V rámci „kooperativních“ projektů drancují evropské flotily moře u afrických břehů…
Jsou to jen ukázky rozšířené praxe, která navíc zneužívá nedokonalého afrického zákonodárství k poškozování jedinečného životního prostředí. Stateční aktivisté je brání, ale podléhají. Nigerijský spisovatel a televizní producent Ken Saro-Wiwa vedl nenásilnou kampaň proti ekologické katastrofě, kterou jeho etniku Ogoni způsobila těžba ropy společností Royal Dutch Shell; zkorumpovaná vláda ho obvinila z nesmyslných zločinů a roku 1995 pověsila, firma pak těžbu ještě zvýšila. Rodrigue Mugaruka Katembo z konžské provincie Jižní Kivu byl mučen, když chtěl zabránit těžbě ropy v pralese Virunga. Liberijský právník Alfred Lahai Gbabai Brownell odsoudil drancování pralesů singapurskou společností Golden Veroleum Liberia a perzekuci unikl jen emigrací do USA.
Degradaci prostředí zvýšil dovoz evropských a jiných odpadků. Toxic waste colonialism se poprvé provalil roku 1987, kdy lidé na ostrově Annobón začali umírat v sousedství přiváženého zdravotnického odpadu z Evropy. Roku 2010 informovala agentura OSN pro životní prostředí (UNEP), že válčící strany v Somálsku dostávají zbraně za to, že přijímají toxický odpad. Dodnes hoří na okraji ghanské Akkry obrovská skládka elektrického a elektronického odpadu dovezeného z Evropy; děti tu v dusivém jedovatém dýmu vypalují z odložených krámů kovy a drátky, které prodávají, aby přežily. Stejné hrůzy lze spatřit na obrovské skládce poblíž senegalského Dakaru, kde lidé v toxickém zápachu rozebírají horu odpadků, aby se užitečnými zbytky uživili. Slumy zavalené smetím evropské produkce zná každé africké velkoměsto, odpad pokrývá pobřeží za hranicemi luxusních rezortů pro turisty.
Ctižádostivému programu OSN na léta 2000 až 2015 (Rozvojové cíle tisíciletí) se nepodařilo v Africe vykořenit chudobu a hlad, naopak za léta 1981–2008 poklesl HDP na jednoho obyvatele o 15% a v letech 1999–2014 se počet Afričanů žijících v chudobě zvýšil z 376 na 670 milionů. Málokdo věří plánu OSN na léta 2015–2030 […]
NEOSLAVOVANÉ VÝROČÍ
[…]
Jen za příznivých podmínek dokázali Afričané strázně překonat. Diamanty umožnily rozvoj Botswany, díky good governance (dobré vládě) postoupily Kapverdy z nerozvinutých mezi „středně rozvinuté“ země, prosperuje Mauricius. Proto historik Patrick Chabal tvrdil, že navzdory potížím Afrika funguje (Africa works). Humanitární organizace i vlády jí k fungování rozvojovou pomocí přispěly, přesto je šedesát let po dosažení vrcholu dekolonizace pohled na osvobozený kontinent tristní.
V Nigérii z 205 milionů obyvatel žije 82 milionů v chudobě. Tanzanie hlásí krajní chudobu u 34% z 50 milionů obyvatel. V Keni se 48 miliony obyvatel trpí 36,1% lidí chudobou. Středoafrická republika je zobrazena nejtemnější barvou na mapě Global Hunger Index. Podle zprávy Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) k 16. říjnu 2020, jíž organizace připomněla 75 let od svého založení, je v Africe 250 milionů podvyživených, což je 19,1 % populace – nejhorší podíl z kontinentů. Bude-li trend pokračovat, bude roku 2030 podvyživených v Africe celá polovina.
Nedostatek potravin vyvažuje hojnost zbraní. Ještě v roce 2020 pokračovalo v Africe sedm misí OSN: mise pro referendum v Západní Sahaře (MINURSO) nezvrátila marockou anexi bývalého španělského území, mise v Dárfúru (UNAMID) nebyla schopna zabránit květnovému střílení na Lékaře bez hranic, mise v Demokratické republice Kongo (MONUSCO) stejně jako jinde jen rozmnožuje počet ozbrojenců, mise v Jižním Súdánu (MONUSCO) nedokáže potlačit občanskou válku a mise ve Středoafrické republice (MINUSCA) jen udržuje zdání státnosti v rozpadlé zemi. V Česku známá mise v Mali (MINUSMA) vrátila republice saharské okresy za cenu 209 mrtvých z řad místních obyvatel do konce března 2020. Bezpečnost je však v nedohlednu: Tuaregové jsou stále připraveni útočit, v květnu 2020 místní Dogoni zmasakrovali 160 Fulbů.
Součástí mise v Mali je také Výcviková mise Evropské unie (EUTM), kde mezi vojáky z 28 evropských zemí slouží i Češi; s legitimitou si mise ani po svržení demokratické vlády nedělá starosti, naopak svou působnost rozšířila i na Čad a Niger, kde je vojsk víc než dost. Pouštní Niger zažil roku 2019 hladomor, jemuž nedokáže čelit 74% mužských a 89% ženských analfabetů v překotně rostoucí populaci. Zato mají v Nigeru své vojáky Američané, Francouzi, Němci, Kanaďané a Italové. Jednu z hlavních základen tu má americká armáda pro svůj AFRICOM, jehož pěší, letecké i námořní jednotky celou Afriku vojensky kontrolují a jehož drony podnikají denně bojové vzlety. Základnami je přeplněné i Džibutsko ve strategickém africkém rohu.
Afričtí náčelníci jako kdykoli dříve přispívají k podřízení svých zemí a k okrádání vlastních lidí. Rovníkovou Guineu pevně kontroluje klan prezidenta Teodora Obianga už od roku 1979 díky podílu na zisku z ropy, kterou těží řada velkých koncernů; skandály prezidentových potomků pobývajících ve Francii nebo v USA jen dokládají obrovský rozsah korupce jako základu „spolupráce“. Z rodu angolského prezidenta (1979–2017) Josého Eduarda dos Santose vynikla dcera Isabel jako první africká miliardářka. Nový šéf státu João Lourenço musel ukonejšit rozzlobenou veřejnost „tažením proti korupci“ a přiznáním, že Santosův příbuzenský i politický klan vykradl ze státních fondů 24 miliardy dolarů.
Zatímco africká elita se přizpůsobila globálnímu trendu chudnutí chudých a bohatnutí bohatých, lidé trpí bídou a nemocemi. Západ jim to nikterak neulehčuje. Mezinárodní měnový fond radí omezit sociální výdaje, a tak chudí musejí platit školy i léčbu. Nová vláda v Súdánu, kde byl roku 2019 svržen diktátor Bašír, musela Američanům roku 2020 vyplatit 335 milionů dolarů za vyškrtnutí ze seznamu sponzorů terorismu. Prosperita cizích vyvolává nenávist a konflikty: po somálských pirátech tentokrát ti západoafričtí jen za první čtvrtletí roku 2020 zaútočili 47krát na ropné vrty či instalace a na dopravní cesty. Humanitární organizace (Anti-Slavery, Walk Free ad.) upozorňují, že otroctví v podobě domácích sluhů nebo bezprávných „pomocníků“ je dnes rozšířenější než dříve.
Evropané nabídli Africe v novověku „svobodný obchod“, který stál Afriku miliony lidí odvlečených na americké plantáže. V éře kolonialismu obdařili Afriku dobrodiním své civilizace a za to ji okupovali. Dekolonizace zahalená vznešenými pojmy jako nezávislost, demokracie a partnerství způsobila ekonomické a vojenské podřízení kontinentu globálnímu neokolonialismu. Je to tíživé dědictví.