Marcin Wicha, polský grafik a esejista, sepsal Věci, kterých jsem se nezbavil (přeložila Barbora Kolouchová, Argo, Praha 2020) po smrti své matky. Krátké texty jsou většinou bryskně vypointované, některé se však ztrácejí samy v sobě – stejně jako když se zamyslíme a náhle už nechceme souvislosti z vlastních hlubin světu vyjevit. Wicha i přesto vykresluje život své matky, jejich vztah a svět Polska ve 20. století. Dějiny totiž jeho rodinu významně ovlivnily – a autor s nimi tak trochu účtuje. Matčini rodiče přežili válku v Rusku. Babička odtamtud měla kuchařskou knihu v hnědé vazbě. Během jedné z rekonstrukcí bytu kdosi obálku pokapal bílou barvou, díky čemuž se ještě více podobala kusu zničeného nábytku. Podivná kniha s vůdcovým citátem na frontispisu a s barevnými fotografiemi. Od těch ilustrací nebylo možné odtrhnout zrak. Pohádky bratří Grimmů pro další generace… Účtování je to sice milosrdné, přesto nejednou tne „do živého“, je svého druhu modlitbou či chvalozpěvem, uvědoměním si sebe sama a svého místa v chodu světa. Před Březnem. V Březnu. Po Březnu. Březnové. Jako v Březnu. Téměř jako v Březnu. Ten měsíc vězel uprostřed jejího životopisu. (…) Podporoval jsem matku, když prohlašovala, že až budou věšet Gomułku, půjde se na to podívat. Samozřejmě se toho nedočkala. A tak jedinou náhražkou spravedlnosti byl po léta citovaný cynismus.
- ivc -