Jednou v létě, když král Harald Krutý Sigurðarson plul se svými loďmi podél pobřeží, uviděli před sebou muže ve člunu, jak chytá ryby. Král byl v dobrém rozmaru, a když pluli kolem rybáře, oslovil ho: „Umíš skládat verše?“ „Neumím, pane,“ odvětil rybář. „Ale ano, přednes mi něco,“ trval na svém král. „Pak mi ale musíte odpovědět také ve verších,“ řekl rybář. „To udělám,“ slíbil král. Rybář pronesl strofu: „Táhnu vzdornou tresku, / tuňák je mým sokem, // dobrý lov dnes chválím /– dávno tomu není; // meč zdobený zlatem, / zbraň zbrocenou krví // dřív jsem s druhy nosil /– dávno již je tomu.“ „Pobýval jsi u mocných mužů, nebo ses účastnil bitev?“ vyzvídal král. „Spíš bych řekl,“ odpověděl rybář, „že jsem pobýval u mocných mužů. A teď předneste svou strofu, pane.“ Staroseverské příběhy o skaldech („A tehdy pronesl strofu...“, přeložili J. Starý a kolektiv, FF UK – Togga, Praha 2019), dochované většinou jako součásti královských ság, pojednávaly o slavných básnících raně středověké Skandinávie. Zaznamenány v nich byly i obzvláště pamětihodné výroky skaldů, případně vtipné dialogy mezi básníky a králi. Překladatelský tým vybral k českému vydání texty, jež budí úžas. Svědčí o významu básnictví a veršujících autorit v kultuře, která je dnes spojována spíše s mečem a krví. Tisíc let poté, co se odehrál citovaný „Příběh o rybáři“, vládnou mocní mužové v dobrém rozmaru stále pomocí slova. Slovní hříčky i vtip zní krajem, přes hory, přes moře, k oblakům. Jen tresek a tuňáků si plave mořem méně.
- mš -