Řekne-li se Komenský, mnozí si nejspíše vybaví Zdeňka Svěráka vysvětlujícího, jak lešenské plameny přímo olizovaly nešťastné knihy, nebo kreslenou postavičku nesoucí si přes zelené kopce kufry do exilu, děti. I přes ludické variace je v obou citovaných inscenacích, v Českém nebi i v Dějinách (udatného) národa českého, dvou ikonických reprezentacích Komenského z posledních let, rozpoznatelný kanonický obraz věhlasného učence, mistrného učitele, ze země vyštvaného exulanta, usilovného mírotvorce a obecně nezdolného lidského ducha, který se proslavil v řadě oborů a oblastí. Byly ale doby a místa, kdy si lidé – alespoň ti, kteří o něm měli jakousi povědomost – vybavovali něco zcela jiného. A nebyl to jen mírně pozměněný obraz, ale zcela jiný příběh.
...