V průběhu druhé světové války Sovětský svaz anektoval více než polovinu území předválečného Polska. Jako kompenzaci Polsko dostalo německé území na východ od linie vymezené tokem Odry a Lužické Nisy a část Východního Pruska. Vítězné mocnosti toto řešení schválily na konferenci v Jaltě (4.–11. 2. 1945). Důsledkem rozhodnutí byla evakuace obyvatelstva z území, které zabrali Sověti, a jeho přesun na bývalá německá území. Dohody o přesídlení obyvatelstva ovšem polští komunisté podepsali už 9. a 22. září 1944, tedy ještě před Jaltskou konferencí. Z východu se mohli evakuovat pouze Poláci a Židé, kteří měli k 17. září 1939 (tedy v okamžiku sovětské invaze do Polska) polské občanství. Polští občané jiné národnosti na to neměli nárok. Na západ se tak nemohli přesídlit třeba polští Tataři nebo Karaimové z okolí Vilniusu, kteří se považovali za součást polské společnosti. Území také nemohli opustit Poláci, kteří žili před válkou vně polských hranic, ve východní části Běloruska, Ukrajiny nebo v nezávislé Litvě, a roku 1939 tedy polské občanství neměli.
...
Z polštiny přeložil Martin Veselka