rozdíl mezi uzávěrkami dvou po sobě následujících čísel v éře znovuobnoveného ĎaSu nebyl asi nikdy větší než teď. Vytržení ze zavedeného chodu v důsledku koronavirové pandemie neznamenalo při přípravě nového vydání jen přechod „do vzdáleného přístupu“, tedy mimo běžné redakční zázemí, ale i bezprostřední odtržení od primárních zdrojů v knihovnách, archivech či muzeích – od zdrojů, které jsou tak samozřejmou základnou (nejen) historických věd. Také jsme si museli položit a zodpovědět otázku, jakou problematiku pro život v karanténě na stránkách ĎaSu akcentovat.
S každým dnem nouzového stavu se z médií od různých aktérů – politiků, novinářů, vědců z nejrůznějších oborů, komentátorů – dozvídáme vize „světa poté“. Jsme rovněž utvrzováni, že „jde o historický zlom“. Neméně časté jsou i analogie s „příklady z minulosti“. Je to samozřejmé, hledáme pozbytou jistotu, útěchu, že by nemuselo být až tak zle. Neměli bychom však nechat smrsknout své obzory pouze na problematiku pandemie. Více než kdy jindy by měl platit důraz na kontext (nalistujte si článek na s. 25–29).
Z „kouzla“ kontextu ostatně vychází i obálka tohoto čísla. Epidemie neštovic na počátku šedesátých let v polské Vratislavi vedla k opatřením, která si intenzivně osvojujeme i nyní – zdravíme se nepodáním ruky. V aktu tak veskrze lidském, jakým stisk ruky je, se často skrývá víc, než je na první pohled patrné. Metaforou absence „tělesného“ kontaktu by se dal vysvětlit i vztah Polska po druhé světové válce k jeho Kresům („okrajům“) i „Znovuzískaným zemím“, jež jsou hlavním tématem tohoto čísla, a kde se mimo jiné nachází také město, v němž byla titulní fotografie pořízena. Komplikované dějiny těchto různorodých území si v ničem nezadají se složitostí současného světa.
Děkujeme, že čtete ĎaS!
Dobrou imunitu a cit pro kontext
vám za redakci přeje
Iveta Coufalová